„Příklad mimořádné práce i neokázale důsledného a statečného chování, bez něhož by ovšem takové dílo těžko mohlo vzniknout, a to takřka na koleně a v osamění, neboť se dokázalo důstojně obejít bez zaměstnaneckého, institucionálního, společenského a v podstatě i hmotného zázemí, o nichž si tolik našich současníků myslí, že jsou tak nezbytné.“ Takto charakterizují Adam Drda a Terezie Pokorná práci našeho předního politologa a svérázného publicisty Bohumila Doležala. K dvacátému pátému výročí pádu komunistického režimu v roce 1989 právě Drda s Pokornou připravili obsáhlý knižní výbor z Doležalových komentářů z let 2000–2014 a také knihu opatřili doslovem, z něhož pocházejí citovaná slova.

Na stránkách Událostí autor konstantně hájí svoje křesťanské a konzervativní názory, které mají daleko k ohledům na politickou korektnost a multikulturalismus: „Samozřejmě si myslím, že křesťanské náboženství stojí výš než islám (a jeho protestantská větev výš než katolicismus). Kdybych si to nemyslel, přestoupil bych na islám.“ Nebojí se zastávat postoje, které byly a jsou v našich podmínkách menšinové: odsuzuje vyhnání sudetských Němců a podporoval například umístění amerického radaru na našem území. Nebylo přitom zcela spravedlivé, když jej jeho oponenti (jako Jiří Pehe) označovali za „katastrofistu“, protože v závislosti na názorovém kontextu umí být Doležal naopak až překvapivě optimistický. Například když polemizoval s údajně „lacinou a primitivní skepsí, která zachvátila euroatlantický svět“, konkrétně s předpovědí Stephena Hawkinga, že „jestliže nás někdy mimozemšťané navštíví, myslím, že to bude mít podobné následky, jako když Kryštof Kolumbus poprvé přistál v Americe, pro rodilé Američany to nedopadlo moc dobře“. V tomto konkrétním bodě je podle recenzenta možná realističtější stanovisko britského fyzika, což je ale každopádně zatím jen hypotetický a fiktivní problém budoucnosti. Co se naopak týká Doležalových komentářů k minulým dějům, můžeme konstatovat, že mnohé z nich s velkým předstihem předpověděl úspěšně (mocenský vzestup A. Babiše, politický vývoj v Rusku), jiné méně. Chtělo by se skoro dodat: škoda, že se autor v září roku 2004 mýlil, když konstatoval, že Miloš Zeman „za sebou spálil všechny mosty, jeho šance do budoucna jsou v zásadě nulové“.

Hlavním Doležalovým žánrem v Událostech je polemika. Pokud přitom kdysi vyčítal Jiřímu Paroubkovi, že na jistém uzavřeném jednání nazval svoje soupeře „kreaturami“ a jeden z jeho textů se pohybuje „za hranicí slušnosti“, ani Doležal sám svoje protivníky nijak nešetří. Jeden je pro něj „hysterický agresivní cvok“ (Karel Marx), dalšího označuje za „představitele toho nejpokleslejšího tuzemského denunciantství“ (Jakub Patočka), Erazima Koháka obviňuje z „demagogického rouhání“. Výjimkou není výrazivo z oblasti psychiatrie: u Milana Kundery autor diagnostikoval „nestydatou simulovanou amnézii“. Jindy rovnou navrhuje okamžitý lékařský zásah: „Obávám se, že pan Csáky zešílel a měl by být neodkladně lékařsky vyšetřen.“ V porovnání s tím pak třeba slova o „představitelích intelektuálního showbyznysu“ (Vaculík, Bělohradský) působí takřka jako lichotka. Častá jsou u Doležala také přirovnání z živočišné říše sémanticky související s domácím zvířectvem, zvláště oblíbené jsou výrazy jako „prasáctví“ a „čuňárna“. Občas ale autor sahá i k jiným druhům, například vztah Jana Zahradila k Václavu Klausovi přirovnal ke vztahu psíka k jeho pánovi: „Pejskové taky nemají komplex ze svých pánů. Oproti panu Zahradilovi mají ovšem zvířátka dvě obrovské výhody: jednak neumějí mluvit, a za druhé, nikdo na ně nemůže vznášet morální nároky.“ Při posuzování podobných výroků silně záleží na politické orientaci pozorovatele: sympatizant je spíše nazve vtipnými, člověk odlišných názorů urážlivými, podle autora recenze se minimálně pohybují na hranici slušnosti.

A podobně můžeme pokračovat. Doležal často kritizuje Václava Havla za pronášení projevů, které nejsou ničím jiným než souborem banálních floskulí, ale sám se občas (připusťme, že vzácně) uchyluje k patetickým vyjádřením, která by skeptik mohl popsat podobně.

Doležal někdy paušálně zatracuje jisté skupiny obyvatelstva nebo lká nad jejich nízkou úrovní: „Zdá se, že islámským teroristickým organizacím trvá něco přes rok, než připraví další ,akci‘ v civilizovaném světě. Musí to být náročné. Tentokrát nejspíš šikovně využili toho, že britské bezpečnostní složky byly soustředěny na zajištění schůzky G8 v Edinburghu… Soudě podle diskusí na internetu je většina české veřejnosti přesvědčena, že si za to Angličané mohou sami a že jim to svým způsobem patří. Je poněkud hnusné žít v této zemi, podobné názory zastávalo před rokem 1989 jen Rudé právo.“ Nebo: „Čeští historici jsou podivná společnost, nikde nepřežívají komunistické bludy víc než mezi nimi (není divu, skoro všichni vyrostli z živné půdy starého režimu a skoro všichni jejich učitelé byli někdejší stalinisté) a nikde nekvete servilita k (jakémukoli) zrovna vládnoucímu režimu tak jako v české historické obci.“ Když ale podobným způsobem generalizuje nějaký jiný novinář, píšící rovněž proti „většině“, Doležal se s ním pustí do polemiky, a obviňuje ho dokonce z totalitářských praktik: „Podle Rejžka zase ,reakce většiny filmových kritiků je především naprostým debaklem jejich profesní způsobilosti a schopnosti vnímat. Ne proto, že se jim Odcházení nelíbilo, ale pro chatrný způsob argumentace.‘ Problém tedy je v tom, že negativní kritiky jsou nekvalitní. Je mi líto, ale tuhle argumentaci znám z roku 1965, kdy zakazovali Tvář. Dnes na štěstí už neexistuje Svaz československých spisovatelů, cenzura a ÚV KSČ, chuť zavřít kritikům hubu naneštěstí ano. Považuji to za skandální.“

Svoje oponenty autor velmi často usvědčuje z nevzdělanosti, tendenčních soudů či nepřesného vyjadřování a třeba za způsob, jakým dokazuje neudržitelnost a povrchnost rádoby odvážného srovnávání Hitlera a současného dalajlamy, kterého se dopustil Stanislav Komárek, je recenzent Doležalovi vděčný. Zároveň ale musíme podotknout, že „chytat za slovo“ a polemizovat bychom mohli i s některými vyjádřeními samotného Doležala, třeba když možná trochu příliš odvážně aktualizuje dávno minulé události – například když píše, že „[d]nešní nacionálně sociální ideologie, která čím dál tím víc ovládá náš společenský život (viz každoroční bombastické oslavování válečných událostí) se nemá co odvolávat na Husa, jde fakticky ve stopách těch, co ho upálili“. Nebo když prohlašuje, že „Svatá říše římská byla EU a NATO tehdejší křesťanské Evropy“. A diskutovat by se dalo jistě i o mnoha jeho dalších historických interpretacích: „Kolonizace Ameriky, jakkoli se děla leckdy brutálními prostředky, přinesla tamějším obyvatelům nesrovnatelně víc dobrého než zlého, protože ti, co přicházeli, byli vázáni svou vírou, podle níž jsou si lidé před Bohem rovni a platí příkaz milovat bližního.“

Autor se v knize ovšem nevyjadřuje jen k dějinám, politice či náboženství a společenským důsledkům jeho praktikování, ale rovněž k umění (připomeňme, že svoji kariéru začínal jako literární kritik). Hned na první straně Událostí se autor deklarativně hlásí k Janu Hančovi: „Představuje pro mne příklad trpělivosti, vytrvalosti a statečnosti v naději, který nedovedu s ničím srovnat. Když Ježíš říkal, že první budou poslední a poslední budou první, mluvil o něm.“ A knihu takřka symbolicky uzavírá jeho rozloučení se Zbyňkem Hejdou. Jinak ale Doležal u většiny spisovatelů kriticky rozebírá především jejich komunistickou minulost a způsoby, jakými se s ní (ne)vyrovnávají. Líčí ovšem i svoje zkušenosti s díly neliterárními, a to s nijak přehnaným pochopením. O Muchově Slovanské epopeji se vyjadřuje jako o „obludných malbách“. A úmrtí Arthura C. Clarka se sebeironickou distancí okomentoval takto: „Zemřel A. C. Clarke. Znám pouze jedno jeho dílo, Vesmírnou Odysseu, a to ještě jen z filmového zpracování. Bylo velmi sugestivní barevně i hudebně. Dívali jsme se na ně před časem v televizi s mým kocourem Csongorem. Barevné efekty kocour nedokázal ocenit (kočky, jak známo, mají sice oči vybavené na barevné vidění, ale jejich mozek nedokáže barvy vyhodnotit, barevně vidí jen primáti), zato hudba ho oslovovala mocně. Zpočátku jen naježil srst a stáhl uši dozadu, pak začal žalostně mňoukat a nakonec do mne strkal tlapkou, abych tu strašnou věc vypnul. Nevyhověl jsem mu, protože jsem neustále doufal, že se dozvím, o co jde. Kocour nakonec zalezl pod kanape, já se vydržel dívat až do konce, ale o co šlo, jsem nepochopil. Budiž mu země lehká (panu Clarkovi, ne Csongorovi, ten to naštěstí přežil).“ Jde také mimochodem o jedno z mála míst, kde autor vyjevuje něco ze svého soukromí a zároveň nikoho nepoučuje, ale bezelstně přiznává, že něčemu nerozumí – i když nepřátelsky zaujatý čtenář by asi mohl tvrdit i to, že zde Doležal až příliš hrdě vystavuje na odiv svoji neznalost a sledovaný film skrytě zesměšňuje.

Ač Doležal ostře kritizuje většinu svých veřejně činných současníků, najdou se i okamžiky, kdy dokáže některé pochválit („Schwarzenberg je nepochybně dosud nejlepším zahraničním ministrem samostatné ČR“). A i když dlouhodobě polemizoval s Václavem Havlem a „pravdoláskaři“ (přičemž někdy pro mne nepochopitelně psal dokonce o „celosvětovém hnutí Pravdy a Lásky“), dokázal rovněž ocenit Havlův význam.

Celkově jsou Doležalovy Události kniha břitce ironická, vtipná, iritující, sveřepá, ale kvůli časté návratnosti některých motivů i únavná a vyčerpávající. Ať vznikaly v jakýchkoli podmínkách (což čtenáře zajímat může i nemusí), souhlasím s Drdou a Pokornou, že knihu můžeme „vnímat nejen jako deník, ale i jako kroniku obce, společnosti, a to kroniku komentovanou, výrazně polemickou a silně ukotvenou v osobnosti toho, kdo zapisuje a svědčí“. Ano: ať už se s autorem názorově rozcházíme, či nikoli, představují Události intelektuálně bohatou a hutnou kroniku naší doby, zachycující četné kauzy, výroky i projevy, na které už by se jinak pomalu zapomnělo. Je to přitom kronika se silným názorem, která jen málokoho nechá chladným.