Zájemcům o studium starověké řecké rétoriky se zásluhou J. Pavlíka dostává do rukou nanejvýš cenná kniha. Kromě vlastního překladu z Dionýsia (s. 1–147) je její součástí obsáhlá úvodní studie (s. xi–xciii) a užitečný Appendix: Životy řečníků (s. 149–161), v němž jsou stručně shrnuty základní údaje o životě a díle Dionýsiem rozebíraných řečníků. Sepsáním tohoto faktografického dodatku byl v rámci akademické dělby práce pověřen Pavel Nývlt.

Dionýsios z Halikarnássu, řecký rétor a historik působící v Římě ve druhé polovině 1. století př. Kr., byl jedním z čelných představitelů tzv. atticistického hnutí, které zavrhlo řečnictví helénistického období a jako k nadčasovým vzorům se upnulo k autorům píšícím v Athénách klasické doby. Jeho spis O starých řečnících (Περὶ τῶν ἀρχαίων ῥητόρων / De antiquis oratoribus, dále jen DAO), v němž podal výklad o šesti vzorových řečnících – výklady o dvou z nich se nicméně ztratily –, je důležitý pro poznání toho, jak se řecké atticistické hnutí formovalo a jakým způsobem ke starým řečníkům přistupovalo. Dionýsiova formulace v předmluvě je pak „první explicitní klasicistickou teorií v evropských kulturních dějinách“ (s. xliv). Ve srovnání s mnohem teoretičtějším spisem O slovní synthesi (De compositione verborum), jehož překlad J. Pavlík uveřejnil v rámci své první dionýsiovské monografie,¹ se DAO jeví jako dílo čtenářsky přístupnější a lze doufat, že si najde náležitě širokou čtenářskou obec. Lze ho totiž stále číst jako výborný úvod do studia stylistiky jednotlivých řečníků.

Je třeba upozornit, že v moderních edicích – jakož i v digitální databázi Thesaurus Linguae Graecae (TLG), na niž J. Pavlík rovněž odkazuje – bývá titul DAO užíván v poněkud užším smyslu a označuje pouze programovou předmluvu, jež je předeslána samostatným pojednáním o jednotlivých řečnících: Lýsiovi (De Lysia), Ísokratovi (De Isocrate), Ísaiovi (De Isaeo) a Démosthenovi (De Demosthenis dictione). Do překladu byla zahrnuta i tato pojednání, nikoli pouze předmluva, DAO v užším slova smyslu, na niž pod zkratkou praef. odkazuje J. Pavlík. Jak je zřejmé z Dionýsiovy předmluvy a pozdějšího samostatného spisu o řečníku Deinarchovi, součástí souboru DAO byla též pojednání o Hypereidovi a Aischinovi, která se však nedochovala. Není rovněž zcela jisté, zda pojednání O stylu Démosthenově je skutečně oním spisem o Démosthenovi, který měl tvořit součást DAO, anebo jde o spisek zcela samostatný (s. lvi–lvii). Jeho zahrnutí do překladu je nicméně zcela logické a žádoucí, už jen proto, že Dionýsios Démosthena oceňoval jako nejlepšího ze všech řečníků. Kromě toho, že jde o pojednání nejobsáhlejší, uplatňuje se v něm i teorie „slovní synthese“, jíž Dionýsios věnoval výše zmíněný samostatný spis.

Pavlíkova úvodní studie se skládá ze čtyř kapitol, lze-li závěrečné shrnutí (s. xciii) nazývat kapitolou. V první kapitole (s. xi–xvii), nastiňující specifika zkoumání starověké rétoriky, autor tematizuje problém nahodilosti, s níž se některé teoretické spisy dochovaly, zatímco jiné ne. Dále upozorňuje na volnost a nejednotnost odborné terminologie, jež se nikdy zcela neoddělila od běžného jazyka. Druhá kapitola (s. xviii–lv) se zabývá vznikem atticismu a jeho protikladu asianismu. Autor vcelku přesvědčivě hájí názor, že atticismus se zrodil v římském prostředí a z římských potřeb někdy před polovinou 1. stol. př. Kr. v okruhu lidí kolem C. Licinia Calva, a teprve následně byl v méně striktní podobě rozvíjen řeckými autory s Dionýsiem z Halikarnássu v čele. Dále prezentuje a hájí názor Gelzerův, že asianismus nebyl žádným skutečným hnutím, ale pouze hanlivou nálepkou sloužící k sebevymezení atticistů samotných.

Nabourání představy o svébytnosti asianismu lze jistě považovat za jeden z důležitých přínosů úvodní studie. Standardní, v češtině dostupné příručky tuto dávno zpochybněnou představu totiž stále udržují při životě.² Je proto poněkud škoda, že J. Pavlík nevěnoval větší pozornost pasáži z Ciceronova dialogu Brutus (95, §325), kde se rozlišuje mezi dvěma druhy asianismu. Zmiňuje ji pouze mimochodem (s. li). Je to přitom právě tato pasáž, jež bývá obvykle uváděna na doklad toho, že asianismus byl skutečným hnutím majícím své stoupence.

Třetí kapitola podává vlastní úvod k DAO (s. lvi–xcii). Kromě nastínění problému datace, vzájemných vztahů a obsahových rozdílů mezi jednotlivými spisy zde nacházíme zasvěcené představení rétorické terminologie užívané Dionýsiem a vysvětlení jejího původu, který lze většinou táhnout až k Aristotelovi. Zvláště užitečný je hutný přehled základních řeckých termínů a jejich latinských ekvivalentů podle čtyř schémat: 1. schéma – druhy řečí/rétoriky; 2. schéma – části řeči; 3. schéma – činnost řečníka; 4. schéma – oblasti rétorické teorie (s. lx–lxii). Rozvinutí čtvrtého schématu nacházíme v podkapitolách o kvalitách stylu (s. lxv–lxxvii) a druzích stylu (s. lxxvii–xcii). Výklad o terminologii nejen usnadňuje četbu Dionýsiových traktátů, ale je cenný i sám o sobě. Žádné srovnatelné představení řecké rétorické terminologie v češtině neexistuje.

Dionýsios v rámci pojednání o jednotlivých řečnících uvádí dlouhé citace nejen z jejich vlastních řečí, ale též z děl řady dalších autorů, jejichž styl pak vzájemně srovnává a hodnotí, případně navrhuje, jak danou pasáž přeformulovat. Obzvláště zajímavé – i díky své vyhrocenosti – je srovnání stylu Démosthenova se stylem Platónovým, které pro filosofa nevyznívá nikterak lichotivě (De Demosth. §§5–7, §§23–32). Milovníci Platóna se mohou utěšovat pouze tím, že Ísokratés se svými rozvláčně mdlými periodami nedopadá o nic lépe (De Demosth. §§16–22; De Isocr. §§12–14). Pro Dionýsia nebyly důležité texty samy o sobě, ale možnosti jejich působení při přednesu. Řeči nehodnotí z hlediska tichého čtenáře, ale aktivního přednášejícího a posluchače. Na řečnících oceňuje i jejich schopnost přesvědčit, vyvolat zdání důvěryhodnosti či probudit náležité emoce. Lýsiás, nejlepší reprezentant prostého stylu, je dle něho přesvědčivý právě tím, že jeho řeči působí bezprostředně, nehledaně a tedy bezelstně, zatímco Ísaiova stylizovanost a hledanost v něm vyvolává pocit, že ho chce řečník oklamat. „A tak prvnímu by člověk věřil, i kdyby lhal, druhého nebude poslouchat bez podezření, ani kdyby mluvil pravdu“ (De Isaeo, §16). Ve srovnání s Démosthenem se však Lýsiás ukazuje jako slabý. Postrádá energičnost, důraznost a schopnost probouzet silné emoce (De Demosth. §13).

Je zřejmé, že mnohé z rozdílů mezi jednotlivými autory se v překladu nevyhnutelně ztratí. Z tohoto hlediska je třeba uvítat, že citace jsou uvedeny ve dvou paralelních sloupcích, řecky i česky. Na místech, kde Dionýsios komentuje jednotlivá slova a kratší sousloví, je pak řecký text uváděn v hranatých závorkách přímo v českém textu. Čtenář znalý řečtiny, toužící proniknout do stylu jednotlivých autorů a náležitě posoudit Dionýsiovu argumentaci, tak může přímo porovnávat řecké originály. Bez uvedení řeckého textu by byl přínos překladu sotva poloviční. Naopak není příliš na škodu, že nebyl bilingvně vydán celý text Dionýsiových traktátů. Zájemců, kteří by toužili přečíst celé dílo přímo v originále, se u nás zřejmě nenajde tolik, aby to vyvážilo větší rozsah a cenu knihy, okolnosti s bilingvním vydáním nutně spojené. Ke vpravení se do rétorické terminologie, s níž Dionýsios pracuje, výborně postačí úvodní studie, kde je u citací z Dionýsia a řady dalších antických teoretiků uváděn spolu s překladem i řecký, případně latinský originál.

Samotný překlad je moderní a živý, není filologicky doslovný, ale jde po smyslu. Obdivovat lze především Pavlíkovu vynalézavost při tlumočení rétorické terminologie. Tak například καιρός je vyložen a následně překládán jako „situační vhodnost“ (s. lxviii). Pro „studenost“ stylu (τὸ ψυχρόν), pod níž má český čtenář tendenci představit si něco trochu jiného, než co označovala v antice, je navržen výstižný ekvivalent „odtrženost“ (s. lxxix, pozn. 275). Termín λέξις εἰρομένη je přeložen jako „mluva volně řazená“ (s. lxxviii), což je jistě mnohem instruktivnější než „řaděný sloh“ Antonína Kříže a jeho více než půl století starého překladu Aristotelovy Rétoriky. Jak J. Pavlík upozorňuje, mnohé termíny nelze překládat stále stejně, ale je třeba volit různé ekvivalenty podle kontextu. Pro termín κατασκευή zvolil jako hlavní ekvivalent poměrně abstraktní „uměleckost“, podle potřeby ho však překládá též jako „umění“, „styl“ či „prostředek“ (s. lxxi–lxxii).

Pavlíkovo překladatelské umění je sice obdivuhodné, přesto lze najít místa, která by bylo možné přeložit poněkud věrněji a lépe. Tak například v citaci z Démosthena na s. 103 zůstalo nepřeloženo adjektivum ἑκόντων, jež zdůrazňuje, že se Řekové athénské nadvládě podřizovali dobrovolně. Na následující straně je genitiv absolutní καὶ Λακεδαιμονίων μὲν ἀπολωλότων přeložen vysloveně chybně: „i když Lakedaimoňané upadli v zapomnění“. Ve skutečnosti Démosthenés tvrdí, že Lakedaimoňané „jsou/byli zničeni“, což by bylo možné volně přeložit jako „sraženi na kolena“. Se zapomínáním to každopádně nemá nic společného. Nepovažuji rovněž za příliš šťastné, že termín δημότης je na s. 62–64 překládán prostě jako „spoluobčan“. Setřela se tím totiž odlišnost od obecnějšího termínu πολίτης (občan/spoluobčan), který se v citované pasáži z Ísaia rovněž vyskytuje. Vhodnější překlad „spoluobčan z dému“ či „člen dému“, který správně vystihuje větší míru sousedské sounáležitosti, přitom nacházíme na s. 69 a 72. Poznámku o tom, že „démos“ byl „městskou částí“ (s. 67, pozn. 108), bylo možné učinit hned na s. 62 u prvního výskytu slova δημότης, pomineme-li skutečnost, že „městská část“ nepředstavuje zcela adekvátní vysvětlení. Podobných míst, která bych považoval za vhodnější překládat poněkud odlišně, je více, nejde však o případy nijak fatální a srozumitelnost překladu zásadně snižující.

Chyb a nesrovnalostí věcného rázu jsem nenalezl mnoho. V pozn. 348 na s. 26 je Lýsiova Olympijská řeč datována do roku 384 př. Kr., ač v dodatku na s. 151 v pozn. 7 je obhajována datace do roku 388 př. Kr. Tato nesrovnalost jde zjevně na vrub toho, že úvodní studie a dodatek vznikaly nezávisle na sobě. Chybné je tvrzení na s. 149, že Faidros byl zapleten do aféry s hermovkami. Ve skutečnosti byl odsouzen pro znesvěcení eleusínských mystérií, jak je zřejmé z Andokidovy řeči O mystériích (§15), na niž by měl být uveden odkaz. Démosthenův přítel, který roku 337/6 př. Kr. navrhl udělení věnce, se nejmenoval „Kéfísidóros“, jak čteme na s. 161, ale „Ktésifón“. Správné jméno je přitom uvedeno hned o dva odstavce dále. V rejstříku osob na s. 173 je onen z omylu zrozený Kéfísodóros alespoň odlišen od skutečně existujícího historika a Ísokratova žáka Kéfísodóra z Athén. Z hlediska redakčního a editorského je kniha zvládnuta takřka dokonale. Pouze na s. 78, odst. 2, ř. 6 odspodu čteme „tav“ na místo „stav“ a na s. 105 je uvedeno číslo poznámky 177 místo 185.

Přes uvedené drobné nedostatky se recenzovaná kniha bezesporu řadí mezi publikace solidní a přínosné. Její přínos přitom nepovažuji za čistě odborný. Dionýsiovy výklady dle mého soudu představují stále aktuální zdroj inspirace a poučení ohledně toho, jak psát a nepsat. S výukou psaní a stylistiky to u nás dodnes vypadá poměrně špatně, a to nejen na středních školách, ale i na univerzitách. I když to může znít naivně a nerealisticky, myslím, že k postupnému zlepšení tohoto stavu by svou troškou mohla přispět právě i recenzovaná kniha.
 

1. Jiří Pavlík, Zvuková estetika v literární teorii a kritice Dionýsia z Halikarnássu: s překladem spisu Dionýsia z Halikarnássu O slovní synthesi, Praha, KLP 2010. Z recenzí srov. Ján Bakyta, in: AVRIGA – Zprávy jednoty klasických filologů 53, 2011, s. 181–186. ^zpět
2. Srov. např. Gian Biaggio Conte, Dějiny římské literatury, přel. Dagmar Bartoňková a kol., Praha, KLP 20082, s. 126; Jiří Kraus, Rétorika v evropské kultuře i ve světě, Praha, Karolinum 2011, s. 49. ^zpět