Komiksová série Hellboy kreslíře a scenáristy Mikea Mignoly patří k těm komiksovým dílům, která významně ovlivnila euroamerickou produkci posledních dvaceti let. Půdorysem příběhů „paranormálního vyšetřovatele“ býval vždy syžet superhrdinských komiksů: lidmi civilizovaný pekelník se v nich potkával se strašidly všech světových kultur (to převážně v povídkách) či polobožskými obludami vyvolanými mágy či šílenými vědci (v rozsáhlejších formátech), které v akčním finále obvykle zbušil svou nepřirozeně velkou pěstí. Triviálnímu finále však vždy předcházel podstatně sofistikovanější úvod, v němž Mike Mignola zužitkoval svou vášeň pro lidové pověsti všeho druhu. Hellboy tak díky tomu likviduje strašidla nejen z irských a anglických pověstí, ale také z báchorek ruských, středo- a východoevropských, afrických a výjimečně i japonských.

Dál od banálních akčních příběhů pro kluky směrem k promyšlenému mainstreamu posunuje Hellboye také Mignolova kresba: robustní, expresivní, ustavičně pracující se stíny. Mignolův styl (spolu s kresbou Franka Millera) odpoutal mainstreamový komiks od zaměnitelných přehledných a hladkých linek a dodal jednoduchým příběhům temnější a hrubší tóny. Měl důležitý vliv na mnoho kreslířů včetně těch českých (zejména v případě Jaromíra 99).

Dojem čehosi zásadnějšího posilovala také prostředí a zápletky: Hellboy většinou pátrá na starých hradech, klášterech a kostelech, jako kulisy mu slouží obrazy či sochy Krista, andělů a světců. Knihy jeho sebraných příběhů (ať jde o povídky, či komiksové romány) mají na předsádkách Mignolou překreslené výjevy z Dürerova slavného cyklu Apokalypsa, mnohé příběhy, zejména ty povídkové, Mignola uvádí krátkou předmluvou, v níž přibližuje své inspirace v konkrétních pověstech a legendách.

Ale zároveň Mignola do svých příběhů jako pejsek s kočičkou do dortu přidává ingredience toho nejpokleslejšího čtiva první poloviny dvacátého století: mytologii svého příběhu si vypůjčuje ze skandinávských mýtů, novodobých esoteriků (hlavně teosofů) a hororového klasika H. P. Lovecrafta, doplňuje ji nacistickými okultisty, nesmrtelným Rasputinem, tajnými spolky, upíry i čarodějnickými rituály a mihli se tu i mimozemšťané. A ačkoliv většinu těchto rekvizit už autoři napínavého čtení nepoužívají, protože jsou příliš omšelé a zparodované, Mignola je dokáže skloubit natolik zručně, že většinu čtenářů strhnou a ti se občas přistihnou, že je i berou vážně.

Tento vzorec, který Mignola shodně použil ve třech nejrozsáhlejších Hellboyových příbězích Sémě zkázy, Probuzení ďábla a Červ dobyvatel, se však zjevně vyčerpal. V posledně zmíněném příběhu, v pořadí páté knize (z devíti dosud vydaných v Česku a dvanácti v USA), tak Hellboy v závěru opouští domovský Úřad paranormálního výzkumu a obrany a odchází do Afriky, kde v dalších povídkách zažívá nová dobrodružství. Knihou osmou, románem Temnota vábí, se pak sága radikálně láme: hlavní hrdina se tu dostává do jakéhosi meziprostoru plného nadpřirozených bytostí a Mignola (už jen v roli scenáristy, kresbu svěřil Duncanu Fegredovi) tu oproti předchozím, vesměs uzavřeným epizodám rozehrává rozsáhlejší seriálový příběh o tom, jak se Hellboy s těmito bytostmi potýká, přičemž některé (Baba Jaga) mu trvale usilují o život, zatímco jiné (artušovská čarodějka Morgana) mu pomáhají, přičemž samozřejmě sledují i své vlastní zájmy.

V díle Temnota vábí se Hellboy zřejmě definitivně zbavil některých tradičních nepřátel – boha-červa Ogdru Džahada a jeho služebníka Rasputina, čarodějky Hekaté a několika dalších vedlejších postav – aby mu v Divokém honu přibyl nový důstojný protivník, oživená královna čarodějnic Nimue. Ta pochází z artušovských legend a právě ty přebírají v příběhu určující roli. Nejenže se (navíc od Morgany) dozvíme o tom, že Hellboy je zřejmě s rodem krále Artuše pokrevně spřízněný, ale na scéně se objeví také meč Excalibur. A vyhlídka na bitvu dvou velkých nadpřirozených armád, případně na to, že sarkastický samotář Hellboy je předurčen stát se vládcem pekla a ničitelem lidského světa, jakkoliv se zatím svému poslání usilovně brání.

Oba posledně česky vydané příběhy, zejména pak Velký hon, jsou dosti důležité pro zřejmou novou etapu Hellboyových příběhů, pro kterou bude charakteristická větší provázanost děje. Divoký hon v podstatě nelze číst bez znalosti předchozích příběhů, a to jak těch rozsáhlejších, tak i krátkých povídek. Mignola tu vrací na scénu postavy, které se předtím dějem jen mihly, připomíná předtím zdánlivě nepodstatné výroky a činy, které mu náhle zapadají do velkolepější konstrukce. Opouští tradiční schéma vyšetřování-odhalení komplotu-finální bitka a je přemýšlivější, hlavní střet se odehrává uvnitř Hellboyovy hlavy. Což neznamená, že by tu nebyly pozoruhodné souboje, ale zdaleka nemají tolik prostoru jako dřív, což je mimochodem patrný rozdíl oproti předchozímu dílu, kde nekonečný souboj Hellboye s Kostějem Nesmrtelným zabral více než polovinu knihy, což přispělo ke značnému čtenářskému zklamání.

Zlepšila se i kresba Duncana Fegreda. Respektive – více se přiblížila té Mignolově. Jestliže v knize Temnota vábí byl rozdíl patrný zejména v opulentním rozkreslování detailů struktur i scén (při boji kolem postav neustále něco létalo v divoké změti – sníh, třísky, jiskry, pot a krev), tentokrát už se Fegredo mírní, jeho projev je střídmější, byť proti Mignolovi stále ještě barokně rozkošatělý. V sérii Hellboy již hostovalo několik kreslířů včetně takových, kteří si i zde udrželi svůj specifický styl (zejména Richard Corben ve skvělé „africké“ povídce Makoma), pro ústřední řadu ale její hlavní autor zjevně chce udržet jednotný charakteristický styl.

O Hellboyovi je v posledních letech méně slyšet. Už to není takové zjevení jako v devadesátých letech, komiksová scéna se od té doby rozrostla a zpestřila, pod pojem mainstream už dávno nespadají jen triviální akční příběhy, ale také chytré a rafinovaně prokomponované série pro dospělé čtenáře. Na obě podařené filmové adaptace Guillerma del Tora (2004 a 2008) se pomalu zapomíná, na třetí asi nikdy nedojde. To ale neznamená, že by si série pozornost nezasluhovala. Možná je tomu právě naopak a i ti, kteří mají doma jen pár prvních dílů, by měli zbystřit: to, co předtím Mignola sliboval a naznačoval (jakkoliv to bylo možné vnímat jen jako zajímavé kulisy), se zřejmě chystá začít plnit. Skončila nezávazná hravá pocta starému brakovému čtivu, rozbíhá se čím dál rozsáhlejší a košatější fantasy sága.