Prozaik Sajjid Kašua sleduje životy dvou odlišně sociálně situovaných Arabů izraelské národnosti v Jezuzalémě. Jejich osudy se s přibývajícím dějem stále více proplétají a směřují k velkému finále. Ani to však jejich problematické postavení v izraelské společnosti nevyřeší.

Román Druhá osoba singuláru (Guf šeni jachid, 2010) zavádí čtenáře do prostředí, o jehož existenci možná dosud neměl tušení – izraelských občanů arabské národnosti, ke kterým patří i sám autor Sajjid Kašua (1975). Vedle barvitého líčení peripetií soužívání obou navenek znepřátelených etnik nabízí i silný příběh o lásce, žárlivosti a hledání vlastní identity, zasazený do prostředí současné Svaté země.

Dějovou linii představují propletené a nakonec i protnuté příběhy dvou hlavních hrdinů, izraelských Arabů. Jeden z nich, označovaný jen apelativem „právník“, patří ke společenské smetánce jeruzalémských Arabů, kteří se ze svého původního venkovského prostředí vyšvihli do vyšších sfér. Druhým je student sociální práce Amir Lahab, který si v Jeruzalémě najde brigádu jako ošetřovatel (židovského) chlapce Jonatana, jenž přežívá v bazálním metabolismu a navenek sotva jeví známky života – a jak se postupně snaží asimilovat se s izraelským prostředím (čímž bezděky kopíruje právníkův příběh) a odbourat své arabství, postupně se za něj začne vydávat.

Román je výjimečný hned v několika ohledech. V první řadě zmíněnou kompozicí splétání dvou dějových linií odlišených postavami, dokonce i gramatickou osobou – o právníkovi se mluví ve 3. osobě, kdežto Amir vypráví v ich-formě. Zdrojem čtenářské přitažlivosti je i prostředí, v němž se příběh odehrává. Kdo zná současné dění ve Svaté zemi jen z jeho mediálního obrazu, bude zřejmě překvapen, jaký sňatek z rozumu mezi oběma skupinami obyvatel, pokládanými za nesmiřitelně znesvářené, se tu odehrává. Právník není palestinský Arab ze sporných území, ale pochází z řad obyvatel arabského původu, kteří žijí na území dnešního Izraele od vzniku tohoto státu v roce 1948 a v poslední době si spočítali, že pro ně je výhodnější loajalita k sice židovskému, ale přece jen i jejich státu, naučili se hebrejsky a vykonávají vážená povolání lékařů, právníků a působí v akademickém prostředí.

K dalšímu znepřehlednění a zároveň zatraktivnění románového prostředí pro čtenáře přispívá, že se román odehrává zrovna v Jeruzalémě, městě, jehož mezinárodní postavení je pro běžného návštěvníka čitelné asi jako hebrejské nebo arabské písmo: na město si dělá nárok stát Izrael i palestinská samospráva a mezinárodní společenství stále pokládá za hlavní město Izraele Tel Aviv. Na důsledky tohoto stavu místní obyvatelé narážejí na každém kroku: při zápisu dětí do školy, při zhodnocení vlastních šancí na kariérní postup ve státní i soukromé sféře i každodenních otravných kontrolách dokladů a naslouchání nemístným poznámkám na vlastní adresu.

Sajjid Kašua nás sice nenásilně do místních reálií uvádí, v jejich didaktickém líčení se ovšem příliš nevyžívá, skutečnost popisuje očima těch, kteří ji žijí. Tak se například mezi řečí dozvíme, že kdesi na periferii je třeba přesednout z arabského na jeruzalémský autobus, až ten totiž jede do centra. „Semafor, který dával zelenou arabským autům přijíždějícím od Bejt Chaniny a Šuafátu směrem na Giva Carfatit, svítil nejkratší dobu ze všech semaforů ve městě, tak to aspoň tvrdil Madždí. Na každých pět minut zelené pro auta přijíždějící od východu – z Maale Adumim, Neve Jaakov a Pisgat Zeev a ze všech těch zatracených osad – dají půl minuty zelené pro sto tisíc místních obyvatel. Madždí každé ráno sliboval, že až skončí praxi a složí advokátské zkoušky, okamžitě podá u Nejvyššího soudu stížnost proti tomu zkurvenému semaforu.“

Noblesse oblige
Život Araba v Izraeli však není lehký, ani když je to „ten správný“ Arab, tedy izraelský občan. Není to lehké ani tehdy, když má jeden prachy. Právník pociťuje na vlastní kůži plný dosah staré pravdy noblesse oblige. Úspěch a postavení vyžaduje styky se správnými lidmi, odpovídajícím způsobem trávený volný čas a společenský život (popisy společenské večeře v právníkově rodině se svým sarkasmem a smyslem pro absurditu vyrovnají „umělecké večeři“ z Mýcení Thomase Bernharda), majetkový standard – a ovšem také vzdělání v té patřičné, tedy evropské kultuře. Sluší se vědět, o čem je řeč, když se mluví o Richardu Wagnerovi nebo o Sto rocích samoty, což je samozřejmě u člověka kořenícího v jiné, byť starobylé a úctyhodné kultuře kámen úrazu.

Právníkův boj se světem proto vlastně nikdy nekončí. Je nucen překonávat bariéry, které mu jeho arabská identita vůči Izraelcům ukládá. Ti zde (a nejspíš i ve skutečnosti) působí spíš jako „Zápaďani“ něž jako Orientálci. V postavě právníka Sajjid Kašua odhaluje duševní nejistotu izraelského Araba, který musí sobě i okolí neustále dokazovat svou cenu - nejistotu hraničící s duševním komplexem: „Co si o něm místní myslí? Co si myslí o Arabech jako on, kteří mají izraelské občanství, jezdí drahými auty a vedou okázalý život?“

Totéž platí pro omezení daná islámskou vírou: nehodí se, aby muslim pil a coby ženatý tančil s jinými dívkami. A když to právník zkusí, jeho morální kocovina je obtížně snesitelná. Vrozené mentální vzorce prostě nelze odhodit: když se právník rozhodne vypořádat se s domnělou nevěrou své ženy, ožijí v něm machistické resentimenty přesně tak, jak si je představujeme podle orientalistických stereotypů. Když k tomu přistoupí trefně ztvárněné mužské pocity vlastní směšnosti a trapnosti – ať už při pohybu na tanečním parketě za okázalého přehlížení všemi přítomnými ženami, při žárlivých scénách, nebo při panických úvahách, zda žádost o rozvod podat u muslimského, nebo izraelského soudu – je jasné, že právník je nanejvýš politováníhodná karikatura úspěchu. Kdo za to celé může, ponechává autor otevřené, nenechává nás však na pochybách ohledně vlastních schopností citlivého budování povahokresby postav.

Finále bez rozřešení
Podobný úvod do okolností je na dějovou prózu poměrně dlouhý, přesto bychom se bez něj celkového významu románu jen těžko dobrali. Rozhodně to neznamená, že by měla popisná složka vrch nad dějem. Druhá osoba singuláru je vším, jen ne statickou prózou. Příběhy obou mužských protagonistů se odvíjejí zprvu zcela odděleně. Co bude příslovečným zlomovým bodem, vyjde nicméně najevo na konci druhé kapitoly. Právník jednoho dne najde v antikvární Tolstého Kreutzerově sonátě milostný lístek, psaný písmem jeho ženy. Motivován žárlivostí rozhodne se najít původního adresáta. Tím je samozřejmě Amir, mezitím už proměněný v Jonatana (samotný Jonatan již nežije). Mezitím autor retrospektivně objasňuje některé okolnosti logiky vývoje příběhu – jako třeba to, jak se lístek dostal do právníkovy knihovny a proč je vlastně Jonatan v tak zbídačelém stavu. Děj má spád a autor pracuje s napětím s mistrovskou přesností: předěly mezi pásmy obou mužských postav přicházejí přesně ve chvíli, kdy se nutně potřebujeme dozvědět, jak to bylo dál. Když se právníkovi skutečně podaří dovést pátrání k úspěšnému konci, dojde ke strhujícímu finále, po němž se oba muži sice možná sblížili, ale problémy, které jejich postavy reprezentují, to k řešení neposunulo ani trochu.