Švédská spisovatelka a námořní archeoložka Catharina Ingelman-Sundberg (*1948), autorka úspěšného humoristického románu Brambory na vloupačku o spolku důchodců, kteří se rozhodnou zvednout rukavici hozenou Robinem Hoodem, představila na konci dubna v Praze svou už druhou knihu vycházející v českém překladu.

iLiteratura: Napsala jste poměrně hodně knih, mimo jiné trilogii o vikinzích, trilogii o Anně Persdotter, obchodnici ve středověkém Stockholmu, a další. Budou tedy i knihy o důchodcích tvořit trilogii?
Catharina Ingelman-Sundberg: Možná jich bude i víc. Nejprve chystám tři, potom si udělám přestávku a budu psát jinou knihu, ale pak se k důchodcům možná vrátím, mám ještě několik nápadů.

iLiteratura: A o čem bude ta kniha, kterou zmiňujete?
Catharina Ingelman-Sundberg: To je zatím tajné, vyjde asi za tři roky a zápletku jsem vymýšlela několik let, tak jsem opatrná. Ale Brambory na vloupačku a Půjčiti stříbro, loupiti zlato mají čtenáře od 9 do 101 let, chlapce i děvčata, ženy i muže. Ráda bych, aby i nový projekt byl pro všechny věkové kategorie, muže i ženy. Bude to těžké. Ale jsem moc ráda, že i mladí čtenáři čtou mé knihy o důchodcích.

iLiteratura: To jste neočekávala, když jste Brambory na vloupačku psala?
Catharina Ingelman-Sundberg: Že ji budou číst kluci a holky mezi 9 a 13 lety, to jsem opravdu nečekala.

iLiteratura: Otázka, která jistě napadla mnoho čtenářů: jsou některé postavy inspirovány skutečností, nebo jsou všechny smyšlené?
Catharina Ingelman-Sundberg: Všechny postavy jsou smyšlené, ale Märtha, hlavní postava, má se mnou určité podobné rysy, stejně jako Lumen, ten vynálezce. Takže jsem tak trochu rozšířila svou osobnost na dvě postavy. Ale nejsem tak hrozná jako Märtha, snažím se být příjemná.

iLiteratura: Kterou ze svých postav máte nejraději a ráda byste ji potkala ve skutečnosti?
Catharina Ingelman-Sundberg: Lumena, určitě Lumena. A Märthu taky, jistě bychom si rozuměly, jsme si dost podobné.

iLiteratura: Je nějaká postava, kterou byste naopak potkat nechtěla? Nebo kterou nemáte ráda?
Catharina Ingelman-Sundberg: Potkat bych chtěla všechny. Anna-Greta byla ze začátku lakomá a já nemám ráda lakomé lidi. Nicméně se vyvinula, takže teď už ji ráda mám, ona má spoustu nápadů. Třetí kniha, kterou právě píšu, je hodně o ní.

iLiteratura: Někteří čtenáři a recenzenti, především ve Švédsku, měli vůči vašim knihám výhrady, prý důchodce zesměšňují. Čekala jste takové reakce?
Catharina Ingelman-Sundberg: To jsou typičtí Švédové, nemají smysl pro humor. Své postavy nezesměšňuji, naopak, jsou to hrdinové. Takové kritiky jistě psali mladí lidé. Ale v Anglii se mé knihy rok a tři měsíce udržely ve stovce nejprodávanějších titulů, nějakou dobu dokonce na prvním místě. Takže Švédové si můžou... (naznačí gestem, které lze interpretovat jako „trhnout nohou“).

iLiteratura: Zmínka o Anglii mě přivádí k další otázce: co si myslíte o názvech překladů svých knih? Některé jsou poměrně zjednodušené, například slovenská verze se jmenuje Zločinecký gang penzistov, německá Wir fangen gerade erst an (Začínáme teprve teď) a původní vtip (výraz „rån“ v původním názvu Kaffe med rån může znamenat druh sušenky i loupež) se tak trochu vytrácí.
Catharina Ingelman-Sundberg: Respektuji tituly ve všech zemích, musí být uzpůsobené kultuře dané země. Některé se mi líbí hodně, třeba anglický The Little Old Lady Who Broke All The Rules nebo francouzský Comment braquer une banque sans perdre son dentier (Jak vyloupit banku a neztratit přitom umělé zuby). Český překlad je také vtipný. Myslím si, že překladatelé sami musí vymyslet název, který jim připadá vtipný. Pokud ho zjednoduší, nevadí mi to.

iLiteratura: Nejste zdaleka jediná, kdo ve Švédsku v současnosti píše humoristické romány, i česky už vyšly knihy Jonase Jonassona a Fredrika Backmana. Myslíte, že po vlně švédských, respektive severských detektivek nyní můžeme očekávat vlnu švédských humoristických románů?
Catharina Ingelman-Sundberg: To doufám. Myslím, že určitě nejsem ve Švédsku jediná, komu se nelíbí detektivky a vraždy a raději by chtěl, aby lidé na sebe byli hodní. Chci číst něco, co mě potěší a uvolní. Námět knihy o důchodcích jsem vymyslela v roce 2007, dva roky předtím, než Jonas Jonasson vydal svou knihu. Tehdy ovšem nikdo nevěřil v úspěch. Nicméně myslím, že dnes jsou lidé otevřenější i jiným žánrům než jen detektivkám.

iLiteratura: Psát jste začala, až když jste překročila čtyřicítku, co bylo tím rozhodujícím impulsem?
Catharina Ingelman-Sundberg: Knihy jsem chtěla psát odjakživa, ale pak se stalo, že jsem omylem strávila dvacet let života jako akademik. S psaním jsem chtěla začít už ve 14 letech, skládala jsem písně, malovala. Ale doma pro to neměli pochopení, musela jsem složit maturitu, pak získat vysokoškolský titul a pak ze mě chtěli mít profesora. Tak jsem se na patnáct let stala námořní archeoložkou, což bylo zajímavé a napínavé. Ale pak jsem začala psát.

iLiteratura: Oba vaši rodiče byli ve Švédsku poměrně známí badatelé, jak na to reagovali?
Catharina Ingelman-Sundberg: Revoltou proti rodičům jsem si prošla až na stará kolena. Nějakou dobu jsem přemýšlela, jaké by to bylo, kdybych mohla začít psát už od mládí, ale dnes to beru tak, že jsem alespoň získala mnoho zkušeností, které teď mohu při psaní využít.

iLiteratura: Měla jste nějaké spisovatelské vzory?
Catharina Ingelman-Sundberg: Co se týče mých historických románů, tak jsem trochu vycházela z Vilhelma Moberga, kterého mám ráda. Vysloveně vzory jsem žádné neměla, leda snad anglické filmy jako Whisky Galore!, Růžový panter a podobně. Ale spisovatele žádného.