Neapol je bezesporu fascinující, a možná vůbec nejstarší evropské město, které se může chlubit bohatým a nepřetržitým kulturním životem od dob antického Řecka dodnes. Patří také, například spolu s Prahou, do skupiny měst, kterým byl přidělen atribut „magická“ a „tajemná“. Důvody pramení nejspíše z pocitu návštěvníků, a není tedy snadné je přesně definovat, ale v případě Neapole jsou na výběr přinejmenším neopakovatelná aura nádherných zašlých paláců a uliček se skrytými dvory a zákoutími, vraždy, otravy, únosy, jichž je v historii města plno, stejně jako odložených dětí a jejich často bizarních osudů, existence nekonečných podzemních prostorů, pověrčivost obyvatel a samozřejmě rejdy camorry a jí vyprodukované mrtvoly, nalézané na těch nejnepředstavitelnějších místech.

Italštinou vládnoucí čtenář se může snadno nechat zlákat knihou Antonelly Cilento Bestiario napoletano (Neapolský bestiář) třeba už proto, že má na obálce krásnou rytinu neapolské krajiny s dýmajícím Vesuvem a drobnými kresbami zvířat a osob, které chrlí. Knihu vydalo renomované nakladatelství Laterza, známé především velmi kvalitní produkcí z oblasti historických věd.

Na zadní straně obálky stojí propagační text, slibující, že řeč bude o věcech jako „ulice, domy, přízraky a Neapolci z masa a kostí, bytosti nejnižší i nebeské, spisovatelé, malíři, hudebníci, šelmy, hmyz, dinosauři a ďáblové, madony, andělé a osli“. Milovníci pohádek prý sami vědí, že na každém magickém místě odpradávna žijí zvířata. Podobný, ale o mnoho podrobnější výčet lákadel si čtenář přečte na přední záložce, kde se mluví o tom, že pokud jde o lidské a zvířecí bytosti, které obývají Neapol a pohybují se jejím časem a prostorem, nabízí kniha utřídění do přehledné typologie. Ale nejen to. Zdá se, že to bude fascinující čtení, v němž nás starobylé rituály věčného města – chór svatých, s nimiž se rozmlouvá, jako by to byli naši příbuzní, krev, která znovu proudí, lebky mrtvých uctívané jako ochranná božstva – budou doprovázet při putování za stereotypy neapolských obyvatel. Na zadní záložce se zase dočteme, že autorka se umístila v roce 2014 ve finále prestižní ceny Premio Straga, získala Premio Boccaccio 2014, napsala řadu úspěšných próz a divadelních her.

Nemůže snad existovat slibnější začátek pro ponor do neapolských tajemství a překvapivých odhalení, snad i s trochou antropologického záběru, vysvětlujícího význam živočišných forem v dlouhé a bohaté neapolské historii. Svazek má i jmenný rejstřík a bibliografii, což mu dodává na serióznosti a ukazuje, že se nejedná o žádnou plytkou duchařinu.

Leč po chvíli čtení zarazí jistá frivolní lehkost, okatě nadhozené módní anglicismy, záplava odkazů na kanonické kulturní ikony, ať již s tématem přímo související (Cervantes, Boccaccio), nebo nesouvisející (Kafka, Gogol). A nejslabším místem jsou vyloženě reportážní sekvence a rozhovory s různými obyvateli Neapole, jako vystřižené z nějakého magazínu či internetového blogu. A opravdu: po důkladném prozkoumání svazku nalezneme v oddílu Poděkování na konci knihy ukryté dva řádky, které sdělují, že většina textů vyšla v neapolském deníku Il Mattino. Tím se tedy vše vysvětluje.

Jednotlivé kapitoly jsou věnovány určité zvířecí či lidské podobě, která se nějakým způsobem vyskytuje ve verbální rovině (v místní frazeologii, toponomastice, dialektálním lexiku, žargonu), jako námět uměleckých děl nebo jako hmatatelné konkrétum. Kulturní antropologie v tom ale není ani špetky: zvířecí motiv funguje jako „něco“, co má jednotlivé texty nebo jejich části napojit. Napojení je to často dosti povrchní. Mezi zvířenu jsou počítány třeba ženy, a to díky úvodní citaci neapolské spisovatelky Anny Marie Ortese, že v Neapoli je žena „zvířetem, které mluví“. Nebo dinosaurus, jehož kostra se nachází v místním muzeu, aniž by bylo možné vyčíst nějaké konkrétnější pojítko s Neapolí, než to, že ho tam prostě umístili jako exponát. Nebo vlaštovka, protože k vlaštovkám jsou bez hlubších obsahových či logických souvislostí přirovnáni imigranti. Jiné kapitoly přinášejí leckdy i zajímavé informace a konfrontace, jako hned první kapitola o šlapkách (it. „zoccole“, ty, které o dlažbu klapaly dřeváky a jichž bylo tolik jako krys, takže tak začali říkat i krysám) a štěnicích („scaraffon“, ošklivé stvoření, mafián, dnes specifičtěji člen camorry), termíny zaznamenané již Cervantesem. V tomto a v některých dalších textech je výhodou, že historické souvislosti nejsou podané pedantsky, a i když tyto pasáže nenabízejí žádné nové objevy, nejsou rozhodně banální. Horší je to v jiných kapitolách, jako například té o světicích nebo revolucionářkách. Nebo v kapitole o hudebnících, jež poskytuje pouze souhrn životopisných informací, snadno dohledatelných na internetu. V posledně jmenované kapitole navíc schází jakékoli pojítko s bestiářem a hovoří se spíše o historii paláců, které měly co do činění s Rossinim a impresáriem proslulého divadla San Carlo Domenikem Barbajou.

Nebylo by korektní spílat autorce, která texty původně vydávala ve zcela jiném a naprosto patřičném kontextu a nyní se nechala pouze zlákat k pochybnému vydavatelskému počinu. Je třeba však odsoudit Laterzu za nehezký obchodní trik vydat sbírku žurnalistických textů jako knihu, zabalit ji do designu „vyšší kultury“ a čtenáři tuto operaci zatajit. Rozhodnutí neumístit do svazku ediční poznámku o tom, kde a kdy články přesně poprvé vyšly, je závažným etickým i profesionálním pochybením nakladatele.

Závěrem: toto není kniha. Je to snůška blíže neidentifikovatelných žurnalistických textů, zabalená tak, aby vypadala jako kniha cílící na vybranější publikum. Leckdo se možná nechá napálit (jako autor této recenze) a koupí si ji. Ocení ji však nejspíše jen skalní obdivovatel Neapole, který ji chce do sbírky, nebo možná fanoušek spisovatelky Antonelly Cilento.