O současné německojazyčné próze mladých autorek a autorů se někdy s posměchem či trpkým úsměvem na rtech tvrdí, že není dostatečně nápaditá, že jí chybí silné životní impulsy a příliš ji svazují očekávání literárních agentů a knižního trhu. Nejnovější román rakouské spisovatelky Valerie Fritschové (*1989), který se loni dostal i do širší nominace na Německou knižní cenu, dokazuje, že podobné paušální odsudky jsou mylné. Autorka knihu nazvala Winters Garten (Winterova zahrada), na první pohled podle jména ústředního hrdiny Antona Wintera. Až v průběhu četby vychází najevo, že „Winter“ v názvu odkazuje též na hájemství apokalyptické zimy, na všepohlcující dobu ledovou, která lidstvo staví před vědomí jeho vlastní nicotnosti.

Vysunutý z koloběhu času
Znamená to, že Winters Garten je sci-fi román? Ne, alespoň tedy ne v tom tradičním slova smyslu. Vzdáleně může připomenout třeba Dürrenmattovu klasickou surrealistickou povídku Tunel z roku 1952 či poválečné (post-)apokalyptické vize Arna Schmidta. Podobně jako v textech těchto autorů se i ve Winters Garten zprvu zdravý svět (něm. heile Welt) postupně propadá do hlubin a chaosu. Snad je ale možné román číst i jako novodobou reinterpretaci biblického vyhnání z ráje či radikální podobenství o ztrátě dětské nevinnosti. Minimálně základní osnova sotva 150 stran dlouhého textu by tomu napovídala.

Příběh Antona Wintera není zakotven v konkrétním místě či době, veškeré zeměpisné či časové příznaky jsou vypravěčskou instancí zevšeobecněny. Anton ve dvaačtyřiceti letech sice žije ve „městě“, konkrétně v nejvyšším patře „věžáku“, kde mj. sleduje „staré videokazety“, jeho dětství jako by se však odehrálo ještě v předindustriálních časech. Jak prozrazuje úvod knihy, protagonista jej strávil na venkově, v jakési obdobě rozlehlého „selského dvorce“ se zahradou a sadem. Lidé si tehdy ještě po večerech krátili čas vyprávěním hrůzostrašných příběhů a rodinnému rozpočtu ulehčovali sběrem lesních plodů a bylin. Vše zůstává myticky neurčité, vysunuté z koloběhu času. Přestože se tak v druhé části románu z rádia linou písně ze 70. let jako Live and Let Die či Love Will Tear Us Apart, více než na konkrétní období už svými názvy odkazují na tragický děj, jehož je čtenář svědkem.

Ten by – v narážce na slavné drama Karla Krause – bylo ve zkratce možné shrnout jako poslední dny lidstva. Po první kapitole, popisující Antonovo poklidné, drobnými radostmi překypující dětství, se děj přesouvá do přímořského města, které z normality vychýlilo očekávání blíže nespecifikované, zjevně globální katastrofy. V tomto světě „bez budoucnosti“, jak je v románu zdůrazněno, pozbývá vše včetně samotného přežití smyslu. Lidé bezcílně bloumají ulicemi, hromadně páchají sebevraždy nebo si naopak na poslední chvíli hledají partnera, po jehož boku chtějí prožít své poslední okamžiky. I samotářský Anton, jenž se až donedávna živil jako chovatel ptactva, nalézá k vlastnímu překvapení útěchu v náruči bývalé námořnice Frederike, která blížícímu se neštěstí navzdory dobrovolně pomáhá udržet v chodu jednu z posledních nemocnic. Jenže možnost uniknout předpovězené apokalypse neexistuje, a tak zatímco se Frederike s Antonem v porodnici denně stávají svědky zrodu nového života, svět za okny neodvratně spěje ke svému konci.

Dva protikladné světy
Winters Garten představuje typ románu, který se v soudobé literatuře stává stále vzácnějším. Celý jeho děj je totiž vedlejší, slouží pouze jako nosná kostra. O to, zda lidstvo skutečně zanikne, Fritschové vůbec nejde. Nelze se dokonce ubránit pocitu, že si mladá prozaička, která se živí též jako umělecká fotografka, vybrala téma konce světa především proto, že nabízí dostatek příležitostí pro její bující obrazotvornost. Právě silné obrazy společně s podmanivým, lehce staromódním jazykem drží její vyprávění pohromadě.

Centrální je pro celou románovou konstrukci polarita „zahrada“ vs. „město“, přičemž Fritschová nedává čtenáři možnost si tohoto antagonismu nevšimnout. Tyto dva „protikladné světy“ fungují „jako paralelní vesmíry“, a tak se „v zahradě nemluví o městě a ve městě o zahradě, jako by se to nepatřilo“. Zatímco zahrada představuje idylické místo bezstarostného dětství a věčného léta, místo, v němž i smrt je přirozenou součástí koloběhu života, tvoří město její absolutní protipól, lidé v něm vedou osamělé životy, komunikace vázne a smrt není logickým vyústěním plodného žití, nýbrž důsledkem neexistence jiné alternativy.

Právě tato hraniční situace, kterou nelze obsáhnout slovy, zajímá Fritschovou nejvíce. Zprvu mlčky, později s pomocí váhavých dialogů – přímá řeč se poprvé objevuje až někde v polovině textu – vykresluje autorka chování a pocity lidí zápasících s vědomím blížící se smrti. Zatímco jedni hltají život plnými doušky, zachvacují druhé pocity apatie či absolutní odevzdanosti. Podobně se nejspíše cítí osoby, jimž byla diagnostikována smrtelná choroba, lze si snadno domyslet. Zprvu nenápadný román tak z lidské psyché možná odhaluje víc, než by se mohlo zdát.

Winters Garten je v mnohém pozoruhodný a odvážný titul, kterým se v rakouské próze ozývá další talentovaný hlas. Neodbytné obrazy – rostoucí břicha těhotných žen kontrastující s vrásčitými, pohublými tvářemi odsouzenců na smrt, ale i nedonošené lidské plody uchovávané babičkou ve skleněných nádobách či dívka bezmocně visící na telefonní šňůře – provázejí čtenáře ještě několik dní po dočtení. Z Valerie Fritschové něco bude, slibuje si literární kritika. Zůstane-li autorka věrná precizní práci s jazykem, jakou demonstruje ve svém teprve druhém románu, pak se tyto předpovědi jistě naplní.