Nizozemský novinář a publicista Alexander Münninghoff (Poznaň 1944) představil v dubnu 2016 v Praze, Brně a Olomouci český překlad knihy Pokračovatel rodu, v níž zpracovává historii své rodiny. Nizozemský dědeček jako jeden z největších boháčů předválečného Lotyšska, dvě ruské babičky, otec u Waffen SS – rodinné peripetie odrážejí pohnuté evropské dějiny 20. století.

iLiteratura.cz: Jste žurnalista, spisovatel, bývalý válečný korespondent, odborník na Rusko, ale i vášnivý šachista. Jak byste se českým čtenářům popsal sám?
Alexander Münninghoff: Celý život se živím psaním, jsem v prvé řadě žurnalista. Jako válečný korespondent jsem procestoval svět, psal jsem o politických převratech a přírodních katastrofách. V roce 1975 jsem začal na univerzitě v Leidenu studovat slovanské jazyky a literaturu. Mezitím jsem působil v armádě u vojenské rozvědky, oženil jsem se, pracoval jako žurnalista. Závěrečné zkoušky jsem složil před deseti lety.

iLiteratura.cz: Váš dědeček se usadil v Lotyšsku, do Nizozemska se s rodinou vrátil před začátkem druhé světové války. Otec nechtěl mít s Nizozemci nic společného, vy jste se narodil v Poznani v době, kdy patřila k Německu. Cítíte se jako Nizozemec?
Alexander Münninghoff: Ano, nicméně je ve mně něco velmi ruského, protože obě mé babičky byly Rusky. Sedm let jsem žil v Rusku a za ta léta se to ve mně nahromadilo. Zjistil jsem, že si s Rusy dobře rozumím.

iLiteratura.cz: Jakou roli hrají šachy ve vašem životě? Je to způsob, jakým unikáte z reality?
Alexander Münninghoff: Hrají v něm mimořádně důležitou roli. Naučil jsem se hrát celkem pozdě, když mi bylo dvanáct. V té době mě otec zcela ovládal a každou neděli dopoledne jsem musel znova a znova poslouchat jeho zážitky z války. Vždycky měl po ruce lahev alkoholu a na kuchyňském stole rozložené fotografie padlých kamarádů jako pasiáns. Šachovnice pro mě byla království, které je pro rodiče hermeticky uzavřené.

iLiteratura.cz: Co vás vedlo k tomu, abyste napsal knihu?
Alexander Münninghoff: Cítil jsem to jako svou povinnost, přestože můj příběh je velmi bolestný a rozporuplný. V roce 1993 jsem byl s kolegy a přáteli v Normandii. Navštívili jsme tam německý válečný hřbitov. Jeden z kolegů začal mít posměšné poznámky na padlé Němce. V tu chvíli jsem si uvědomil, že je na čase, abych o svém původu promluvil. Toho dne jsem při večeři přátelům oznámil, že můj otec byl nacista.

iLiteratura.cz: Jaká byla jejich reakce?
Alexander Münninghoff: Nad očekávání dobrá. V šedesátých a sedmdesátých letech totiž vůbec nebylo možné se k něčemu takovému přiznat. A tak jsem se bál i teď. Myslel jsem, že mě přátelé zavrhnou, ale následovala velmi příjemná diskuse.

iLiteratura.cz: Dodalo vám to odvahu, abyste začal psát?
Alexander Münninghoff: Deset let jsem nosil v hlavě nápad, že bych jednou o svém životě mohl napsat knihu. Věděl jsem, že nechci začít psát dřív než po otcově smrti. Zemřel v roce 1990. V jeho domě jsem našel dvě krabice od bot plné starých dokumentů. Dozvěděl jsem se spoustu věcí o celé rodině. Našel jsem doklady o tom, že rodinné příběhy, které se u nás tradovaly, jsou pravdivé. Ano, ta událost v Normandii mě popostrčila k tomu, abych si sedl a začal psát. Trvalo to dvacet let. Strávil jsem fůru času v archivech, ale měl jsem také období tvůrčí krize, kdy se mi nedařilo.

iLiteratura.cz: Co vám pomohlo tvůrčí krizi překonat?
Alexander Münninghoff: Moje žena Ellen. Vždycky mi opakovala, že bych byl k smrti nešťastný, kdybych svůj příběh nenapsal. V tom měla pravdu. Nesmírně se mi ulevilo. Od okamžiku, kdy kniha vyšla, mám za sebou asi sto padesát autorských čtení. Za tu dobu jsem si uvědomil, že jsem touto knihou především uctil svou maminku Weru.

iLiteratura.cz: O vaší mamince nikdo v rodině příliš nemluvil.
Alexander Münninghoff: Bylo to rodinné tabu. Nesmělo se o ní mluvit, nikde nevisely její fotky. Jako dítě jsem postupně ztrácel představu o tom, jaká je. Zapomínal jsem, jak vypadá, jak zní její hlas. Postupem času se pro mě stala abstraktním pojmem a jediné, co mi zbylo, byl pocit, že jsem ji kdysi měl moc rád.

iLiteratura.cz: Kdy se to změnilo? Jak dlouho jste se neviděli?
Alexander Münninghoff: Neviděli jsme se osmnáct let. Za tu dobu ve mně narostlo přesvědčení, že musela být špatná matka. Jako dítě jsem se takovým pocitům přirozeně nemohl ubránit. Nikdy mi nenapsala. Když jsme ji s Ellen navštívili ve Würzburgu, poznal jsem, že za ta léta nemohla nic dělat. Měla to v povaze, nebyla ani trochu průbojná a žila ve velké chudobě. Nebyla schopná být matkou ani babičkou. Od dětství jí vštěpovali svědomitost. Domnívala se, že když nemůže splnit své role, jak se sluší a patří, měla by raději zůstat stranou. Bylo to jedno velké nedorozumění. Knihu jsem mamince také věnoval, a samozřejmě manželce Ellen. (Pozn. red.: v českém vydání věnování chybí.)

iLiteratura.cz: Jak si vysvětlujete popularitu knihy v Nizozemsku?
Alexander Münninghoff: Popravdě řečeno nevím. Vůbec jsem to nečekal. Není to moje prvotina. Napsal jsem knihu Tropenjaren in Moskou (1991, Těžké roky v Moskvě) o pobytu v Sovětském svazu, ta se dočkala tří vydání. Ještě předtím jsem napsal několik knih o slavných šachistech Maxu Euweovi či Heinovi Donnerovi. Prodalo se jich jen pár tisíc výtisků. Říkal jsem si, že si budu moct blahopřát, pokud se tentokrát prodá deset tisíc výtisků. Je to nepředstavitelné, ale v Nizozemsku se jich prodalo už sto deset tisíc. Kniha se dočká filmového zpracování, připravuje se i dokumentární film o mém životě. Je fantastické, co člověk může zažít na prahu sedmdesátky. Nesmírně si to užívám.

iLiteratura.cz: Kniha získala prestižní cenu Libris Geschiedenis Prijs 2015 pro nejlepší historickou publikaci roku. Co pro vás cena znamená?
Alexander Münninghoff: Nesmírně si jí cením. Když jsem uslyšel své jméno, rozplakal jsem se. Máte před sebou šťastného člověka. Díky téhle knize jsem dostal pozvání na Knižní ples (pozn. red. slavnostní zahájení každoročního březnového Týdne knihy) a seznámil jsem se tam se spisovateli, kterých si velmi vážím, například s Janem Siebelinkem nebo Nelleke Noordervlietovou. Blahopřáli mi a na knihu reagovali velmi pozitivně.

iLiteratura.cz: Váš dědeček zdůrazňoval, že jste pro něj osobně důležitý jako pokračovatel rodu. Vnímáte svého nejstaršího syna také jako pokračovatele rodu?
Alexander Münninghoff: Nikdy jsem s ním o tom nemluvil takovým tónem jako můj dědeček se mnou. Dědeček byl ovlivněn druhou světovou válkou. V té době mnoho nejstarších synů zahynulo, byla to záležitost celé jeho generace. Pro mě už není tak důležité, aby se tato linie Münninghoffů udržela.