Nejplodnější český arabista Alois Musil (1868–1944) napsal během svého života přes 1400 odborných článků a publikovat 70 knih. Zastřešujícím dílem, které shrnuje dějiny islámu a islámského světa od dob proroka Muhammada po Musilovu současnost, se měl stát titul Ze světa islámu. Autor knihu dokončil v roce 1941, události druhé světové války však jeho vydání znemožnily a katolický kněz Musil, často přezdívaný „český Lawrence z Arábie“, se už vydání nedožil. Sedmdesát let po jeho smrti vyšlo Ze světa islámu v nakladatelství Akropolis pod editorskou taktovkou Pavla Žďárského a možná i samotného Musila by překvapilo, jak jsou jeho mnohdy sto let staré postřehy dnes aktuální a osvěžující.

Samotný Musilův život by vydal na obsáhlý dobrodružný román. Rodák z Rychtářova u Vyškova byl po studiích na Bohoslovecké fakultě v Olomouci vysvěcen roku 1891 na kněze a teologická studia jej přivedla k zájmu o biblickou krajinu. Na sklonku devatenáctého století poprvé odjel na Blízký východ, kde pokračoval ve studiích v Jeruzalémě a v Bejrútu. Při svých cestách učinil v roce 1898 zásadní objev, když narazil na lovecký zámeček Kusejr Amra z doby vlády umajjovského sultána al-Walída II. (706–744) s dochovanou figurální výzdobou. Tímto objevem se trvale zapsal na poli orientalistických studií, neboť popřel převládající názor, že v islámském světě není nic podobného k nalezení, neboť islám ztvárňování živých bytostí zakazuje.

Kniha Ze světa islámu vychází v podobě, v jaké ji sám Musil odevzdal vydavatelství. Doplňují ji tři předmluvy: arabisty Luboše Kropáčka o Musilově roli v mezináboženském dialogu, teologa Jaroslava France o teologických obrysech autorova díla a religionisty a filozofa Pavla Žďárského, místopředsedy Akademické společnosti Aloise Musila, o cestovatelově akademické činnosti po roce 1918. Dělení kapitol (Prostředí, Muhammad, Korán, Sunna a následně pak vývoj islámu v jednotlivých zemích) se téměř neliší od způsobu, jakým jsou zpracovávány současné práce o islámu. Pokud je čtenář obeznámený například s pravděpodobně nejzákladnější českou prací o islámu, Duchovními cestami islámu Luboše Kropáčka, na niž je v Musilově knize v poznámkách pod čarou odkazováno nejčastěji, zjistí, že i Ze světa islámu má podobně řazené kapitoly, které rámcově obsahují obdobné informace.

Čím se však Musilova práce od těch současných zásadně liší, je místy naprostá absence korektnosti. Nelze pochybovat o tom, že měl Musil k regionu a jeho obyvatelům silný vztah a choval k nim hluboký respekt a lásku, což mu mnozí dokonce po jeho návrtu do Čech vyčítali a neprávem jej obviňovali z odpadlictví od pravé víry (tj. křesťanství). Přesto nebo právě proto si nelámal hlavu s prezentováním jasných názorů na v současnosti tolik ožehavá témata, jako jsou otázka autorství Koránu nebo osoba proroka Muhammada: „Zajímavý je Muhammadův duševní přerod v Medíně. V Mekce vystupoval jako poddajný, trpělivý, pronásledovaný, pokorný vychovatel, značně podobný křesťanským kajícníkům. V Medíně se jeví jako válečný vůdce, činný, sebevědomý, otužilý, ba lstivý, jenž sní o zmocnění se Mekky. Původně pracoval jedině pro blaho chudých a pro pravdu Alláhova náboženství. V Medíně slouží náboženství jeho zájmům… Touha po viditelném prospěchu je všude patrná… Není pochyb, že Muhammad duševně slyšel v Mekce to, co přednášel… V Medíně úmyslně skládal, co potřeboval, aby vysvětlil nebo zajistil ten nebo onen rozkaz. Byl si vědom, že si v některých zjeveních odporuje, a jeho odpůrci mu to nejednou vytýkali“ (s. 116–117). Bez servítků se vypořádává také s Turky, kteří podle něj islám pouze zneužívají a pod jeho rouškou prolili spoustu krve a dopouštěli se ukrutností nejen v křesťanských zemích, ale i v těch muslimských (s. 309). Musilovy postoje k jednotlivým národům, mystickým řádům a koloniálním velmocím jsou z knihy jasně patrné.

Navzdory tomu, že kniha vznikla v roce 1941, nejsou informace v ní zastaralé a editoru Žďárskému se skutečně podařilo to, o čem píše v ediční poznámce, tedy předložit čtenáři „nikoli petrifikovaný dobový dokument, ale validní práci o islámu“ (s. 426). Přes veškeré úsilí a snahu, která z knihy tryská od přebalu po rejstřík, zůstává však tím, čím byla: hutným čtením, z něhož čouhají kapitoly, jež do nich autor včlenil po větších či menších úpravách z jiných svých již publikovaných titulů a které stylem tak docela nezapadají. Tento přístup navíc způsobuje, že se informace mnohdy opakují (někdy i ve velmi krátkém sledu, např. na stranách 160 a 162 se dočteme o ší’itech v zásadě totéž). Některé kapitoly jsou velice podrobné, v jiných bez jakéhokoliv vysvětlení přeskakuje desítky let (např. v kapitole věnované wahhábovcům v Saúdské Arábii). To vše je psané stylem, jenž je společný všem Musilovým knihám, včetně těch pro mládež: tak suše, že je to místy až nestravitelné.

Komu je tedy titul určen? Čtenáři, kteří mají o islámském světě hlubší povědomí, v textu samotném nejspíš žádné zásadní nové informace nenajdou. Kniha pro ně však bude zajímavá už proto, že jim poskytne autentický Musilův text upravený do srozumitelné podoby pro současného čtenáře, navíc opatřený bohatým poznámkovým aparátem, bibliografií, rejstříkem, zajímavými předmluvami a dobovými fotografiemi spolu s fotografickou přílohou.

Pavel Žďárský v úvodu vzpomíná arabské rčení: „Al-kiláb tanbah wa al-qáfila tasír – psi štěkají, ale karavana jde dál.“ Karavana dějin pokračuje ve své pouti a obzvláště v současné době je zapotřebí šířit faktické údaje o islámském světě a jeho rozmanitosti. Pokud však hledáte titul, jenž by vám umožnil se se světem islámu seznámit od nuly, zvolte raději něco novějšího – třeba zmiňované Duchovní cesty islámu.