Palestinsko-izraelský spisovatel Sajjid Kašua se před časem sešel na pódiu při debatě s židovsko-izraelským autorem a režisérem Etgarem Keretem. V průběhu večera se v hledišti zvedla francouzská dáma a zeptala se, který z nich je vlastně Palestinec a který Izraelec. Kašua se postavil a prohlásil: „Já jsem Etgar.“ Tato událost dokonale a výstižně třemi slovy shrnuje ústřední téma Kašuových knih. Téma identity v současném Izraeli je společným jmenovatelem všech tří románů, které tento nositel prestižní Bernsteinovy ceny z roku 2011 zatím publikoval. Jeho poslední dílo, Druhá osoba singuláru, vloni vyšlo v nakladatelství Pistorius & Olšanská ve velmi zdařilém překladu Šárky Doležalové a je povinnou četbou pro všechny, kdo se, ať už z jakéhokoliv důvodu, zajímají o palestinsko-izraelský konflikt.

Sajjid Kašua se narodil v roce 1975 v Tiře, dvacetitisícovém městě v Trojúhelníku, oblasti s výrazným zastoupením izraelských Arabů. Ve čtrnácti letech dostal příležitost složit přijímací zkoušky na prestižní Izraelskou akademii vědy a umění pro nadané děti. Odchod z domova na internátní školu do Jeruzaléma představoval pro Kašuu nejnáročnější životní zkoušku. „Byl jsem jiný, mé šaty byly jiné, stejně jako můj jazyk. Všechny hodiny probíhaly v hebrejštině – věda, Bible, literatura. Seděl jsem tam a nerozuměl ani slovo. Když jsem se snažil mluvit, všichni se mi smáli…“ Během několika měsíců se však v hebrejštině zdokonalil natolik, že se mu stala druhým mateřským jazykem. Možná dokonce i prvním, vzhledem k tomu, že v ní píše své knihy. Kašua je spíše než jako romanopisec známý jako autor úspěšného satirického sitcomu Avoda Aravit (Arabská práce) a týdenních sloupků v hebrejských novinách Ha-arec. Do léta 2014 žil se ženou a třemi dětmi v Západním Jeruzalémě. Ve své čtvrti byli jedinou arabskou rodinou. Za texty, v nichž se nebojí častovat výsměchem a kritizovat současnou sociální a politickou situaci, si vysloužil sérii výhružných dopisů, kvůli nimž se nakonec rozhodl s rodinou natrvalo přesídlit do Spojených států.

Právě trefné postřehy z každodenního života palestinských Izraelců stejně jako přesně mířená střelba do vlastních řad činí z Kašuových knih výjimečná díla. Jeho schopnost popsat realitu, kterou známe povětšinou pouze z dramatických novinových článků, je neocenitelná.

Stejně jako izraelská realita, rozdělená vedví náboženstvím, občanstvím a bydlištěm, i příběh Druhé osoby singuláru je rozdělen na dvě části a má dva různé ústřední hrdiny. Protihráčem velmi dobře situovaného palestinského právníka, jenž žije se svou rodinou, manželkou a dvěma malými dětmi v Jeruzalémě, je chudý sociální pracovník, který se protlouká, jak jen to jde. Jejich životní osudy by se nikdy neprotnuly, kdyby se nedostal řízením osudu do právníkových rukou starý vzkaz založený v knize. Dvojí perspektivu, která se dotýká snad každého aspektu života v zemi rozdělené na dva tábory, podtrhuje v knize i způsob vyprávění – právníkova část příběhu je vyprávěná v er-formě, kapitoly věnované sociálnímu pracovníkovi vypráví on sám.

Stejně jako v předchozích románech i v Druhé osobě singuláru boří Kašua mýtus o Arabovi, který nenávidí Izraelce. Jeho hrdinové naopak touží po tom, být jako „oni“, protože vidí, že „oni“ žijí jinak, lépe. Jsou vzdělanější a mají rozhled, mají jiné možnosti a jejich životní názory jsou otevřenější. „Židovská auta se dají snadno rozlišit od těch arabských… Auta Židů jsou skromnější, hospodárnější a zpravidla vyrobená v Japonsku či Koreji. Auta většiny Arabů jsou německá, drahá, s velkými motory, trochu víc nablýskaná, vybavená spoustou doplňků a je mezi nimi působivé množství terénních vozů. Ne že by rodiče židovských žáků vydělávali méně; právník by mohl odpřísáhnout, že opak je pravdou. Ale na rozdíl od arabských rodičů Židé mezi sebou nesoutěží, nikdo z nich nepociťuje potřebu dokazovat ostatním svůj úspěch, a už vůbec ne tím, že si každý rok pořídí vůz se silnějším motorem“ (s. 19).

Kašua bravurně pracuje nejen s psychologií postav, ale i se čtenáři samotnými. Vykresluje postavy takovým způsobem, že nás nenechají chladnými; ať už jim budeme zrovna fandit, nebo jimi pohrdat, vždy budou ve hře nějaké emoce, které nám znemožní na knihu jen tak zapomenout. Zrcadlo, které svým postavám autor nastavuje, přináší odraz, jejž téměř nepoznávají. Právník poté, co najde v knize zakoupené v antikvariátu lístek evidentně psaný rukou jeho ženy, v němž děkuje záhadnému muži za krásný večer, zjišťuje, že je v něm mnohem hlouběji zakořeněné vše, čím opovrhuje u svých muslimských spoluobčanů. Probouzí se v něm slepá žárlivost, nenávist, touha po pomstě. Všechny jeho progresivní názory mizí jako pára nad hrncem. Sociální pracovník se ujme nočních směn u mladíka ve vegetativním stavu. Čím déle u něj pracuje, tím blíž k němu má a tím víc se mu podobá. Osud právníka a pečovatele se musí nevyhnutelně protnout. Nad tím vším se vznáší otázka: Kdo vlastně jsme? Jsme těmi, za koho se považujeme? Je možné stát se někým jiným? A není to snazší, než si myslíme?

Kašua sám na pevně danou identitu nevěří, stejně jako nevěří populární frázi, že ten, kdo nemá minulost, nemá ani budoucnost. „Taky nevěřila v identitu, rozhodně ne v její nacionalistické podobě. Prohlásila, že člověk je opravdu chytrý, jen pokud se dokáže z každé identity svléci. Barvy kůže se zbavuje dost těžko, to je pravda, připustila, ale ještě těžší je osvobodit se od dědičného balastu své společenské vrstvy“ (s. 247).

Pro Sajjida Kašuu je identita jen výhonek ega, který, když na to přijde, je možné useknout. Mnohdy totiž ani bezpočet pohledů nestačí na to, aby bylo možné říct, který z nich je vlastně Žid a který Arab. Přestože jeho román přináší jedinečný pohled na život v zemi, která je pro většinu českých čtenářů synonymem nekončícího konfliktu, není jen o vztazích mezi Araby a Židy a vznášené otázky mají univerzální platnost napříč kulturami.