Londýnské nakladatelství Quintessence Editions v roce 2003 zahájilo nečekaně úspěšnou sérii populárně naučných encyklopedických příruček, které pod chytlavým názvem 1001 filmů (knih, hudebních alb, počítačových her, ale také piv, jídel, zahrad, památek či golfových jamek), které musíte vidět (přečíst, slyšet, ochutnat, zahrát), než zemřete, vycházely téměř deset let. Mnoho titulů ze série se objevilo také v češtině, zprvu především díky nakladatelství Volvox Globator. Poslední v řadě celkem dvaceti publikací byla v roce 2011 příručka věnovaná komiksům, kterou po 1001 knihách u nás vydalo nakladatelství Plus. A v českém komiksovém prostředí to je publikace nesmírně užitečná, protože na rozdíl od komiksově vyspělejších zemí v češtině dosud nemáme žádnou teoretickou práci o dějinách komiksu. V roce 2007 se o to sice pokusil český publicista Milan Kruml, jeho odvážný pokus však trpí nepřesnostmi i prostým faktem, že musel vycházet převážně ze sekundárních zdrojů.

Britský komiksový publicista Paul Gravett, který mimochodem české vydání 1001 komiksů, které musíte přečíst, než zemřete, nedávno podpořil návštěvou Prahy, měl oproti tomu k dispozici množství spolupracovníků jak z anglosaského světa, jehož tvorba v seznamu děl přirozeně dominuje, tak z dalších zemí, a to jak komiksových velmocí (Francie, Japonsko, Itálie), tak ze zemí z globálního hlediska menších a slabších (Finsko, Portugalsko, Polsko). V originálním vydání se nacházel také jeden český komiks: Skutečný příběh Cílka a Lídy, originální a u nás možná trochu podceněný fotoseriál Františka Skály. Heslo pro Gravetta napsal nejpilnější český komiksový teoretik Tomáš Prokůpek, který pak po dohodě s Gravettem i nakladatelstvím Plus do českého vydání „propašoval“ (přesněji: nahradil některá méně důležitá originální hesla) také dalších devět českých komiksů, od Ladova Kozla Bobeše po Aloise Nebela. Prvním heslem je samozřejmě protokomiks Švýcara Rodolphe Töpfera Lásky pana Tupohlavého z roku 1837, který je obecně považován za první záměrné komiksové dílo (vynechány jsou tedy předchozí iluminované rukopisy a jiné výtvarné projevy, které sice mají ke komiksu blízko, ještě jím však nejsou), posledním heslem je rozsáhlý komiksový román Habíbí (2011) od Craiga Thompsona, výstižný příklad velkých uměleckých ambicí, jaké současný komiks má. Ostatně občas se mezi hesly objeví dílo výsostně umělecké, kterému komiksový statut přisoudila až pozdější kunsthistorická interpretace – například cyklus surrealisty Maxe Ernsta Týden laskavosti z roku 1934.

Dohromady jde o fascinující čtení, zejména pro užaslého českého čtenáře, který se s většinou zde zmíněných komiksů nikdy přímo nesetkal a asi ani nikdy nesetká, zato na ně naráží v aktuálních filmových adaptacích nebo alespoň v nejrůznějších zmínkách či citacích. Jednak v novějších komiksových pracích, které už se českého překladu dočkaly, ale ještě častěji v narážkách v každodenním kulturním a mediálním provozu, protože mnohá díla zde zmíněná jsou pevnou součástí především anglosaské popkulturní tradice. Autoři hesel jsou převážně velmi věcní (ostatně moc prostoru nemají), drží se strohého, informativně hutného encyklopedického stylu, až v druhé polovině se začnou objevovat otravné a v četných případech nedostatečně nebo vůbec nevyargumentované superlativy, které mají zřejmě fungovat jako obhajoba zařazení toho kterého díla.

Cenná je také česká redakce textu, která v mnoha případech odhaluje pozapomenutá česká časopisecká vydání některých slavných komiksů (například ikonický americký seriál Katzenjammer Kids z roku 1897 česky vycházel až v letech 1968–71 pod názvem Kočičárny Kida a Pida). Škoda jen, že nakladatelství zaspalo v případě rejstříku titulů, které ponechalo v originále, zatímco všechna hesla jsou přeložená: zde by měly být české názvy alespoň v závorkách, takto je českému čtenáři rejstřík téměř k ničemu.

Na to, aby zevrubně zhodnotil zejména anglosaská či japonská hesla, asi v Česku není nikdo dostatečně vybaven, přesto některé kroky editora a britského nakladatelství vzbuzují pochybnosti až rozčarování. Pomiňme jeden ze zásadních problémů, tedy že u některých hesel vůbec nenajdeme obrázek, u jiných obvykle jen obálku. Přitom pro názorné pochopení, v čem je ten který komiks důležitý či kvalitní, je právě ukázka zásadní. Ale to je dáno formátem série 1001, kterému se Gravett musel přizpůsobit.

Co už ale padá na hlavu editora, je nejasný klíč, podle kterého u některých sérií zařadil první díl (ať jde o tříokénkový strip, stránku nebo rovnou celý sešit) a u jiných až třetí, páté nebo desáté pokračování. Poprvé na to narazíme u Myšáka Mickeyho, který se sice v novinových stripech objevil už ve dvacátých letech, nicméně heslo je vřazeno až v roce 1933. Zde to ještě tolik nevadí, ale v dalších případech už čtenář marně pátrá po logice vynechání prvního dílu a zařazení až pozdějších: chybí Tintin v zemi Sovětů (zato tu je hned pět pozdějších příběhů), úvodní Asterix (naopak čtyři řadové sešity včetně zaměnitelného Asterixe na Korsice tu jsou), slavná Moebiova westernová řada Blueberry je reprezentována jedině sešitem Důl zmizelého Němce, který vyšel až osm let po vydání úvodního sešitu. Kromě toho, že tu absentují ona základní díla, která zahájila popularitu všech zmíněných komiksových sérií, je tu i problém časového zařazení, které by mělo respektovat letopočet vzniku série. Příznačné je, že to častěji postihuje evropské (kontinentální) komiksy, první sešity ikonických amerických superhrdinů vesměs nechybějí.

Stejně tak je sporná absence některých významných národních komiksů, které možná z hlediska světové komiksové historie nejsou klíčové, nicméně podobně jako mnoho zařazených anglosaských nebo japonských hrály zásadní roli pro vnímání komiksu v dotyčných zemích: osobně považuji za trestuhodné, že tu chybí švédský seriál Martin a kocour Kolumbus nebo (východo)německé seriály z magazínu Mosaik, tedy nekonečná série o trojici kluků-dobrodruhů Digedagové, později Abrafaxové; ta splňuje i podmínku britského vydavatele, že zařazené komiksy musejí být dostupné v angličtině.

Právě tato podmínka, která podobně jako další tituly „tisícjedničkové“ edice prozrazuje mnohé o anglosaské sebestřednosti, je hlavní překážkou tomu, aby se z publikace 1001 komiksů, které musíte přečíst, než zemřete stala autoritativní a kompletní referenční příručka nejen pro anglosaský svět. Pro Brity tvořili komiksovou historii Američané, Britové, Francouzi a Japonci. Ostatní země, jejichž tvorba nemá takový zahraniční ohlas, mají zastoupení jen v případě, že si toho někdy všiml britský nebo americký nakladatel; což zvýhodňuje novější díla, protože všeobecný rozkvět komiksu v posledních letech otevřel cestu do anglosaských zemí také autorům z menších zemí, nejlépe nějak výrazně nonkonformním. České vydání zachraňuje Prokůpkovo pašování; snad se podobně zachovali (případně zachovají) také vydavatelé v Německu či Švédsku.+-