Spisovatel a novinář Ignacio Vidal-Folch (nar. 1956 v Barceloně) je jedním z nemnoha skutečných svorníků, které spojují českou a španělskou literaturu. O české kultuře, politice a literatuře píše pravidelně do deníku El País a naší nedávné minulosti věnoval i svůj poslední román Pronto seremos felices (č. Brzy budeme šťastní) z roku 2014.

Ignacio Vidal-Folch začínal jako komiksový scenárista a psal o kultuře do barcelonských a madridských deníků. Na konci osmé dekády publikoval své první satirické prózy El arte no se paga (Za umění se neplatí) a No se lo digas a nadie (Nikomu to neříkej). Podle jeho vlastních slov ho šéfové španělských deníků poslali víceméně náhodně jako zahraničního korespondenta ještě před pádem berlínské zdi do Prahy a do dalších měst východního bloku. Právě do období revolučních změn v Praze, v Bukurešti a v Sofii zasadil Vidal-Folch svůj poslední román, který napsal s pětadvacetiletým odstupem. Jak řekl krátce po vydání knihy v rozhovoru pro domovský El País (I.V-F.: „La democracia ha envejecido“, 22. 12. 2014) , zkušenost z revoluce v Praze a v dalších městech východního bloku pro něj byla tak silná, že pomyslné rány na duši se za pětadvacet let nezacelily.

Vidal-Folch poznal jako korespondent velmi zblízka dějinné procesy a politické zákulisí, v románu vypráví příběhy lidí (Čechů, Rumunů, Bulharů), kteří stáli mimo hlavní proud dějin. Autor ve výše zmíněném rozhovoru připouští, že román Pronto seremos felices je do značné míry autobiografický. Vypravěčem je Vidal-Folchovo alter ego, zde ovšem působící jako obchodní zástupce, který v oné době jezdí po zemích střední a východní Evropy. Příběhy dalších hrdinů, ať už žijí v Praze, v Sofii, či v Bukurešti, se začínají odvíjet ještě před pádem komunismu a pokračují v raných devadesátých letech. Se společenskými změnami se pak vyrovnávají každý po svém.

V prvním oddíle nazvaném Isabella vzpomíná vypravěč na léta svého působení na konci osmdesátých let v Praze a především na svoji spolupracovnici Camilu Pokornou. Camila je žena středního věku, inteligentní, pracovitá, asketická a k okolnímu světu kritická dáma, kterou by bylo možné označit za „poctivou komunistku“. Vypravěč polemizuje s jejími názory, neodsuzuje ji a má ji svým způsobem rád. Postava „poctivé komunistky“, člověka neschopného si představit, že společnost se ze dne na den zbaví normalizační hrůzy a stane se alespoň na čas civilizovanou demokracií, je i v české literatuře z tohoto období poměrně málo častá. Přitom prototyp podobně frustrovaného člověka, který se bál změn, věřil v systém, ale nebyl to komunistický fanatik, je opomíjen trochu neprávem – jak vzhledem k tomu, že to byl okolo revoluce postoj velmi častý, tak vzhledem k tomu, že může být i literárně zajímavý.

Camilin příběh se ale dále vyvíjí ještě zajímavějším způsobem. Hrdina pobývá několik porevolučních let mimo Prahu, a když se vrátí, snaží se Camilu vypátrat. Nakonec zjistí, že spáchala sebevraždu. (Jen mimochodem, inspirací Camiliny postavy byla novinářka z ČTK Ilona Kovaříková, s níž Vidal-Folch před revolucí spolupracoval a která skutečně neunesla změnu poměrů a zabila se.) K tomu všemu se vypravěč dozvídá, že Camila byla spolupracovnicí StB s krycím jménem Isabella a velmi pravděpodobně donášela i na něho samotného.

Další „pražský“ oddíl je pojmenován po vypravěčově dívce Alině, poněkud lehkovážné slečně, která se protlouká životem v osmdesátých letech a stejně tak i po revoluci. Mezi její přátele patří i psychopatický rváč Bobby Novák a introvertní intelektuál Jan. Jejich osudy, ostatně stejně jako osudy dalších protagonistů, popisuje vypravěč vždy s časovými prodlevami, jak přijížděl a odjížděl do Prahy (Sofie, Bukurešti), což mu umožňuje zobrazit na pozadí těchto mikropříběhů i změny v celé společnosti.

V další části se setkává s českým opatem Otíkem K., bývalým politickým vězněm a svatým mužem, se španělskými řeholníky pobývajícími v Praze a s dalšími postavami z duchovního světa. Ti všichni vytvářejí zajímavý kontrast k hipísácké Alině a mafiánskému Bobbymu Novákovi.

Závěrečná třetina knihy se odehrává v Sofii a v Bukurešti. Motivem z „velkých dějin“, který vstupuje do příběhu, je poprava manželů Ceauşescových – „Vůdce“ a „Vědkyně světového formátu“. V Bukurešti se hrdina setkává s básníkem a disidentem Petrem Stoikou, jednou z mála skutečně sympatických postav celé knihy, v jehož osudu se proplétají „velké“ dějiny s „malými“.

Rozplétá i příběh bývalé ženy důstojníka tajné policie, se kterou si osud nepěkně pohrál, a setkává se s mafiánem Dragosem Nmithem, jejichž prostřednictvím popisuje poněkud dramatický přechod od krvavé diktatury k jakéstakés demokracii v Rumunsku. „Bulharským“ hrdinou knihy je španělský emigrant žijící v Sofii Felipe a jeho svérázná rodina a dále novinářka, jejíž muž byl pravděpodobně zavražděn ještě dávno před rozpadem SSSR za záhadných okolností v Moskvě.

Román je napsán velmi věcným a naprosto suverénním stylem. Působí na pohled fragmentárně a trochu těkajícím dojmem, ale právě suverénní styl vyprávění spojuje všechny příběhy do jednoho celku. Vyprávěním prostupuje celá řada drobných a naprosto přesných psychologických postřehů. Reflektuje nejen politické postoje jednotlivých hrdinů, ale mnohem více jejich postoje psychologické – nejistotu, obavy z nového, melancholii, očekávání, víru, schopnost nebo neschopnost člověka adaptovat se na nové poměry. Je to literární pomník hektického a nadějeplného přelomu osmdesátých a devadesátých let 20. století v Čechách, ale i v Rumunsku a Bulharsku, psaný sice z pohledu cizince, ale nesmírně citlivě a zasvěceně.