Vzpomínám si na vyprávění jednoho literárního historika o Václavu Černém (1905–1987). Jako mladý univerzitní student, jenž měl velmi blízko ke světu Bohuslava Reynka a ke křesťansky orientované literatuře a umění, občas chodil ke starému panu profesorovi domů. Bydleli v sousedství. Přinesl při té příležitosti vždycky něco nového. Jednou to byl Charles Péguy, podruhé Ernest Psichari. Jindy šlo o básně Francise Jammese nebo o knihu pojednávající o Rouaultovi. Představte si tu situaci. Mladý univerzitán přináší něco, co je jeho srdci milé a co zčásti formuje jeho duchovní život. Předkládá Černému některé knihy jako poklady, které právě spatřily světlo světa. Černý se podívá, vezme knihu – často maličkou, z dílny Josefa Floriana – do rukou a řekne: To jsem četl ve francouzštině asi kolem roku 1935. Znám. Psal jsem o tom v Kritickém měsíčníku nebo v Lidovkách. V nejzazším případě dodá – autora jsem znal, potkali jsme se kdysi v Paříži... Tahle kratičká glosa je tak trochu symbolem toho, že překvapit vědce/čtenáře Václava Černého něčím, co sám nečetl, nebylo asi jen tak. Sám bych rád věděl, jestli se to někdy někomu podařilo. Snad ano.

Rozsah Černého odborných zájmů byl bezpochyby pozoruhodný. Připomeňme alespoň tři jeho práce, které pokrývaly naprosto rozdílné téma. Vývoj a zločiny panslavismu, Knížka o Babičce, Barokní divadlo v Evropě. Chtělo by se říct, že ty tři knihy by za jiných okolností napsali tři samostatní autoři nebo skupina badatelů – slavista, literární historik a teatrolog. Černému byla tato polytematičnost vlastní. Provázela celé jeho literárněkritické dílo. Romanista, literární kritik a historik, překladatel, pedagog, spisovatel, protinacistický odbojář, vězeň, chodec po staré Praze i Náchodsku, marxista, buřič, milovník svobody, člověk milovaný i nenáviděný, svým způsobem také teolog (i díky pobytu v Ženevě), vášnivý kuřák a také kulturní redaktor Lidových novin, v nichž působil mezi lety 1936 až 1938, toho zvládl opravdu dost. Při svém dvouletém pobytu v Lidovkách měl na starosti rubriku Literární pondělí a denní Kulturní kroniku. Autory a témata si mohl vybírat docela svobodně a bez jakýchkoliv tlaků. Slib Julia Fürtha, tehdejšího obchodního ředitele vydavatelství, že bude mít naprostou tvůrčí volnost, byl pro autora důležitý. Nezávislost a solitérnost ho provázely celý život. Jeho méně známá intimní vyznání Svoboda, Samota, Bůh tuhle skutečnost potvrzují.

Články z obou rubrik nyní vycházejí v ediční řadě Mnemosyne, vydané Filozofickou fakultou Univerzity Karlovy v Praze. V pečlivé edici a s komentářem Kláry Soukupové si tak můžeme přečíst vše, co Václav Černý pro Lidové noviny ve zmiňovaných rubrikách napsal. Kniha je opatřena chronologickým seznamem autorových příspěvků a jmenným rejstříkem, který usnadňuje orientaci v bohatém textu. Kdo ze čtenářů četl Černého Paměti, vzpomene si, jak velký počet osob, událostí a míst autor traktoval. Nejinak je tomu i v Textech z Lidových novin. V Pondělcích publikoval své recenze soudobé české a světové (zvláště francouzské) literatury. Najdeme v nich známé autory – Gida, Claudela, Šaldu, O. Fischera, Seiferta, ale např. i básníka, jehož jméno v literárním světě poněkud zapadlo – Zdeňka Kriebela a jeho 200 chryzantém. Znáte? Vzpomínáte si? V kulturní kronice byl Černý mnohem osobnější a uvolněnější. Představuje v ní některé aktuální události, např. nové číslo literárního časopisu, komentuje udělení Nobelovy ceny za literaturu nebo volby ve Francouzské Akademii. Věnuje se autorům blízkým – Unamunovi, Šaldovi, Josefu Čapkovi. Zdá se mi, že texty z Kulturní kroniky jsou psány lehčí rukou, a lze-li to u Černého říci, mají v jistém ohledu přátelský ráz. Někdy jde o kratší glosy, jindy o medailon autora, o kterého se zajímal dlouhodobě, často po celý život. V roce 1938 došlo k souběhu autorova působení v Lidovkách a v Kritickém měsíčníku, což se tu a tam, zvlášť v Pondělcích, projevilo podobností námětů a recenzovaných spisovatelů.

Právě na reflexi básnické sbírky Zdeňka Kriebela je patrný určitý posun. Černý není v Kulturní kronice tak kritický, jak ho čtenáři znají z jeho Kritického měsíčníku i odjinud; a nejde podle mého mínění jen o žánr. V Lidovkách píše pro širší čtenářskou obec. Neslevuje sice ze svých nároků, ale přesto cítíte, že je vůči autorům velkorysejší. Přiznává, že dosavadní Kriebelovu poezii neznal a že i tahle sbírka mu „padla náhodou do rukou“. V jeho kritické stati vás zaujme potřeba a ochota dobrému básníkovi pomoci, dostat ho do širšího povědomí a učinit ho součástí literárního světa. Vůči autorům dávno zavedeným, např. Vítězslavu Nezvalovi a jeho Studii o Josefu Čapkovi, má však o poznání větší nároky. Víc očekává, jde do větší hloubky. Jak by také ne? Neváhá tedy napsat, že o „nějakém procítění básníka Josefa Čapka, o nějakém vskutku vnitřním poznání tvůrčího jeho typu lze tu stěží mluvit... bylo do značné míry omylem žádat na Nezvalovi pochopení Josefa Čapka; bylo přece zřejmé, že tato vášnivá povaha chápe vždy vše jen ve vztahu k tomu, co právě miluje“.

Na obou příkladech je dobře vidět, že Černý nebyl (a odsuňme protentokrát stranou problematiku jeho Pamětí) jen kritikem, před kterým se bylo nutné třást, naopak. Literární pondělí a Kulturní kronika dokazují, že i ve velkých zavedených novinách šlo publikovat kvalitní, někdy rozsáhlé, jindy menší recenze, polemiky a kulturní glosy, z nichž mnohé mají co říci i po více než osmdesáti letech. Řečeno jeho vlastními slovy: „... i novinová kritika může mít nejvyšší styl, může být nejplatnější kulturní měnou, jenomže nabízenou v drobných“. Na obě rubriky lze aplikovat samotné autorovo kritické krédo, které shrnul ve své knize Co je kritika, co není a k čemu je na světě. Čtenáři mohou posoudit, nakolik se Černý svých myšlenek přidržel, jak je rozvíjel, anebo kde se od nich odklonil.

Texty z Lidových novin potěší ty čtenáře, kteří dosud a rádi čerpají z jeho prací a úvah o kultuře a etice (mravnosti), o existencialismu, o divadle, o samotě, o svobodě, náboženství či o Bohu. Soupis autorova díla, který sestavila Hana Salajková v druhém dílu Tvorby a osobnosti (1993), stejně jako soupis osobního fondu Václava Černého vypracovaný Růženou Hamanovou z Památníku národního písemnictví (1997), dokládají, že z Černého literárněkritického díla a korespondence nebylo dosud publikováno úplně vše. Tím spíš je třeba ocenit počin Filozofické fakulty v Praze, jež se ujala vydání textů, kterým Václav Černý věnoval dva roky svého života. Pro Karla Čapka byla práce v novinách službou. Čím byla pro Václava Černého? Texty z Literárního pondělí a Kulturní kroniky stojí rozhodně za přečtení. Tvoří určitý referenční bod a mohou být – pro někoho – příkladem, jak by i dnes mohla vypadat kulturní rubrika velkých tištěných novin.