Ještě v době, kdy se naivňoučká čtenářská obec tetelila, jak si počte, až vyjde slavnostně avizovaný a dědici autorských práv Agathy Christie požehnaný nový román s Herculem Poirotem, a literární vampýři z vydavatelského domu HarperCollins si mnuli ruce se zažloutlými drápy v radosti, jak výživnou oběť se jim podařilo za mrzký peníz vysát, Sophie Hannah, autorka poctěná důvěrou po téměř čtyřiceti letech navázat na odkaz „královny zločinu“, poskytla pár rozhovorů. Jako červená nit se jimi táhla myšlenka, že Agathu Christie nehodlá napodobovat.

Pár věcí mi nešlo a nadále nejde do hlavy. Například jak dědicové zlatonosných autorských práv vybírají následníka, když se k takovému hyenismu odhodlají. O tom, z jak širokého výběru jmen vycházejí, jak se k němu dopracují a co nakonec rozhodne o tom jednom vyvoleném, jsem se nikde nedočetl ani slovo. Bylo by zajímavé to vědět už proto, že se volba až příliš často stočí k nevýrazně mdlým jménům, od nichž se pak dočkáme výsledku obdobných kvalit. Není to jen případ aktuálního oživení Agathy Christie, ale například i nepovedené snahy Mickey Zucker Reichertové revitalizovat Asimovovy roboty či Horowitzova uchopení Sherlocka Holmese. Nejspíš to tak není, ale z toho, jak to dopadá, se zdá, že správci dědictví jsou vděční za toho, kdo se přihlásí, že je ochotný to zkusit, místo aby si pečlivě vybírali z těch jak nejlepších, tak i nejvhodnějších – Hannah i Reichertová jsou autorky průměrných kvalit v žánrech pouze podobných těm, do kterých se imitačně pustily. Ve výsledku pak tyto experimenty pomáhají víc oněm najatým mouřenínům, kteří si připíší interesantní položku do svého autorského CV, než pravzoru, který měly uctít.

Stranou ponechávám ještě obecnější otázku, která má zřejmě nějaké autorskoprávní vysvětlení, jež mi uniká: proč dědicové lukrativních literárních nebožtíků poslední dobou s velkým haló zmocňují a autorizují pokračovatele, když ti pak většinou zklamou? Přitom fenomén pokračovatelů tu byl mnohem dříve: Flemingovi dědicové bombasticky pověřili Sebastiana Faulkse napsáním Pekla pro zvané, což byl průšvih ještě větší než o něco později neméně barnumsky vybubnovaných Deaverových Nula stupňů volnosti. Přitom však v 70. a 80. letech tiše a pilně psal pokračování bondovek John Gardner, a pokud se někdo z pokračovatelů přiblížil úrovni originálu, byl to on. Totéž platí o Holmesovi – přehnaný povyk kolem Horowitzova angažmá bohatě vyvažují desítky svazků holmesian psaných kdoví jestli ne zcela spontánně různými autory jen proto, že prostě mají Doyleovy postavy a poetiku jeho příběhů rádi a nikdo je nemusí k psaní přemlouvat a dělat kolem toho mediálně-byznysový tyátr.

To však pořád není to hlavní, co mi vrtalo hlavou dřív, než Vraždy s monogramem vyšly, když o nich vyvolená Sophie Hannah jen mluvila. Nejvíc mi nešlo do hlavy, jak to tedy hodlá vyřešit, když má psát v podstatě pastiš (ona by se vůči tomu pojmu asi ohradila a rodina Christieových rovněž, ale co je to jiného?), ale nechce napodobovat Agathu Christie? Tak proč potom vůbec? Napíše vlastní román, jeden z řady psychologických thrillerů, jimiž si udělala jméno poté, co zamávala na rozloučenou poezii? A pár postav namátkou přejmenuje na Poirota, Hastingse, eventuelně Jappa? Přečeše a převlékne postavy, vyhodí do povětří Londýnské oko a nahradí mobily telegrafem? Takhle by šlo udělat Agathu Christie možná i z Poplachu v Kovářské uličce (a možná by to nedopadlo o nic hůř).

Při čtení vydané knihy mi však svitlo, že je to jinak, že paní spisovatelka ve svých vyjádřeních – podezřívám, že je proslovila v době, kdy už měla knihu hotovou – tak trochu lhala, dohánějíc falešnou ctností nouzi. Je totiž jasné, že se naopak usilovně snažila Agathu Christie napodobit, jenže kdesi na té cestě zjistila (a vše napovídá tomu, že se tak stalo až po dopsání), že to prostě nejde. Kdyby nechtěla kopírovat, proč by Poirot prokládal své promluvy francouzskými výrazy? Kdyby nechtěla kopírovat, proč by ho vykreslila jako přehnaného puntičkáře? Kdyby nechtěla kopírovat, proč – urvavši si ždibec tvůrčí mikrosvobody tím, že majora Hastingse postavila mimo hru – hastingsovskou roli vypravěče a Poirotova nahrávače nejenže přisoudila vlastní postavě inspektora Catchpoola, ale k tomu jej vybavila víceméně identickými vlastnostmi v čele se značnou zabedněností?

Kdyby uměla kopírovat, pak by pro ni po desítkách přečtených románů s Poirotem neměl být problém vykreslit postavu belgického detektiva plasticky, živě, lidsky – a samosebou věrně. To první, plasticita a živost, schází vcelku úplně, což u autorsky psychologických románů překvapí (to i Agathě Christie nakonec její postava vykrystalizovala uspokojivě, a to rozhodně nebyla žádná Gertrude Steinová), to druhé je křečovitě nahrazováno vnějšími efekty pedantičnosti či francouzštiny. Zrovna ta však špikuje Poirotovy repliky neústrojně, bez elegance, na niž jsme zvyklí od Christie, až se neodbytně zdá, že je tam jen proto, že tam být musí. Zcela proti kánonu jdou pak vyložené omyly a chyby v podobě Poirotovy lásky ke kávě, jeho vzteklounství atp.

Kdyby Sophie Hannah uměla kopírovat, pak by před čtenářem plně rozprostřela to hlavní, čím se Poirot pyšnil – totiž jeho vzácné, malé šedé buňky – a dala by jim zaskvět se. Nenechala by malého detektiva počínat si jako hybrid mezi Leonem Cliftonem a madame Blavatskou, tedy sbírat na místě činu každý chlup a pak v řešení postupovat bezmála věštěním z kávové sedliny. Nepředložila by mu tak zašmodrchaný případ, umožnila by mu pochlubit se i psychologickými finesami. Dovolila by mu lépe splynout s dobovým prostředím a atmosférou konce 20. let, které se autorce, dlužno přiznat, daří vykreslit relativně zdárně. Na to, aby člověk nasál a kreativně přetavil dobu, však stačí zhlédnout jednu řadu výtečného seriálu ITV.

Kdyby Sophie Hannah uměla kopírovat, napsala by knihu polovičního rozsahu, než jsou Vraždy s monogramem, a přitom by v ní bylo víc všeho, co by tam čtenář rád našel. Jen snad méně Sophie Hannah by v ní bylo, ale to by nijak neuškodilo, protože průměru je kolem nás až běda.

Agatha Christie však vždy čněla nad něj.