Kamil Bouška (1979), spoluzakladatel básnické skupiny Fantasía, poprvé knižně publikoval ve stejnojmenném skupinovém sborníku (Dauphin 2008). Tvorbu představil také v Nejlepších českých básních (Host 2009, 2010, 2011). Následovaly sbírky Oheň po slavnosti (Fra 2011, dvě nominace v rámci cen Magnesia Litera) a Hemisféry (2015).

Stejně jako jeho dosavadní tvorba i nová sbírka přináší niternou lyriku. Bouškovy básně jsou prosty metafor, prchavých impresí a komplikovaných figur. Autor se místo poetické zkratkovitosti soustřeďuje na co nejpřesnější popis jevů pod povrchem skutečného. K pointám – často přítomným implicitně – zraje pomalu a zvolna, nikoliv prvoplánově, zpravidla za přítomnosti melancholické atmosféry v mnoha variantách, od jemně nostalgické po dusivou.

Sbírka je orientována na smyslovost, zejména na sluch, a to jak v čistě zvukové rovině svou melodickou a opakující se – nikoliv však nudící – frází, tak v rovině obsahové. Kromě běžného zpěvu kosů a rozléhajících se ptačích hlasů volí Bouška osobité obrazy; je to sníh hučící v lyrickém subjektu nebo země praskající jako píseň ve starém vinylu. V básni Vlčí máky (s. 12), podobně jako v několika dalších, se zvuk kombinuje s obrazem a vnímáním tepelné kulminace prostřednictvím obratů jako „horký hluk města / zasyčí na tvém čele“ a „zvuk a tlumené hlasy pění“. Konkrétně zde je atak na čtenářovu tělesnost doslova komplexní, věnuje-li se pečlivá pozornost veršům „dívčí kotníky slané jako řídká tráva“ a „noc uzraje v kuchyni / na křídovém papíře v kalendáři“.

Smyslovost slouží, jak je u Boušky typické, současně k vykreslení existenciálních svízelů. Reprezentantem je báseň Nedávná historie (s. 13), která tematizuje těžkosti dneška a současně i nadcházejících dní. Na slovo „včera“ si v této básni zvykáme „jako na pravidelné pouštění žilou“. O dnešku se nic neví, mluví se v minulém čase a zítra se v minulém čase bude mluvit znovu. Několik básní, namátkou O všechno, co není (s. 16), kombinuje smyslovost a vhled do problémů života, zejména determinaci rodu („mozek je míšeň hrůzy po předcích“), s běžnými každodenními starostmi. Skrz tělesnost pak problémy (všední i hlubší existenciální) přímo žijí: „Ser na sklo a sáhni dolů, níž do chlupů / kůže, kosti a míchej krev.“

V Hemisférách se Bouška nevyhýbá – opět obdobně jako ve starších verších – civilnímu vyjadřování. Příkladem je verš „Mluvil jsem o počasí, protože jsem neuměl / mluvit.“ Civilní tón často podporuje poetické ozvláštnění, načež ústí v komičnost: „Prsty zamazané od čárových kódů“ nebo „a k večeři namazaný hadr na podlahu“. Podobné obraty nalezneme víckrát, za všechny ještě „sypu se do karbanátků, kafí, polívek a najezené řeči“.

Chtělo by se také říct, že básník nechává ožívat některé motivy z předchozí sbírky Oheň po slavnosti. Třeba taková podlaha. U Boušky může být praskající, tvrdá, plochá, studená, dobře napastovaná. Ale o ožívání jde jen zdánlivě. Motivy se neobjevují a nemizí, ale jsou konstantně přítomny, i když je zrovna nevidíme. Dotvářejí svět současnosti, minulosti a budoucnosti, svět každodennosti a svět pod povrchem, v určitých kontextech také poukazují na vyprázdněnost komunikace a nenalézaní potřebných slov.

Co se však změnilo citelně, je autorova práce s postavami. V Ohni po slavnosti to byly črty jednotlivců – stařenka s nákupem, bloumající bezdomovec, blázen cestující vlakem. V nové sbírce spatřujeme skupiny lidí uzavřené v dusivých interiérech, nikoliv člověka bloumajícího městem. Hemisférou prostupují „byty napěchované křiky nervózních matek“, „dusno a hrobová ticha nad kuchyňskou linkou“, „líhně cílevědomých much ve školních třídách“. Postihování situací i přes tyto nuance zůstává velmi obdobné. Jde o vykreslení denního života prostřednictvím postav rozhodně ne z „horních deseti tisíc“, přičemž jednotlivé obrazy jsou snadno představitelné, plastické. Stále nejde o konkrétní příběhy; člověk, rodiny a skupiny mají sloužit nejprve k vytvoření určitého koloritu, následně k popisu životního pocitu a vnímání stavu světa.

Oproti předchozí sbírce se nesetkáváme s jednoznačným členěním básní do oddílů. Čtenář to tentokrát má o něco těžší. A těžší to měl zřejmě i Kamil Bouška. Začal na sbírce pracovat v roce 2011 a o rok později ji chtěl nabídnout nakladatelství. Nakonec ale v psaní pokračoval a knihu dokončoval ještě v létě 2015. Vydání se čtenáři dočkali v listopadu. Bouška v rozhovorech říká, že nemá v oblibě svazky složené ze sběru. Básně podle něj mají mezi sebou komunikovat, reagovat na sebe, řetězit se v homogenní cyklus a tvořit ucelenou výpověď. Toto kritérium naplnil i díky sebekritice a trpělivosti velmi spolehlivě. Na výsledné kvalitě má jistě značný podíl i redakční příprava Petra Borkovce.