Michaela Kašičková

Ze Zedníkovy sbírky přímo křičí autorovo absolutorium geologie a paleontologie na Přírodovědecké fakultě UK. Je to křik působivý a půvabný.

Jiří Dynka jako by chodil po kavárnách, které tvoří jádro „pražské kavárny“, se seznamem toho, co má slušný člověk činit, a zároveň jakýchsi standardů, které by měl takový podnik plnit. A inventář včetně evidence a Dynkových komentářů je počinem se zcela ojedinělou poetikou.

Nejsi vítěz. A já teprve ne. Když už něco cenného mám, tak to vlastně není moje. („Trpělivě si půjčovat ten vzácný kus masa / A pečlivě opláchnutý vlažnou vodou / Jej mlčky vracet zpátky do kalhot.“) Tato útlá prvotina, sestávající z jednadvaceti básní, neobsahuje mnoho optimismu a radosti.

Autor se v nové sbírce soustřeďuje na co nejpřesnější popis jevů pod povrchem skutečného. K pointám zraje neprvoplánově, pomalu a zvolna, zpravidla za přítomnosti melancholické atmosféry v mnoha variantách, od jemně nostalgické po dusivou.