Ciprian Vălcan (*1973 v Aradu) je filozof, filolog a kulturní historik. Vyučuje na Právnické fakultě na Universitatea Tibiscus v Temešváru. Šíře jeho odborného a profesního záběru se projevuje jak v jeho početných pracích, tak v rozmanitosti organizací, jejichž je aktivním členem (mj. Mezinárodní PEN klub, Svaz rumunských spisovatelů, rumunská pobočka Mezinárodní společnosti Tomáše Akvinského), je redaktorem a členem vědeckých rad několika periodik (Orizont, Alcemie, Vox philosophiae aj.) a vedoucím edic několika temešvárských vydavatelství. Patří mezi frankofonní humanitní badatele, spolupracuje s École Pratique des Hautes Études v Paříži. Jeho hlavním badatelským zájmem je vztah mezi literaturou a filozofií.

iLiteratura: Můžeš něco říct k vydávání „balkánské literatury“ na Západě?
Ciprian Vălcan: Podle Andreie Codresca je hlavním kulturním vývozním artiklem jiho- a východoevropských států vývoz genia. Malé literatury, které se propadají do propasti západních literatur, využívají především humor, v našem případě typický balkánský humor. Jejich úlohou je odmítnout servilní imitaci západních vzorů a převrátit perspektivu náhledu na svět. Dokonale znát a nést západní dědictví a s využitím erudice si pohrávat na okraji velkých textů, a tak tuto novou perspektivu otevírat.

iLiteratura: Jak bys charakterizoval Metafyziku cyklistů, její formát, vznik, význam?
Ciprian Vălcan: Metafyzika cyklistů je součástí knižní trilogie, která vznikla na základě textů uveřejňovaných v „rubrice tandemů“ revue Orizont. K pretextu, což jsou většinou zprávy či úryvky z knih o absurdnostech tohoto světa, se vyjadřuji já a filoložka Dana Percecová. Další díly trilogie se jmenují Logika slonů a Teologie albínů, názvy jsou metaforické a jsou jakousi parodií na středověkou vědu. Celou trilogii jsem pak pojmenoval Narrenturm (tedy „věž bláznů“), což je název vídeňského muzea patologie a anatomie, původně zařízení pro internaci duševně nemocných. Fascinuje mě současná hloupost a fascinovala mě vždy, chtěl bych ji poznat blíže. Jde tedy vlastně o jakousi fenomenologii hlouposti, k tomu v historii literatury existují skvělé příklady, například u Flauberta v jeho Slovníku přejatých myšlenek¹.

iLiteratura: Považuješ Metafyziku cyklistů za politický text? Za jakousi zbraň?
Ciprian Vălcan: Narrenturm rozhodně není, nemá být pouhým komentářem. Síla myšlení je strašlivá. Myšlení může zranit, eseje jsou psány s úmyslem někoho zasáhnout. Píšeme-li o hlouposti, pokoušíme se ji odzbrojit, zbavit ji účinnosti. Proti hlouposti nelze jít přímo a to, čeho se nejvíce bojí, je humor, satira. Politik, který je zesměšněn, je z politického hlediska vyřízený.

iLiteratura: Tvým hlavním badatelským zájmem je spojení filozofie a literatury. Tvrdíš, že literatura je jediným prostředkem, jak vymanit filozofii z její současné krize. Co znamená, že filozofie je v krizi?
Ciprian Vălcan: Po velkých filozofech nastoupili epigoni, kteří si osvojili pojmy filozofických vulgát a nemohou se hnout z místa. V literatuře se epigon pozná snadno, když někdo imituje Shakespeara nebo Danta, bude odhalen a bude za hlupáka. Ve filozofii ale může imitovat a platit za velkého filozofa, tam se to tolik nepozná. Myšlení propadá skleróze, kostnatí, krize začíná právě tam. Tato krize vede ve svém důsledku až k neschopnosti myslet a to může být velmi nebezpečné. Jediné, na co se epigoni, neschopní vlastního myšlení, zmůžou, je nápodoba myšlení, jsou to vězni jazyka, který používají, nejsou schopni vydat se dál a myslet sami za sebe... Epigoni mívají významné funkce a ze svých pozic zabraňují skutečnému myšlení. Kdo se pokouší toto epigonství rozbít, platí za heretika a vlastně nemá šanci se vyjádřit, vše nové je v současném paradigmatu vnímáno jako literární (v hanlivém smyslu), nekonceptuální, marginální; takovíto marginálové stojí většinou mimo akademický diskurs.

iLiteratura: A jaká je tady potom role literatury?
Ciprian Vălcan: Literatura přináší vysvobození z omezenosti, odstranění cenzury. Místo nadřazenosti metody ve vztahu k obsahům myšlení literatura přináší citlivost k hlasům světa. Místo myšlení, které je technokraticky zaměřené na ovládnutí objektu, upřednostňuje literatura myšlení anarchisty. Je podřízená jenom svým vlastním zákonům, které jsou pokaždé jiné, a tak je otevřená experimentům, provokaci, nebezpečí. Současné oficiální myšlení je duchovní paradigma buržoy, který se k filozofii utíká jako k bezpečnému světu idejí a jistoty. Literatura odkazuje k hloubce existence, k tomu, co nás děsí a čemu se vyhýbáme, rozmetává lež konvenčního pohledu na člověka. Ve hře je rozjímání o smyslu života a o pravdě.

¹ Gustave Flaubert, Slovník přejatých myšlenek, Odeon, Praha 1967.