Světlana Alexijevičová (*1948) je běloruská novinářka, spisovatelka a disidentka, jejíž knihy jsou známé a oceňované především na Západě. V rámci své publicistické činnosti soustavně a otevřeně kritizuje běloruský režim, kvůli čemuž musela svou vlast na několik let opustit. V roce 2011 se do Běloruska vrátila, ale její knihy tam dodnes nemohou vycházet. Kriticky se vyjadřuje i k zahraniční a domácí politice současného ruského prezidenta Putina. Alexijevičová je vůbec prvním nositelem Nobelovy ceny za literaturu pocházejícím z Běloruska.

Spisovatelka ve svých knihách (všechny jsou psány v ruštině) mapuje nejpalčivější okamžiky a události novodobé historie SSSR, a to vždy z perspektivy obyčejného člověka, účastníka těchto tragických událostí. Nezajímají ji fakta, která ostatně v mnoha případech ani nejsou dostupná, protože část ruských archivů zůstává stále neprodyšně uzavřena, ale svědectví, city, osudy jednotlivých lidí. Už v první knize Válka nemá ženskou tvář (U vojny ně ženskoje lico, 1985, česky 1986), v níž se soustředí na osudy sovětských žen, které bojovaly za druhé světové války v Rudé armádě, volí autorka specifickou metodu psaní, jíž zůstává věrná i v ostatních dílech. Její knihy jsou poskládány z desítek, možná i stovek rozhovorů s pamětníky, ale i z výroků zaslechnutých na ulici či v televizi. Jsou to pestré a zároveň palčivé mozaiky obyčejných i méně obyčejných osudů odehrávajících se na pozadí tragických událostí dvacátého století.

Kromě druhé světové války podává autorka ve svých knihách, kterých napsala celkem sedm, očima pamětníků také válku v Afghánistánu (Cinkovyje malčiky, 1989), výbuch jaderné elektrárny v Černobylu (Černobylskaja molitva, 1997, česky Modlitba za Černobyl, 2002) či v nejnovější knize Vremja sekond chend (2013, česky Doba z druhé ruky, 2015) historii sovětského člověka, tragického hrdiny, kterého stvořil komunismus a jenž existuje v různé podobě i v nové, postkomunistické době.

Knihy Světlany Alexijevičové se pohybují na pomezí dokumentu a beletrie. Autorský hlas je v nich zcela upozaděn, omezuje se na ojedinělé komentáře či úvody k jednotlivým rozhovorům. Tento způsob psaní vychází z přesvědčení, že síla lidských osudů dokáže působit sama o sobě, aniž by bylo nutné, či dokonce žádoucí tyto osudy jakkoliv literárně estetizovat. Jak sama autorka říká v jednom rozhovoru: „Neustále se snažím o takovou formu, v níž by byl autor průzračný, skrze niž by nepoučoval. Aby byl přítomný pouze jako zdůvodnění toho, proč ze sta stran rozhovorů je v knize nakonec jen půlstránka.“

Volba poroty významné literární ceny letos ukázala, že Nobelova cena za literaturu není jen ocenění literárních kvalit textu, ale také jeho společenského dosahu, autorovy odvahy a nakonec i morálního aspektu díla. Učinila v něčem podobné rozhodnutí jako v roce 1970, kdy udělila cenu taktéž rusky píšícímu spisovateli A. I. Solženicynovi, jehož knihy vyvolaly bouři ve vnímání sovětské historie a odkryly některé z jejích nejtragičtějších a do té doby nejutajovanějších momentů.