Philippe Claudel publikoval Brodeckovu zprávu roku 2007 jako třetí titul trilogie započaté romány Šedé duše a Vnučka pana Linha. Celý cyklus obdobně neurčitým způsobem pojednává o třech různých stěžejních obdobích novodobé historie. Na čtenáři je, aby si (podle značně průhledných) indicií každý ten příběh zasadil do přesného bodu jak na mapě světa, tak na časové ose: první a druhá světová válka ve Francii a v Německu, sedmdesátá léta v Kambodži. Autor se však proti vší konkretizaci svých děl brání, protože mu jde víc o celkový pohled než o jasné zacílení na jeden jev a dobu, zkrátka o zobecnění určitých záležitostí spíše než o historickou a dokumentární přesnost.

V románu Brodeckova zpráva se příběh se rozbíhá pomalu a dlouho není jasné, kde přesně se v něm situujeme. Až posléze se vyjeví, že Brodeckovo zdánlivě neuspořádané vyprávění, plné zámlk a nedopovězených peripetií, není tak dlouhé co do časového intervalu ani nabité překvapivými dějovými zvraty. Přesto jde o historii tak hlubokou, až se na to slova zdají být krátká. Philippe Claudel ale právě ten omezený prostředek, jímž je literární jazyk, zvládá natolik mistrně, že jeho střídmé, útlé dílo získává rozměr románové fresky. Je to dílo o vině a zradě, o morálce i o lásce a přátelství. Román zpracovávající jeden příběh z mnoha, vykreslený na pozadí reálných dějinných událostí konce třicátých let minulého století. Příběh z vesnice, kde se z faráře stal opilec. Pije, aby dokázal zapomenout všechny ty hrůzy, které vyslechl od svých zpovědníků.

Do ztracené vesničky v horách, jejíž obyvatelé si připadají, že žijí na samém kraji světa a nemají potuchy o tom, co se děje jinde, jednoho dne přijede s koněm a oslem neznámý muž. Ač se tváří velmi vstřícně, neprozradí ani účel své návštěvy, ani své jméno, a to po celý rok, který na místě stráví. Zprvu ho všichni vítají s velkou zvědavostí a s očekáváním, že přinese do ustrnulých vod zdejšího života nějaké oživení. Cizinec – dají mu jméno Anderer – se ale chová zcela jinak, než předpokládali. Chodí po vesnici a po okolní krajině, vše a všechny bedlivě pozoruje, občas si něco poznamená nebo nakreslí do notýsku. Je ochoten kohokoli vyslechnout, sám na sebe ale neprozradí nic. Přestože nikoho nenapadá ani neosočuje, vesničané k němu pociťují stále větší nedůvěru, jež brzy vyústí v nenávist a rozhodnutí cizího elementu se zbavit. Ve chvíli, kdy ho skupina mužů spojenými silami sprovodí ze světa, se na místě činu nepředvídaně objeví Brodeck.

Vesničané Brodecka pohotově pověří, aby o události sepsal Zprávu pro vyšší místa, kde vše dopodrobna vysvětlí. Údajně si ho vybrali proto, že je ze všech nejstudovanější. Brodeck je zmatený, o celé záležitosti přece nic neví. Na nátlak ostatních se ale rozhodne úkol splnit. Pátrání po příčině a detailech té krvavé msty je složité, ale Brodeck postupuje systematicky a neohroženě. Zároveň se dozvídá i různé další informace o životě ve vesnici dříve i nyní.

Souběžně s vyžádanou zprávou začíná Brodeck potají sepisovat i druhou zprávu, v níž vypráví o sobě: o svém dětství, kdy se ho ve vypálené rodné vesnici jako jediného přeživšího ujme tulačka a putuje s ním až do zdejší vsi, kde dostanou možnost se usadit. Pohostinnost nových sousedů je obdivuhodná, ale končí ve chvíli, kdy obec obsadí vojsko: sousedé neváhají Brodecka obětovat, aby zachránili vlastní kůži. Brodeck se dostává do transportu a odjíždí do tábora. Nelidské zacházení s vězni dává jasný klíč ke konkretizaci rozmlžených kulis příběhu: v této chvíli je jasné, že jde o nacistický koncentrační tábor. Něco podobného platí pro událost o málo dřívější, kdy vesničané vyslali Brodecka jako nejschopnější ze všech místních dětí do hlavního města na studia. Tam Brodeck plnil své povinnosti, seč mohl, a to až do chvíle, kdy se stal svědkem pogromu na „cizince“, „Fremdër“, během Očistné noci. Také zde je paralela s pověstnou Křišťálovou nocí (listopad roku 1938) zjevná. Stejně jako začíná být nesporné, že i Brodeck je Fremdër, a tedy jiný: cizinec, a hlavně Žid.

Román se neustále vrací k otázce životní volby a autor ukazuje, že žádná situace není černobílá, žádné rozhodnutí nelze prohlásit za jediné správné. Autor jde ještě dál, nutí nás k přemýšlení o tom, zda má být člověk hrdinou za každou cenu – a co je vlastně hrdinství. Nebo má-li právo mstít se za své rány na druhých. Když Brodeck s kamarádem v transportu vypijí umírající matce poslední vodu, připraví ji o hodinu života, ale sebe zachrání. Když při pěším pochodu do tábora jeho kamarád zvolí okamžitou smrt před krutostmi, jimiž budou jistě nadále vystaveni, může to být bráno jako hrdinství, ale i jako slabost. Když jediný soused odmítne vojákům při obsazování vesnice vydat zbraň, vnímají to ostatní jako zbytečné gesto a mlčky přihlížejí jeho exemplární popravě. Když vesničané udají dva své sousedy, činí tak s vědomím, že zachránili sebe a zbytek osady. Když dojde ke znásilnění ženy, není to pro některé až takový problém, dokud se však na scéně neobjeví její muž. Jakmile se ve vesnici objeví cizí člověk, všichni předpokládají, že bude mít zlé úmysly. Udělala ze sousedů zlé lidi válka, obrnili se tak v situaci ohrožení? Nebo jsou takoví ze své podstaty? Claudel tyhle momenty řetězí bez velkého důrazu či vysvětlování, ale k ústřednímu motivu zásadní volby se příznačně vrací. Brodeck byl v táboře postaven před dvojí možnost: buď sloužit jako pes jednomu z pohlavárů, anebo si vybrat smrt. Brodeck se rozhodl pro ponížení, jež mu zachránilo život – ovšem za vskutku zvířecích podmínek. Nebyla to jasná volba a Brodeck ani s odstupem neví určitě, zda byla správná – takto sice otázku sám nestaví, ale už tím, že se k té vzpomínce musí vracet, dává tušit, že s ní není srovnaný. Stejně jako váhá přijmout jednoznačné stanovisko ke všem takto zásadním situacím určité volby, které popisuje v obou svých zprávách. Pozoruje dění kolem sebe, vnímá svoje činy: vše zapisuje, ale nekomentuje. Konstatuje fakta jako kolektivní či individuální vinu, ukazuje sílu i zbabělost davu.

Když Brodeck rekonstruuje historii své vesnice, je zajímavé, že se úplně stejně musí pídit po podrobnostech událostí, ke kterým došlo v době jeho nepřítomnosti, jako po tom, co se dělo, když ve vesnici byl. I když totiž některé věci vidíme na vlastní oči, nemusíme je chápat, nemusíme si je uvědomovat, nemusíme je chtít vidět. Každý má navíc svou pravdu, svou paměť, svůj úhel pohledu. Brodeck popisuje a v podtextu tak vlastně svým způsobem i hodnotí vesnici, jeho činy však nikdo přímo nehodnotí. Až v závěru se ukáže, že Brodeck se v podstatě seč může snaží srovnat s apriorním hodnocením svého okolí, jež ale vůbec neví, co vlastně Brodeck dělal a kým je. Nikdo se nestará o to, co si jejich soused prožil v táboře. Všichni jsou vlastně zaskočeni tím, že se vrátil.

Claudel se už názvem svého románu odvolává k povídce J. Borgese Brodiova zpráva. Neukazuje jen konkrétní příběh židovského národa: nabízí obecnější paralelu s určitým druhem motýlů, kteří vetřelce vyhánějí teprve ve chvíli, kdy jde do tuhého. Zůstanou ale výčitky. Co s nimi? Někoho vedou k dobrým skutkům, jiný je utápí v alkoholu, další je zahání zlem a násilím, poslední spálí důkazy. Všichni chtějí zapomenout, touží přepsat historii, smazat nepohodlné. Spasí se jen ten, kdo spálí mosty – k tomu, co bylo, k tomu, co nás spojovalo.