Známý a populární chorvatský publicista, spisovatel a humorista Ante Tomić se v románu Čudo u Poskokovoj Dragi opět vrací do dalmatského Záhoří, nikoliv však do fiktivní obce Smiljevo, jako tomu bylo v románu Što je muškarac bez brkova (Co je muž bez vousů), ale zavádí nás do vylidněné vesničky, de facto už samoty, v níž žije už jen rodina starého pana Poskoka. Původní obyvatelstvo se kvůli izolovanosti lokality i velmi těžkým životním podmínkám dávno odstěhovalo do nedalekého Splitu či zcela jinam, pouze Joze Poskok se rozhodl, že zastaví běh času, se svými čtyřmi syny (žena již zemřela) v obci zůstane a udělá si z ní takový státeček s vlastními pravidly. V podstatě však vytvořil takové vězení, v němž platí zvykové právo a především strach z okolního světa a ze změn, které přináší. Popis fungování rodiny, křestní jména synů (Krešimir, Branimir, Zvonimir, Domagoj), vzývané tradiční hodnoty (půda, katolická víra, láska k vlasti) lze vnímat jako jakousi Tomićovu parodii nejdůležitějších příznaků „pravého chorvatství“, které tvořily ideologický základ válečného Nezávislého státu Chorvatsko (NDH) a které znovu „obživly“ při rozpadu Jugoslávie na počátku 90. let 20. století.

Tento román však není žádná politická satira, jeho charakter je bližší klasické žertovné pohádce. Sledujeme hlavní dějovou linii, kterou reprezentuje postupné „prohlédnutí“ jednoho ze synů – nejinteligentnějšího Krešimira, které má základ v hledání ztracené lásky (že se jedná o lásku, byl však zpočátku jen mladíkův dojem) – servírky Lovorky z jednoho splitského bistra. K tomu nezbytně přistupuje boj s nepřítelem – zde je to náčelník městské policie, který dívku považuje za svou a jenž použije veškeré legální i nelegální metody, aby se mladíka a následně celé jeho rodiny zbavil. Vedlejší dějové linie pak přibližují osudy a nehody ostatních sourozenců a tvrdohlavost otce, který nemíní trpět žádné změny a novoty, protože patriarchální řád a neohraničená otcovská autorita je mu nade vše. Vše se v románu, jak to ve správné pohádce má být, rozplete. Otec už dál synům nevládne, tři chlapci se ožení a přivedou své ženy do vesnice, čtvrtý zjistí, že jeho orientace je jiná, ale milenec je spořádaný. Zlo je potrestáno, náčelník policie ztrácí své postavení i autoritu a vše spěje k zářné budoucnosti.

Humor, který Ante Tomić v tomto románu používá, je trochu jiného charakteru, než jak jej známe z jeho předchozích děl. Břitkost a satira je posunuta k trochu klidnějšímu anekdotickému vyprávění, které nechává větší prostor čtenáři a jeho fantazii či zkušenostem.

Jakýsi prototyp druhu člověka homo balcanicus je tak v tomto díle nucen vstřebat a přijmout změny. Román lze číst i tak, že se tím tento druh mění v homo europeicus.