Finská spisovatelka, novinářka, dokumentaristka a bývalá punkerka Elina Hirvonen píše romány o osamění, komunikaci mezi jednotlivci, problémech ve společnosti, ale i o naději. V loňském roce jí vyšel třetí román Až vyprší čas, který byl přeložen i do češtiny. Rozhovor vznikl během autorčiny návštěvy na veletrhu Svět knihy 2016, kde svůj poslední román představila.

iLiteratura: V románu Až vyprší čas zpracováváte poměrně závažná témata, jako jsou problémy v komunikaci, vztahy v rodině, životní prostředí, násilí, pocit viny a zodpovědnosti. Které z nich je podle vás nejdůležitější?
Elina Hirvonen: Nedokážu říct, které je nejdůležitější, ani je seřadit. Při psaní nepřemýšlím o tom, že právě píšu o tomto nebo jiném tématu. Většinou vycházím z určité představy. Stejně tomu bylo i s touto knihou. Začala představou, která je vyobrazená na obálce finskojazyčné verze: mladý muž stojící na střeše domu se zbraní v ruce. Ten obraz se mi vynořil v mysli dlouho předtím, než jsem o tom začala psát. V té době jsem nevěděla, kdo to je, co se děje, proč ani co je za tím. Později jsem došla k tomu, že vypravěčem bude jeho matka a sestra a že dílo se bude zabývat rodinou a vztahy.
Román jsem začala psát, když byly naše děti ještě hodně malé. V té době mě zajímaly problémy související s životním prostředím a klimatem. Když najednou máte vlastní děti, stávají se tyto problémy konkrétnějšími a kladete si otázku, jaký svět svým dětem zanecháte. Určitým způsobem jsem román psala také jako útěchu. Chtěla jsem se těmi otázkami vážně zabývat a zároveň o nich psát tak, aby zůstala naděje. Je to hodně osobní. V tomto ohledu pro mne byl důležitý i jazyk a velmi pečlivě jsem zvažovala, jak psát. Chtěla jsem, aby jazyk byl kontrastem k traumatizujícímu a tíživému tématu, aby čtenáři pomohl vším bezpečně projít.

iLiteratura: V románu jsou dvě postavy, které vyprávějí v ich-formě ze své perspektivy o vztahu k Aslakovi: jeho matka Laura a sestra Aava. O Aslakovi, který je středobodem dění, se však píše ve třetí osobě a jako „já“ vystupuje pouze v diskusích na internetových fórech. Otcův hlas ve vyprávění chybí úplně. Byl to záměr, že příběh vyprávějí dvě ženy, zatímco muži zůstávají stranou? Nedokážou komunikovat, nebo se jim to nedaří?
Elina Hirvonen: Od začátku mi bylo jasné, že mladý muž na střeše nebude vypravěčem, tím jsou jeho matka a sestra. Pokud bych nechala Aslaka promlouvat v první osobě, ochudilo by to vysvětlení jeho činu a motivů. Chtěla jsem, aby si čtenář společně s matkou a sestrou kladl stejné otázky, na které není jednoznačná odpověď. Aslak je hádanka a stejně tak nepochopitelný je i jeho čin – pro čtenáře, pro mě samotnou i pro vypravěče. Proto je důležité, aby byl Aslak vnímán jen prostřednictvím ostatních lidí. On sám, jeho já, se projevuje jen v záblescích. I v komunikaci na internetu, kdy promlouvá sám za sebe, o sobě vlastně jen vytváří představu. Nejupřímnější a nejvíc sám sebou je v kontaktu s dívkou Someoneisouthere v uzavřené diskusní skupině sebevrahů.
Role otce vzbudila poměrně dost reakcí. Dokonce můj muž, který rukopis knihy četl jako první, nebyl rád, že Eerik zůstal mimo. Žertoval, že napíše román s názvem „Eerikův návrat“, v němž bude otec o událostech vyprávět ze své perspektivy: o ženě, která ho podvádí, obviňuje a drží ho pod pantoflem.
Čas vyprávění je velmi krátký. Odehrává se v okamžiku, kdy se Laura a Aava dozvědí o tom, co Aslak spáchal. Všechno je ovlivněno touto situací, ani u jedné se nejedná o objektivní pravdu. Pokud by o svém životě vyprávěly o týden nebo jen o den dříve, jejich příběh by zněl jinak. Laura i Aava najednou vidí celou minulost skrze Aslakův čin. Eerik zůstává stranou, protože je na pracovním projektu na druhé straně světa a Laura je v tomto okamžiku sama. Do vzpomínek se jí promítá i pocit osamění, pramenící i z toho, že Eerik byl určitým způsobem nepřítomný i dříve. Pokud by Eerik dostal možnost vyprávět, jeho příběh by byl úplně odlišný.

iLiteratura: Kde jste čerpala inspiraci pro tento román?
Elina Hirvonen: Na počátku byla již zmiňovaná představa mladého muže na střeše. Několik let jsem četla materiály o masakrech ve školách, i ve Finsku k takovým tragédiím došlo. Z nějakého důvodu mě jako první vždy napadlo, co prožívají rodiče těch, kteří to spáchali. I když to je strašné, rodiče obětí mohou svůj zármutek sdílet. Být rodičem pachatele znamená, že jste přišli o dítě, ale zároveň prožíváte strašný pocit viny a dokola se ptáte, co jste udělali špatně. Je to pocit naprostého, totálního osamění.

iLiteratura: Příběh se odehrává přibližně v roce 2030. Časový rozdíl není tak výrazný a nejzřetelněji vystupuje při zmínce o A. Breivikovi, od jehož činu „uplynulo asi dvacet let“. Proč jste příběh situovala do budoucnosti? Bylo to především kvůli změnám klimatu?
Elina Hirvonen: Ano, na dobu, kdy se příběh odehrává, odkazuji jen v drobných náznacích a byl to záměr. Kromě toho, že hned na začátku knihy stojí „Helsinky, za nějakou dobu“, jsou v knize také zmínky o migraci, v níž se obyvatelstvo z jihu přesouvá na sever Evropy. Román jsem začala psát v roce 2012 a od té doby se toho mnoho změnilo, například rozsah migrace nebo proměna klimatu. Zasazení příběhu do budoucnosti souvisí s tím, že píšu o současných problémech, které se nám nedaří řešit, a o otázkách, kterým směrem se vydáme. Je to román o současnosti, jen v širší perspektivě.

iLiteratura: Čerpáte v knize z nějakých dalších vlastních zkušeností – kromě toho, že postava Lauřiny babičky připomíná vaši vlastní babičku nebo že jste žila dva roky v Zambii?
Elina Hirvonen: Jedná se pouze o detaily, které používám spíše sporadicky jako ukotvení příběhu v realitě, například babiččin příběh nebo Lauřino punkové období, v němž vycházím z vlastní zkušenosti, také jsem bývala punkerka. Neznamená to ale, že bych se s Laurou ztotožňovala. Dva roky v Zambii jsou jistě inspirací, ta se projevila především v mé předchozí knize, jejíž příběh se odehrává téměř výhradně v Africe. V tomto románu se promítla do postavy Aavy. Během pobytu v Zambii jsme cestovali i po okolních zemích a domů do Finska jsme se vraceli autem, takže jsme projeli celou Afriku. Seznámila jsem se s mnoha lidmi, kteří pracovali v krizových oblastech. Měli jeden společný rys: dokázali fungovat v extrémních podmínkách, ale na všech bylo znát nějaké hluboké vnitřní trauma, kvůli němuž se nechtěli vrátit domů. Tento moment byl inspirací pro postavu Aavy.
Děj knihy se odehrává v Somálsku a Helsinkách. Tato dvě místa mají být určitým protikladem. V Helsinkách je násilí stále něčím novým, i když v době, kdy se román odehrává, se začíná šířit. Na druhé straně je pak Somálsko, kde lidé uprostřed násilí žijí už dlouho, ale bez ohledu na to pořád zde existuje jakási síla běžného života: uprostřed vší té hrůzy se lidé milují, berou se a vychovávají děti. Například v Súdánu, Zimbabwe, Alžírsku nebo Libyi, kde jsme byli těsně předtím, než tam začalo arabské jaro, byla síla obyčejnosti a všednosti znát. Vnímala jsem tam něco, co působilo nesmírně uklidňujícím dojmem a dodávalo útěchu.

iLiteratura: Domníváte se, že je možné změnit svět?
Elina Hirvonen: Ano a stejně tak si myslím, že svět se neustále mění. V současnosti jsme ve srovnání s historií na statisticky nejlepší úrovni: chudoba se výrazně snížila, dětská úmrtnost klesla, přístup k čisté vodě je jednodušší, do školy má možnost chodit více dětí, postavení žen se zlepšilo. Některé věci možná nepůsobí příliš povzbudivě, ale je zapotřebí si uvědomovat to dobré a vnímat neuvěřitelný rozvoj, jenž často zůstává nepovšimnut. Především v afrických zemích se udála řada pozitivních změn, kterým ale média i Evropa věnují jen velmi málo pozornosti.

iLiteratura: Až vyprší čas je vaším třetím románem. Jak se vám psal ve srovnání s těmi předchozími?
Elina Hirvonen: Můj muž, který byl při vzniku všech tří románů, říká, že jsem pokaždé stejně vystresovaná. Toto byl první román, který jsem napsala, když byly na světě obě děti. V tomto ohledu to bylo náročnější. Předtím jsem psala v delších, intenzivních úsecích, zatímco teď jsem se musela přizpůsobit rytmu dětí. Nastavit se na psaní a na svět, o kterém píšete, chvíli trvá a s dětmi máte pocit, že sotva je odvedete do školky, už je musíte jít vyzvednout. Když román vyšel, naší starší dceři bylo pět let. Často říkala, že moje psaní nemá ráda, protože při tom nejsem s nimi, což je pravda. Jsem doma, ale zároveň v jiném světě. Psaní bylo náročné i z toho důvodu, že jsem si dělala rešerše ohledně klimatických změn, budoucího vývoje, problémů v Somálsku. Zabývala jsem se i příběhy mladých lidí, kteří spáchali masakry ve školách. Zjistila jsem, že je všechny spojuje pocit odlišnosti a osamělosti, a začala jsem číst výzkumy o osamělosti dětí. Protože jsem sama měla malé děti, propojilo se mi vše s osobním životem. Když jsem ve školce viděla jiné děti, začala jsem hned uvažovat, jestli nejsou osamělé… Románový svět mi přesahoval do normálního.

iLiteratura: Dokážete si představit, že by román byl zfilmován?
Elina Hirvonen: Svým způsobem ano, i když filmovému zpracování knížek úplně nefandím, protože se ne vždy povede. Ve Finsku vzniklo nyní hodně filmů a divadelních představení na základě literárních předloh. Z dobrého románu je těžké udělat dobrý film, protože román funguje jako umělecké dílo jinak. Jeden režisér měl o zfilmování knihy zájem. Já jsem slíbila, že pokud se chtějí do zpracování pustit, poskytnu jim práva, ale sama se na tom nechci podílet. Je to záležitost jiných tvůrců.

iLiteratura: Pracujete teď na něčem novém?
Elina Hirvonen: Mezi vydáním románů jsem vždy měla pauzu pět let. Krátce po vydání knihy Až vyprší čas mě kontaktoval člověk, který se do Finska dostal jako dítě, když jeho rodina utekla z Iráku. Jmenuje se Hussein a pracuje jako konzultant a odborník na Irák v organizaci CMI (Crisis Management Initiative), kterou založil bývalý finský prezident Martti Ahtisaari. Ozval se mi s tím, že by mohlo být zajímavé napsat román inspirovaný tím, co prožili. Setkala jsem se s jeho rodinou a udělala s nimi poměrně dost rozhovorů. Je to neuvěřitelné. Nikdy jsem nepsala tak rychle. Uvidíme, co z toho vznikne…