Po téměř pětatřiceti letech od svého napsání vyšla letos poslední kniha spisovatele Václava Čtvrtka O Kačence a tlustém dědečkovi. Počkat tak dlouhou dobu v redakčním šuplíku se jí, zdá se, vyplatilo. Text svými ilustracemi originálně doplnil pražský výtvarník Tomáš Řízek.

Na začátku dubna letošního roku uplynulo sto let od narození Václava Cafourka, kterého známe spíše pod pseudonymem Václav Čtvrtek. Díky tomuto autorovi znají děti například vílu Amálku, Makovou panenku a motýla Emanuela, loupežníka Rumcajse, Manku a Cipíska, Křemílka s Vochomůrkou a mnoho dalších pohádkových a večerníčkovských postav. Od letošního roku k nim přibyla nová a zřejmě poslední dvojice: malá holčička a její tlustý dědeček. Nakladatelství Albatros se totiž rozhodlo uctít památku oblíbeného dětského spisovatele vydáním jeho posledního rukopisu.

Kniha O Kačence a tlustém dědečkovi obsahuje čtrnáct příběhů, ve kterých figuruje především výše zmíněná dvojice – tlustý dědeček a jeho vnučka Kačenka, která právě začíná chodit do první třídy. Do děje volně na sebe navazujících příběhů samozřejmě zasahuje řada vedlejších postav: některé opakovaně (kamarádka Jitka, paní učitelka), jiné pouze jednou (kluk Radek, pan doktor, buldok Eduard aj.). Kačenka žije jen se svým dědečkem (není vysvětleno proč a ani to není důležité) v domku se zahrádkou. K dědečkovi odjakživa patří houpací židle, ve které pravidelně usíná. Velmi důležitá je zahrada, která spolu s domem a terasou tvoří uzavřený a přehledně vymezený osobní prostor obou hlavních postav. Většina zásadních věcí se odehrává na zahradě, silné propojení rodiny s přírodou je patrné v každé kapitole. Kačenka se přírodní zákonitosti teprve učí a přirozený koloběh roku poznává nejvíce doma, ale také ve škole, ze které si nosí nejrůznější úkoly. Doma je pak s dědečkem plní a dávají přitom volný průběh svému „koumáctví“. Kromě kutilství, zahradničení a pozorování měnící se přírody je dědečkovou oblíbenou činností spaní. Jeho veliké těžké tělo si s ním zkrátka dělá, co chce. Najednou ho přepadne únava a nedá se s tím nic dělat. Tlustý dědeček usne dokonce i ve vodě, respektive v proudícím říčním toku! Jinak se však se svou vnučkou snaží trávit veškerý čas, vypráví jí historky ze svého mládí, připraví pro ni nejedno překvapení. Vnučka mu oplácí stejným dílem. Humorné situace vznikají, když se věc nepodaří tak, jak má, dojde k nedorozumění, bloudění apod. Základním motivem spojujícím příběhy dohromady je ztrácení, hledání a nacházení (čehokoliv: správné třídy ve škole, pastelky, hříbků v zimním lese, kusu ledu na jaře, kopretiny v létě, vhodného dárku pro dědečka, dědečka samotného atd.). Příběhy o Kačence nejsou vůbec pohádky v pravém slova smyslu, nevystupují v nich pohádkoví hrdinové nebo nadpřirozené postavy. Konflikty a zápletky spadají do každodenního všedního života, který je blízký i současným čtenářům. Výjimku tvoří pouze příběh Jak Kačenka a tlustý dědeček přivedli do školy tři návštěvy, který je založen na schématu pohádkového vyprávění. Kačenka pomůže zvířátkům a ta pak na oplátku pomohou jí. Zvířata zde dokonce mluví lidskou řečí. Naštěstí další zvířecí hrdinové, kteří se objevují v jiných kapitolách, se už nechovají jako lidé a nekonají dobré skutky, a příběhy tak působí přirozeněji. Vlastně celá kniha se zdá být jaksi „přirozená“ a poklidná. Určitě je to i tím, že se vracíme do klidnějších časů, ve kterých byla napsána. Bylo to někdy uprostřed sedmdesátých let, kdy bylo normální nemít televizi a hrát loutkové divadlo, na slepou bábu a vyprávět si vzpomínky. Kdy se nejezdilo autem do OBI, ale došlo se pěšky pro semínka do drogerie. Kdy člověk malým dětem důvěřoval, mohl usnout na celé odpoledne a věděl, že se jim v okolní „nezkažené civilizaci“ nic nestane (a ony pak v lese potkaly jelena). Děti nebyly ovlivňovány moderní technikou a lépe se mohly soustředit na pozorování přírody: neunikl jim první žluťásek, rozkvetlá třešňová větvička nebo klíčící semínka v truhlíku.

Text Václava Čtvrtka zajisté osloví mnoho čtenářů a ke stejnému cíli se snažil dospět i výtvarník Tomáš Řízek, který dostal nelehký úkol: doplnit nové Čtvrtkovy příběhy ilustracemi, a zařadit se tak vedle Radka Pilaře a Zdeňka Smetany do pomyslné ilustrátorské řady tohoto spisovatele. Podoba Kačenky a jejího dědečka do té doby neexistovala a stvořit ji a představit dětem s sebou neslo značnou zodpovědnost. Z rozhovorů s Tomášem Řízkem vyplynulo, že k tvorbě Václava Čtvrtka a k době, ve které spisovatel psal svůj poslední rukopis, má sám osobní a vřelý vztah. Vrátil se tedy v čase a nakreslil něco, co se týká i jeho vlastního dětství. Výsledek je více než povedený: ilustrace jsou barevné, veselé i útulné a vkusné. Žádný detail neponechán náhodě. Dobové křeslo, sáňky, rádio i stará sanitka. A kaštany, sirky, houby a hašlerky se vlastně nikdy nemění. Závěr: dobře vykonaná práce, kvalitní kniha.