V Italském kulturním institutu v Praze představila 5. března tohoto roku Chiara Mengozzi (*1981) svou knihu Narativy ve sporu: dvacet let italské literatury migrace. Čeští čtenáři měli možnost seznámit se s autorkou velmi pozoruhodného literárněteoretického díla, Chiara Mengozzi totiž jako první sepsala souhrnný a přehledný text o vzniku a vývoji italské literatury migrace až do dnešních dnů. Nečekejme však povrchní a módní spisek na dané téma, kterých v poslední době vychází mnoho, neboť autorka předkládá solidní vědecké dílo, velmi vyzrálé zejména po literárněteoretické stránce.

Kniha o 213 stranách je rozdělena do tří kapitol: Kontexty, Teorie a Klíče ke čtení. V Kontextech je zkoumán samotný zrod italské literatury migrace jako fenoménu, jeho počáteční pronikání z novinářské oblasti do nakladatelství, postupné šíření a problémy korpusového charakteru. Stěžejní část díla s názvem Teorie popisuje historii a nový pokus o literárněkritické uchopení rámce fenoménu, který má jistou „funkci zrcadla“ vůči většinové společnosti. Je zde do hloubky rozebírána všeobecně přijatelná definice této literatury zejména s ohledem na podobné pokusy v evropské a světové literatuře (pojednání o případnosti a oprávněnosti alternativně či paralelně přijímaných termínů jako např. italofonní literatura, afroitalská literatura, menšinová literatura, hybridní, kreolská či míšenecká literatura, multikulturní, interkulturní nebo transkulturní literatura, italská postkoloniální literatura nebo literatura migrace). V poslední kapitole, nazvané Klíče ke čtení, je kladen důraz na zkoumání podstatných prvků narací z pohledu „Já“, subjektivace a normativity, vypravěčských strategií a možností převodu životních zkušeností mezi prostředími. Chiara Mengozzi čtenáři nabízí možnost seznámit se s tématem italské literatury migrace mimo zběžné, povrchní nebo medializované čtení. Tato literatura je vyjmuta z populárního až vulgárního rámce a je o ní pojednáno z hlediska její příslušnosti k angažované World literature: konkrétní jazyk určitého národa již neplní funkci faktoru, jenž by definoval podstatu této literatury, která se snaží svůj menšinový hlas prosadit v dominantním diskurzu.

Italská společnost koncem 80. let začala s prvními projevy literatury migrace hledat nejvhodnější výraz pro představitele této literatury. Fenomén migrace se pomalu začal dostávat z exkluzivního rámce černé kroniky. Nosnou myšlenkou knihy je soupeření narativů, a to mezi dominantními diskurzy většinové společnosti a jejími představami o migraci a jejích kulturních projevech na jedné straně a nároky přistěhovalců na vlastní sebevyjádření na straně druhé. Možnost sledovat zrod a vývoj nové literatury takřka v přímém přenosu je velkým čtenářským zážitkem. Autorka s dostatečnou důsledností zkoumá odraz migrace v médiích, v oblasti práva, v oblasti nakladatelské činnosti a veřejné či kulturní diskuse. Se zvýšením veřejné informovanosti o tématu se však rodí i nová móda a nové kulturní kruhy, literární konference, literární ceny a vyhraněné čtenářské publikum. Imigrace se posouvá z marginální pozice do postavení fenoménu, který má celospolečensky přijatelný charakter, čímž se z původní tvorby občas vytrácí její skutečná svébytná či do italského prostředí těžko přeložitelná podstata díla. Autoři italské literatury migrace se pokoušejí vymanit z dominantního rámce domestikace většinovou literaturou a též ze zajetí v kulturních klišé nakladatelských kruhů. Problém „přeložitelnosti“ zkušenosti migrace, jejího statusu a jejího jazyka přetrvává dodnes. Literární kritici a teoretici nezůstávají pozadu, avšak nikomu se uspokojivě nedaří skutečně obsáhnout a dostatečně vhodně definovat italskou literaturu migrace.

Autorčina bravura se projevuje zejména v bohatství načtené literatury a v pečlivosti, s jakou pojednává o literárněteoretických konceptech. Obeznámenost se současným stavem světového literárněvědného bádání je zde samozřejmostí. Chiara Mengozzi ovšem ke svému zkoumání přidává vlastní kritický a jednotící pohled, kterému jen máloco z panoramatu italské literatury migrace a její literárněvědné reflexe uniká. Výběrovost, exemplárnost a omezený rozsah publikace nejde nikterak proti kvalitě textu, obsahem je velmi bohatý. Jediné úskalí, se kterým se neseznámený čtenář může setkat, je na některých místech poněkud delší nepřehledný text bez členění a jasnějšího pointování či významové gradace. Je ovšem úctyhodné, s jak velkým korpusem a s kolika různorodými prameny musela autorka pracovat.