Na vlnách smrti
Heivoll, Gaute: Královo srdce

Na vlnách smrti

Román Královo srdce norského spisovatele Gaute Heivolla klame tělem. Konkrétně obálkou, jíž vévodí hřejivé barvy růžová a fialová, a anotací, která navozuje dojem, že se čtenář ponoří do historické fresky, místo toho ale jen zpovzdálí přihlíží.

Gaute Heivoll se českým čtenářům poprvé představil už před čtyřmi lety propracovaným psychologickým románem s prvky thrilleru Než shořím. V něm podrobně vykreslil řádění žháře v malé osadě a napínavě vylíčil pátrání po viníkovi i jeho duševní pochody. Inspiroval se přitom skutečnými událostmi, které se odehrály koncem 70. let 20. století v jižním Norsku. Také v románu Královo srdce se Heivoll vrací do minulosti své země, tentokrát do druhé poloviny 18. století, kdy v Norsku řádila dodnes záhadná kožní choroba. I tentokrát se zaměřuje na psychiku a jednání postav, zejména na vztah otce a nemocné dcery. Na rozdíl od Než shořím ale příběh postrádá napětí a spád, jazyk je úsporný a zejména v dialozích okleštěný pouze na nezbytné minimum.

Zápletka románu Královo srdce je velmi prostá. Lékař Hendrich Deegen, který má jako jedna z mála postav jméno, dostal od dánského krále za úkol shromáždit nemocné se zvláštní kožní nemocí a dopravit je lodí do Kodaně, kde mají být ošetřeni. Na cestu se vydává také otec s desetiletou dcerou, jehož manželka i druhá dcera na nemoc již zemřely. Pochopitelně se tak o svou nyní jedinou dceru strachuje, nechce se od ní hnout na krok a sleduje každý její pohyb. Plavbu a boj s nemocí ale jako by v těchto pasážích popisoval nezúčastněný vypravěč, který s odstupem pozoruje, co se na lodi odehrává. Jelikož se toho mnoho neděje, úsečně zmiňuje vše, aniž by děj nějak posouval kupředu. A styl vyprávění se nezmění, ani když loď za polovinou knihy konečně dorazí do svého cíle.

I cesta může být cíl, a tak by absence děje nemusela být nutně na škodu, pokud by autor místo něj dokázal nabídnout plnohodnotnou náhradu. Tou má být zřejmě jazyk a vylíčení vztahu dvou hlavních postav. Jazyk je rozhodně zvláštní – na jedné straně vypilovaný tak, aby nikde nebylo ani slovíčko navíc, což se projevuje zejména v mnohdy jednoslovných dialozích, na druhé straně je v popisných pasážích plný neotřelých přirovnání. Vzhledem k absenci jmen a upřednostňování obecných slov jako dívka, chlapec, muž či žena nelze nevzpomenout na texty norského na slovo skoupého dramatika a prozaika Jona Fosseho. I jeho dialogy obsahují více nevysloveného než vyřčeného. Jazyk a popisný styl románu, který někomu sedne méně, někomu více, však svým chladem a odstupem způsobují, že vztah otce a dcery působí nevěrohodným dojmem, klouže po povrchu a čtenář, pokud nemá vlastní děti a nestylizuje se do hlavních postav, zůstává vůči jejich osudům lhostejný. Tento dojem narušuje až závěrečná část knihy, kdy se pozornost přesouvá od dcery k otci, čtenář se konečně dočkává hlubší procítěnosti a na povrch vyplouvá nosný motiv pomíjivosti člověka.

Pokud by autor býval ubral na odtažité popisnosti a vdechl dialogům dvou hlavních postav více života (pomohlo by už jen používání slova dcera místo dívka), mohlo se jednat o jímavý lyrický román, připomínající třeba Ráno a večer Jona Fosseho, s přidanou hodnotou zajímavého historického kontextu. V této podobě však Heivoll zůstal na půli cesty, stejně jako když loď s nemocnými v jednu chvíli uvízne kdesi na širém moři mezi Norskem a Dánskem.

 

Kupte si knihu:

Podpoříte provoz našich stránek.

Recenze

Spisovatel:

Kniha:

Přel. Kateřina Krištůfková, Kniha Zlín, Zlín, 2016, 222 s.

Zařazení článku:

beletrie zahraniční

Jazyk:

Země:

Hodnocení knihy:

60%