Švédka Catharina Ingelman-Sundbergová (*1948) je spisovatelka a novinářka, původním povoláním námořní archeoložka. Této profesi odpovídají i její první díla, která představují literaturu faktu o Vikinzích. Od historické námořní tematiky se ale autorka propracovala až k žánru krimikomedie.

Kniha Půjčiti stříbro, loupiti zlato je volné pokračování Brambor na vloupačku. Její hlavní hrdinové nejsou mladí pohlední detektivové ani drsní zločinci se zjizveným obličejem. Do těchto rolí obsadila autorka „Ligu důchodců“ s chodítky, místy dokonce kolečkovými křesly, a obtloustlého detektiva, který je schopen překročit zákon, aby si zajistil klidný důchod. Není však jediný, kdo touží po pohodlném odpočinku. Märtha, Lumen, Motyka, Stina, Anna-Greta a Gunnar z vlastní zkušenosti vědí, jak to v domovech pro důchodce vypadá, a proto se rozhodnou rázně zakročit. Ve stylu Robina Hooda okrádají bohaté – kasina, banky, muzea – a dávají chudým. Kdo by podezíral pár staříků, kteří jsou rádi, když si vzpomenou, kam dali zuby. Tyto okolnosti jim nahrávají k tomu, aby bez problémů vykradli například švédskou Národní banku nebo muzeum. V druhém pokračování se však potýkají i s dalším problémem, kterým je motorkářský gang v sousedství.

Celá kniha je prošpikovaná humornými scénami, díky kterým se velice snadno a rychle čte, upoutá jak mladé, tak starší čtenáře a doslova je vtáhne do děje. Například když motorkáři okradou důchodce o pleny a stahovací podkolenky v domnění, že kradou alkohol, nebo když senioři čirou náhodou přijdou díky svým chodítkům k několika čerstvě uloupeným drahokamům.. Patříte-li k těm, co se rádi nad knížkou pobaví, určitě sáhněte po této krimikomedii. Velký podíl na její čtivosti má jistě i překladatelka Helena Matochová. Přeložit některé švédské narážky, popěvky či pořekadla tak, aby byl zachován původní smysl i vtip, není žádná hračka.

Kromě pobavení má děj také nasměrovat čtenářovu pozornost k zamyšlení nad tím, jak se lidé chovají k seniorům. I toto byl jeden z důvodů, proč se autorka rozhodla opustit žánr odborných knih. Jejím přáním je, aby v domovech pracovalo více zaměstnanců a o seniory bylo lépe postaráno. Jinak by to mohlo dopadnout jako v knížce, kde důchodci usoudí, že by se měli lépe i ve vězení, a proto se dají na kariéru lupičů. Kritika dnešní společnosti je ale naštěstí v textu tak šikovně ukrytá, že pokud bych nad tím nepřemýšlela, zřejmě bych ji tam ani nenašla. Mě osobně zaujala myšlenka, že starší lidé bývají častokrát podceňováni.

Teenageři si o nich myslí, že se o nic nezajímají, nepamatují si, jak vypadá skutečná zábava, popíjejí jen bylinkové čaje, sedí u televize a koukají na kriminálky. Může tomu tak být, leč nemusí. Na to se autorka snaží upozornit líčením nejen zmíněných krádeží, ale i oslav plných morušového likéru a jiného alkoholu, chození do posilovny či bravurního ovládání moderní techniky. Spolek důchodců dokazuje, že nestačí mít jen velké svaly a potetované hrudníky, ale důležitý je především pružný mozek, co dokáže rychle jednat i v krizových situacích. Veselé eskapády osmdesátníků, kteří svým důvtipem převezou jak gang, tak policii, si zajisté získají vaši přízeň.