Hravý název dětské knihy Až po uši v mechu, kterou podle námětu Báry Valecké a Filipa Pošivače napsala scenáristka a překladatelka Iva K. Jestřábová, vyvolává až hmatový zážitek. Měkkost lesního mechu asociuje peřinu a velí zahrabat se pod nadýchané duchny a číst si poetický příběh dvou lesních trnků Josefky a Bertíka právě tam. Ve své domácí idyle ve vykotlaném pařezu a v zajetých kolejích každodennosti by rádi zůstali i dva hlavní hrdinové, kteří se starají o lesní podrost. Josefka pečuje o klobouky hašteřivých muchomůrek a Bertík vykonává povolání lampáře – zhasíná a rozsvěcí veřejné osvětlení v podobě svítících hub. Ale klid lesní „obce“ naruší strach z Hejkala, který se objevil opodál mechoviště, a cesta za ním jako zosobněním zlého cizího je hlavní zápletkou knihy.

Lesní prostředí připomíná pohádkové zátiší Pohádek z mechu a kapradí Václava Čtvrtka a Zdeňka Smetany. Také se v něm objevují dva skřítci, kteří společně zažívají drobná dobrodružství a vypořádávají se s cizími bytostmi, jakými jsou třeba víly. Nové postavičky v pohádkovém folklóru – Josefka a Bertík – se v knize Až po uši v mechu vydávají poznat lesní strašidlo Hejkala, o kterém koluje spousta mýtů napříč pohádkami. Autoři známou figuru využili pro základní sdělení knihy – největší strach míváme z neznámého a je třeba mít odvahu podívat se mu do očí. Hrůznou obludu, která straší strašlivým voláním a živí se ptáčky, pak vtipně přetvořili v trampa vegetariána, který řve proto, že je nahluchlý, a osamělá ptáčata chytá do klecí, aby v lese nezahynula. Pojetí ilustrací v podání Filipa Pošivače je také velmi osobité, podobně jako v jeho dalších pracích, např. leporelu Všechno je to na zahradě, plném akvarelových ilustrací, nebo knize mýtů tchajwanských domorodců s názvem Pomsta hadů, ve které se vyřádil působivými kolážemi. Až po uši v mechu je kniha plná sytých barevných obrazů s viditelnými tahy štětce a na nich jsou s fantazií stvořeny lesní bytosti, z Hejkala se tak třeba stal hnědý bezruký tvor. Oku lahodí i zvolený font a barva písma, přičemž právě písmo není vždy pevně svázáno do rovných řádků a objevuje se komiksový princip přímé řeči v bublinách, jen bez bublin.

Hrdinové knihy se doplňují. Josefka je ta nebojácnější, od které vzejde impuls k dobrodružné cestě za hranice mechového domečku, snaha přijít věcem na kloub. A Bertík, i když je to tak trochu strašpytlík, ji následuje a sám se sebou zdatně bojuje a překonává se. Jejich povahy jsou potvrzeny a dokresleny v původní filmové verzi Až po uši v mechu, která však má nejen jiné zpracování (loutkové), ale také jiný příběh, než jaký vypráví knižní verze. Josefka a Bertík v ní hledají zloděje, který pojídá svítící houby, a přitom vyřeší osobní problém Rusalky, jež neumí zpívat a hledá své místo ve světě. Vytěžení tématu a jeho zpracování ve dvou médiích je ilustrátorovi a animátorovi Filipu Pošivačovi blízké. Např. jeho komiks pro děti O Antonínovi, který svítil je rozšířením animované pohádky, kterou vytvořil jako jednu ze svých klauzurních prací na VŠUP.

Knize Až po uši v mechu nechybí vtip, třeba když slepý krtek provolává, že na vlastní oči viděl, jak Hejkal sežral ptáčátka vypadlá z hnízda. Příběh je srozumitelný, přináší jednoduchou zápletku a jasné poselství. V souvislosti s šířením mýtů a lidskou hloupostí je významná scéna, ve které se Josefka a Bertík vracejí domů, všem řeknou, co viděli, ale muchomůrky, které vědí všechno nejlíp, tomu nevěří, protože se to prostě povídá jinak. Knihu tak lze číst i v kontextu současné evropské migrační krize. Avšak její poselství je nadčasovější. Především učí děti, které vyrůstají v multikulturní společnosti, jež je zároveň plná stereotypů, toleranci a vlastnímu názoru při setkání s jinakostí. Ne všechno, co se povídá, je pravda, a nejjednodušší je se o tom přesvědčit na vlastní oči – a to je i způsob, jak se vypořádat s otupujícím strachem z neznámého.