Devětatřicetiletý Marek Epstein patří v posledních letech k nejúspěšnějším českým scenáristům. Do značné míry i proto, že své psaní vnímá více jako řemeslo než jako poslání, že k němu přistupuje spíše pragmaticky než romanticky. Zdálo by se tedy, že když si odskočí k literatuře, bude psát osobněji, uvolněněji, méně schematicky. Možná to platilo o jeho novele Ohybač křížů (2007), která však trpěla mnoha neduhy debutu. Letos vydaný soubor povídek Ocucanej konec už svědčí o větší zručnosti, zároveň však děj několika textů sklouzne právě ke schématu. Čím méně Epstein tlačí svůj příběh k pointě, tím bývá povídka lepší.

Sympatické je, že nejde o náhodně sesbírané kousky; všech sedm povídek má společnou přinejmenším postavu vypravěče, za níž se tu více, tu méně skrývá sám autor. Těžko soudit, které povídky vycházejí z Epsteinova života a do jaké míry, nicméně povídka Ovce je autobiografická zcela přiznaně – autor v ní líčí (skutečné) natáčení rumunského filmu podle vlastního scénáře a jmenuje i režisérku, s níž (jak se v povídce zmiňuje) také doopravdy žil. Sedmero povídek přitom budí zdání výseků z jednoho života: vypravěče nejprve potkáme jako (zá)školáka v první povídce Ocucanej konec, v poslední Celebtito je již scenáristou dvou natočených filmů a je pozván na maloměstský festival.

Charakter postavy se však příliš nemění: chlapci a později muži v průběhu povídky pokaždé naroste (s politováníhodnou naivitou) sebevědomí, aby se pak rázem propadlo nejníže, kam to jde. Rozpor mezi představami a realitou bývá podstatou point, ale bohužel je často rozehrán příliš průhledně (povídky Ocucanej konec, Za nosem a Celebtito), v případě posledního zmíněného textu Epstein vše ještě dorazí poklesle humorným motivem zánětu močového měchýře. Podobně i v povídce z divadelního prostředí s názvem Neherec se postavy zdají být příliš přepjatými karikaturami.

Povídka Za nosem má sice zajímavý vývoj, ale sráží ji zápletka, která je v rozporu s historickou skutečností: dva kluci se bojí, že jejich noční výlet prozradí třetí, který si je vyfotografoval. Jenže v osmdesátých letech, v době, kdy Pražák mohl na venkově machrovat s digitálkami, by se „starym aparátem“ z nočního snímku bez blesku sotva pořídil zřetelnou fotografii.

Zdá se, že čím více postav Epstein do příběhu zapojí, tím přesvědčivější bývá výsledek. Povídka Na bílo, která se ze souboru nejvíce vymyká a zdá se být nejméně autobiografická, vypráví o každoroční rituální rodinné sešlosti, kterou na venkovském sídle pevnou rukou ovládá sveřepá babička. Opět už od poloviny povídky tušíme, jak dopadne, ale zas tolik to nevadí, protože v ní je zvláštní jemnost a melancholie. Naopak dobrodružná groteska o otrocké hasičské brigádě dvou českých studentů na jihu Itálie Attenzione! osvěží nápaditými situacemi a rázovitými postavami – a také tím, že v ní autor nelpí na výrazné pointě. U Ovce už Epstein vábení efektního konce neodolal, ale k rozuzlení opět dojde přes peripetie zajímavých a dobře zachycených postav. Funguje tu i přiznaná autobiografičnost: když vypravěč rezignovaně komentuje souložení své bývalé za tenkou stěnou vedlejšího hotelového pokoje, uvěříme mu jeho neustále zdůrazňované outsiderství více než ve všech ostatních povídkách dohromady.

Nakladatelství Listen, které Ocucanej konec vydalo, se na povídky specializuje dlouhodobě a ve svých nejméně dvakrát ročně vydávaných souborech jim poskytuje vlastně jedinou pravidelnou platformu. U čtenářů mají tyto soubory úspěch i proto, že se (bez ohledu na skutečnou povahu zařazených děl) tváří jako přístupné, nenáročné čtení. Některé povídky Marka Epsteina této charakteristice vyhovují až příliš. Ale přinejmenším ve třech případech nabízejí víc než letmé čtení do vlaku.

Marek Epstein: Ocucanej konec. Listen, Jihlava, 2014, 192 s.