Cenná uměleckohistorická studie vyšla dosti překvapivě nikoli v nějakém specializovaném komiksovém nakladatelství, ale v Knižním klubu (konkrétně jeho divizi Universum), který za nějakých pětadvacet let existence nevydal snad ani jeden komiks. Spolu s tři roky starou encyklopedií Paula Gravetta 1001 komiksů, které musíte přečíst, než zemřete předkládá přehledný a podrobný vývoj komiksového média do jeho současné podoby samostatné umělecké disciplíny, kterou už podceňují jen ti nejkonzervativnější.

Mazur s Dannerem chvályhodně přeskakují doby, jež bývaly dlouho považovány za zlatý věk komiksu, a věnují se především nedávné minulosti, kterou lze ostatně za nejlepší věk komiksu považovat mnohem spíše. Nikdy totiž nevycházelo po celém světě komiksů tolik a tak různých a nikdy neměl komiks takovou vážnost, jakou si v nedávných letech – a opět globálně – získal. Z vysmívané a opovrhované masové zábavy se vyvinul ve svébytnou uměleckou disciplínu, která má svou masovou část, střední proud, umělecká díla i avantgardní výstřelky. Mazur s Dannerem to všechno dokládají v historických souvislostech (estetických, ekonomických i společenských) v přehledném chronologicky uspořádaném celku, který českému čtenáři objevuje mnohá dosud zcela neznámá jména a díla, ale také potvrzuje tušení, že čeští nakladatelé to komiksové vzepětí zachytili a přinejmenším ve vydávání důležitých zahraničních děl toho moc nezanedbali. Snad jen dospělejší komiksy z Japonska u nás chybějí, vyšlo tu také málo klasické francouzské bande dessinée, a to i té, kterou lze považovat za umělecky hodnotnější, neboť přežila efemérní dobový zájem masového publika. Druhou jmenovanou oblast pomalu a opatrně, ale přece pokrývá edice Mistrovská díla evropského komiksu nakladatelství Crew, překlady mangy jsou bohužel stále omezené jen na triviální díla pro náctileté publikum.

Domácí komiksový fanoušek zároveň ví, že na ten vývoj zareagovala i česká scéna a že je již také sympaticky rozmanitá, byť tu chybějí domácí díla skutečně masově čtená, nepočítáme-li v to Čtyřlístek. Mazur s Dannerem to bohužel nevědí – což je asi v očích českého či obecně východoevropského čtenáře největší minus publikace: na to, jak sympaticky se věnuje dění nejen v komiksových velmocích (USA, Francie, Japonsko), ale i v zemích, kde komiks nemá tak dominantní postavení (Španělsko, Německo, Itálie), tak trestuhodně opomíjí nejen českou tvorbu, která bohužel v zahraničním kontextu skutečně moc nevyčnívá a překladů je jen minimum, ale i mnohem silnější a mezinárodně věhlasnější tvorbu polskou nebo balkánskou a koneckonců také třeba jihoamerickou. Jako by autoři zůstali uzavření ve vymezení ze „startovního“ roku 1968, kdy se to zásadní skutečně dělo jen ve velmocích.

Český čtenář má jen malou šanci usvědčit autory z nějakého opominutí či chyby, k tomu nemá dostatek zdrojů. Takže si spíše poopravuje dosavadní představy o vývoji žánru, doplňuje si, že undergroundové a alternativní komiksy nevznikaly na přelomu 60. a 70. let jen v San Franciscu a New Yorku, ale i v Paříži nebo Tokiu, že u nás docela hojně vydávaní francouzští autoři sdružení doma v nakladatelství L’Association nebyli na domácí půdě zas takovou revolucí, ale že navazovali na nonkonformní autory mnohem starší. Mazur s Dannerem si navíc všímají nejen estetické hodnoty jednotlivých prací, ale také jejich ohlasu a případného komerčního úspěchu a z obojího vyvozují obecnější úvahy o směřování nejen komiksu, ale i nakladatelského průmyslu na něj napojeného. Možná mohlo být ještě důrazněji zmíněno, že s nástupem komiksových románů se zejména v USA do vydávání komiksů začala pouštět i renomovaná literární nakladatelství, možná se autoři mohli více věnovat fenoménu hollywoodských filmových adaptací superhrdinských příběhů a zpětnému vlivu těchto blockbusterů na komiksovou scénu, což byl už v roce 2014, kdy originál knihy vyšel, dost významný fenomén. Ale zaměření na umělecky ambicióznější oblast komiksové tvorby je nepochybně chvályhodné a pro české prostředí obzvláště užitečné, protože právě tento druh komiksů (i díky tomu, že jde o jednorázová díla prodávaná nikoli pár dnů či týdnů ve stáncích s časopisy, ale dlouhodobě v knihkupectvích) tu momentálně má největší ohlas, jakkoliv se nakladatelé musí smířit s náklady podobně skromnými jako v případě nežánrové překladové beletrie. Čeští nakladatelé tak mohou publikaci užívat také jako průvodce díly, která by ještě mohli vydat.

Jediné, co na knize trochu drhne, je překlad. Což je překvapivé zejména proto, že je pod ním podepsán Richard Podaný, překladatel obvykle spolehlivý a vynalézavý, který má za sebou kromě překladů beletrie desítky, možná stovky komiksových překladů z angličtiny i francouzštiny a v oboru se vyzná jako málokdo. Nejde ani tolik o chyby, spíše o neobratné formulace (nejčastěji přebujelé přívlastkové vazby) vycházející z anglického slovosledu, jimž by pomohly nepatrné zásahy redaktora: „relativní svoboda redaktorů a tvůrců mangy v této době, společně s možnostmi podstupovat tvůrčí a komerční riziko, jsou dobře vidět na díle Keidžiho Nakazawy“ (s. 67), „komiks je jedinečný prostor, v němž mohou odepsané výtvarné techniky najít novou sílu spojením se sekvenční narativní formou“ (s. 161), „díky mezinárodnímu webovému vydávání se mohli tvůrci téměř kterékoli země připojit ke globální komunitě, v níž zeměpisné hranice přestaly být důležité“ (s. 279). Čtenář smysl pochopí, jen se to místy nečte moc dobře.

Samostatnou kapitolou je nevymýtitelný patvar grafický román (v originále graphic novel), který Podaný opět používá (předtím třeba ve zmíněné encyklopedii 1001 komiksů). S termínem si zjevně nevědí rady ani v USA, jak Mazur s Dannerem dokládají na tamním terminologickém zmatku: za graphic novel je tam podle nich označována jak teoretická práce Scotta McClouda Jak rozumět komiksu, tak povídková sbírka Willa Eisnera Smlouva s Bohem či reportáže Joea Sacca. Česká terminologie zmatek zvyšuje, když do komiksu plete odlišný druh výtvarného projevu – grafiku, což mimochodem Podaný bezděčně demonstruje na straně 249, kdy v popisku překládá, že Anna Sommerová „svá raná díla vytvářela jako lepty a tím přenesla do komiksu svoje grafické vzdělání“. Komiksový tvůrce prostě není grafik a není důvodu, aby byl komiksový román nazýván románem grafickým.