Životopisný komiks o vytrvalci Emilu Zátopkovi může pro toto stále ještě ne zcela doceněné médium znamenat další posun. Zejména proto, že komiksem ještě opovrhují zejména nejstarší generace, pro něž byl Zátopek ikonou. Právě starší čtenáři mohou díky práci Jana Nováka a Jaromíra Švejdíka zjistit, že komiks nemusí být ta triviální zábava pro děti, jak jim to po celé mládí tvrdili komunističtí estéti. A jestliže Jaromír Švejdík (alias Jaromír 99) je komiksovým specialistou a komiksy kreslí už nějakých patnáct let, scenárista Zátopka Jan Novák má za sebou skvělou kariéru literární a filmovou: mimo jiné má doma Magnesii Literu za thriller o bratrech Mašínech Zatím dobrý, natočil dva ceněné dokumenty o Václavu Havlovi a je podepsaný pod scénářem Formanova Valmonta. V komiksovém médiu ve svých třiašedesáti letech debutuje.

To jsou pro generace čtenářů nad padesát let už docela silné argumenty pro to, aby se o jejich společné dílo zajímali. Vzniklo navíc pro projekt Zátopek 2016, který v roce olympiády spustil Český olympijský výbor. Ten přitom disponuje marketingovými možnostmi, o nichž mohou čeští nakladatelé jen snít, tudíž asi poprvé má komiksové dílo vydané u nás skutečně masivní reklamu. Výsledek se dostavuje, Zátopek se rychle po vydání umístil v žebříčcích nejprodávanějších knih. A úspěch slaví nejen u nás, ještě o pár dnů dříve než v Česku byl Zátopek vydán v německém překladu, což je meta, k níž většina českých komiksů vzhlíží marně. Přičemž se ještě chystají anglické a brazilské vydání.

Je to úspěch zasloužený, protože komiks o Zátopkovi má kvality i potenciál na to, aby oslovil nejširší čtenářskou obec, aniž by se přitom podbízel. Novák vypráví přehledně a lineárně, dobře ví, že i v biografiích musí hledat příběhy a dramata. Rozvíjí tedy nejen příběhy Zátopkových vítězství, ale také příběh jeho konfliktů s totalitní mocí, příběh nedůvěry konzervativních rodičů k něčemu tak pomíjivému, jako je běhání, a příběh jeho prvního běžeckého mentora Haluzy (v komiksu vystupuje jako trenér, ale spíše to byl Zátopkův jen o málo starší kolega, který ho nasměroval k revoluční změně tréninkových metod – tedy že i jako vytrvalec se měl soustředit na rychlost a krátké sprinty), který v době Zátopkových největších vítězství seděl v kriminále po vykonstruovaném politickém procesu. A samozřejmě příběh milostný – o namlouvání, sportování i domácím životě Emila a Dany Ingrové/Zátopkové.

Nejzásadnější z těch příběhů knihu rámuje: v době, kdy měl jet Zátopek na svou druhou olympiádu, a to v roli největšího favorita přinejmenším v jedné z disciplín, si tvrdohlavá hvězda zase jednou postavila hlavu a odmítla odletět bez svého kamaráda a tréninkového partnera Stanislava Jungwirtha, kterému vedení zakázalo vycestovat, protože jeho otec byl vězněn pro politický škraloup. Zátopek nakonec svůj truc dovedl do vítězného konce, když komunističtí papaláši povolili (scény debaty Gottwalda či Gottwaldovy ženy s ministrem armády a zároveň zetěm Čepičkou jsou v díle asi nejvíce fabulované – a velmi zábavné), nicméně nebylo to úplně sladké vítězství, protože nervózní Jungwirth pak v závodech vypadl už v osmifinále a Zátopkovu víru, že jde o světového běžce, naplnil až o několik let později, když zaběhl světový rekord na 1500 metrů (což se ovšem z komiksu nedozvíme). Ale Emil bral tři zlaté, takže happy endu je dosaženo.

Příběh o sportovním triumfu svádí k domněnce, že Novák se Švejdíkem vše vytvořili na zakázku Českého olympijského výboru, jako nějakou motivační brožuru pro čím dál línější české děti. Ale historie vzniku je složitější: Novák psal vše nejprve jako filmový scénář, odtud zaměření na (vítězný) konflikt jedince se (zločinným) systémem. Až pak přišlo vyjednávání s ČOV a olympijský projekt Zátopek 2016, k němuž se loni přidala také monografie Pavla Kosatíka Emil běžec, k vydání se chystají paměti Dany Zátopkové, k premiéře dokument Davida Ondříčka, dále výstava, rozhlasový seriál a další větší či menší akce. A složitější je i Novákův scénář a jeho zákruty: jistěže se tu oslavuje sportovec hrdina, zarputilý na dráze i v životě, a jeho usilovný trénink, který udivoval jak jeho současníky, tak dnešní sportovce. Zároveň se však Novák, kterého jistě nelze podezírat z nějakých sympatií ke komunistickému režimu, musel vypořádat s tím, že v padesátých letech byl Zátopek oficiální režimní ikonou: za oponou sice vzdorovitou, navenek však poslušnou. Komiks se tomu spíše vyhýbá, ostatně i Pavel Kosatík ve zmíněné biografii zdůrazňuje, že Zátopek byl čestný, ale prostý člověk, který nevnímal, že s ním propaganda manipuluje, a vlastně si to ani nepřipouštěl, zabraný do toho, co mu šlo nejlépe, tedy běhání. Později, v době pražského jara 1968, když už se nesoustředil jen na sport, dokázal rozeznat a pojmenovat komunistické zlo – a taky za to za normalizace trpěl, což by ostatně mohlo být námětem nějakého pokračování, které by bylo asi o dost depresivnější.

Je pravda, že komunistická ikonizace reprezentanta dělnické třídy mohla být zmíněna výrazněji, o to víc by pak vyniklo, že Emil s Danou bydleli v činžáku v bytě 2 + 1 a ještě ustavičně odráželi útoky nevrlého souseda. Kontextu obecně mohlo být více, třeba vysvětlení toho, v čem Zátopek tak vynikal nad ostatními tehdejšími běžci (tj. stupňovaným tempem, zatímco ostatní se snažili být rychlejší na začátku a v prvních kolech si vytvořit co největší náskok, než se dostaví únava), případně dopovězení osudů Stanislava Jungwirtha a Jana Haluzy. Ve filmu by to jistě zdržovalo, komiks oproti tomu nabízí dost možností, jak to udělat, aniž by to zápletku o riskování kariéry pro přítele zatěžovalo.

Čtenářsky vstřícná je i Švejdíkova kresba – o poznání konvenčnější, než v případě jeho poslední práce, adaptace Kafkova románu Zámek. Oproti svým obvyklým černobílým odstínům ji Švejdík (respektive spíše kolorista Filip Raif) oživil ještě dvěma dalšími barvami, cihlově červenou a tlumenou tyrkysovou, a výsledek je skvělý. Dýchá z něj atmosféra doby, odkazuje na tehdejší tisky: plakátů či třeba etiket na zápalky. Švejdík zkušeně mění rytmus z šestiokénkové kompozice na celostránkový obrázek, občas si dovolí nějakou formální hříčku („fázovaný“ běh od vojáka v plné polní po atleta v trenkách), skvěle pracuje se stíny. Možná se mu nepodařilo úplně dokonale vystihnout mladého Zátopka (dle dobových fotek měl tehdy ještě mladistvý vzhled, zatímco u Švejdíka už v osmnácti vypadá na pětatřicet), nicméně v kontextu obdivuhodného celku je to spíše drobnost.

Stává-li se Zátopek vyslancem české komiksové školy k nejširší domácí veřejnosti i do zahraničí, pak je to rozhodně vyslanec podařený. Má své limity, nicméně nepoznamenaným českým čtenářům komiksové médium otevře jako samostatnou uměleckou disciplínu se všemi jejími přednostmi. Čtenářům zahraničním pak předvede, jak invenčně a promyšleně se dá dělat biografie slavného sportovce. A že opomíjená česká tvorba se té světové dokáže rovnat. Ne snad takovým způsobem, jakým se se zahraničními běžci vypořádal Zátopek. Ale i malý úspěch v globalizovaném komiksovém světě znamená hodně.