Román filmového scenáristy Marka Epsteina je po novele Ohybač křížů a knize povídek Ocucanej konec jeho třetí próza. Zvolil si pro něj záludné téma – domácí násilí. Jeho záludnost tkví mimo jiné v tom, že beletristicky zpracované příběhy o manželovi či partnerovi, jenž týrá svou ženu, případně dítě, se navzájem obvykle dost podobají. Pro literární výjimečnost nelze nepřipomenout román Kobold Radky Denemarkové, který také zpracovává příběh tyrana a jeho obětí, zároveň je to však podobenství plné metafor a symbolů, a proto se dá s jinými díly na podobné téma jen stěží srovnávat. Také novela Daniela Glattauera Navždy tvůj, odehrávající se v současné Vídni, se vymaňuje z určitého stereotypu tím, že působivě zachycuje každodenní, zprvu zcela nenápadnou psychickou manipulaci, jež přivedla mladou ženu k naprosté bezmoci a závislosti na partnerovi, aniž by trýznitel použil fyzické násilí. Čemu se ale nelze zcela vyhnout, je podobnost agresorů – ti mají totiž mnoho společných rysů. Především potřebují druhé ovládat.

Možná se dají rozlišit například na základě toho, že u části z nich je spouštěčem násilí alkohol. Někteří z nich však alkohol k tomu, aby svým nejbližším ubližovali, nepotřebují. A právě k takovým patří Jakub, manžel Inky a otec devítileté Barbory, zvané Barucha.

Rodina žije ve vlastním bytě na Bertramce, který má jeden balkon, jejich starší soused však bydlí ve velkém bytě se dvěma balkony a ještě dražším vybavením jen se svým psem… K takovému prostoru chyběly tři miliony, dozvídá se čtenář z vnitřního monologu hlavní hrdinky Inky. Touha po luxusu není motivací jednání protagonistů, pro Inku se však i přes její inteligenci a vzdělání (je absolventka filozofické fakulty) stává cizí luxus symbolem sociální nespravedlnosti, nezaslouženého štěstí, a tak se neubrání nutkání srovnávat úroveň materiálního zabezpečení a těm úspěšnějším alespoň trochu závidět: „Prostor terasy měl rozlohu jejich bytu.“ (s. 42)

Potřeba ubližovat a ovládat

„Další iluzí je, že události v okolním světě mají tu moc vám ublížit, že druzí lidé mají tu moc vám ublížit. Nemají. To vy jim tu moc dáváte.“ Anthony de Mello, Bdělost

Manžel Jakub si svou potřebu ubližovat druhým uspokojuje v posledních letech převážně na své ženě. (V jedné části vyprávění je ale zmíněna i epizoda, kdy neshody se zákazníkem „vyřešil“ tak, že ho málem připravil o oko.) Dceru neuhodil nikdy, dceru miluje, stará se o ni, alespoň její matka je o tom i nadále přesvědčena, přestože Barucha v poslední době odmítá s otcem kamkoli jezdit bez ní. Matka neví proč, ale raději se moc nevyptává. O těchto událostech i o těch starších, z doby před dceřiným narozením, se dozvídáme postupně v retrospektivě. Příběh totiž začíná zásadním zvratem. Inka poprvé vysloví, na co už léta myslí: chce se po třinácti letech rozvést. Sdělí to manželovi, poté co se probere z bezvědomí, do kterého upadla, když se pokusila vlastnoručně srovnat právě zlomený nos, zatímco Jakub zřejmě seděl v kuchyni a přikládal si mraženou zeleninu na odřené klouby. Druhý den ráno se dcera nešťastnou náhodou zraní, když je s ní matka sama. Jakub využije situace a podvodem za pomoci známého advokáta zařídí, aby úřady dívku po ošetření v nemocnici odvezly do dětského domova a zakázaly jí styk s matkou. Jakub si totiž už představuje ideální soužití s Baruchou a krásnou mladou ženou Justýnou, se kterou se již delší dobu schází.

Pohádkový zachránce

Knížka má 29 kapitol, jejichž rozsah se od první kapitoly, která má 80 stran, snižuje, až končí postupně na dvoustránkových, jednostránkových a půlstránkových sděleních. Jak se děj blíží ke svému konci, neustále se zrychluje. Na čtenáře to trochu působí, jako by autor už neměl co říct a nemohl se dočkat případného happy-endu. Ty zkracující se „záběry“ navíc nápadně připomínají filmové střihy a zřejmě nejsou bez souvislosti s autorovou profesí scenáristy.

V některých částech se ale děj naopak zpomaluje vkládáním značně banálních dialogů či vnitřních monologů, což se týká především stránek, na nichž se Inka setkává se sousedem Morrisem, tím elegantním, kultivovaným mužem se psem. „Teď už věděla, že jeho oči mají stejnou barvu jako nábytek v bytě. Nenápadné, ale uklidňující s pocitem luxusu.“ (s. 41) Ony uklidňující oči v barvě nábytku měly čtenáři snad už v této fázi příběhu naznačovat, že jde o pohádkového zachránce, nicméně hrdinku nechal autor ještě chvíli tápat. Víc by se prozrazovat nemělo (snad jen to, že i pes Fritz se stane pro celkové vyznění příběhu velice důležitou postavou). Morris má za sebou úspěšnou kariéru v Německu, kde se v mládí stal pornohercem a později majitelem pornografického filmového studia. Pasáže vyplněné jeho vyprávěním jsou poněkud křečovité a taky nudné, bez napětí, s převážně trapnými pokusy o humor. Záživnější bohužel nejsou ani Inčiny vnitřní monology, které se scénami se sousedem proplétají – například při sousedově pozvání na večeři, kde Inčin vnitřní monolog na čtenáře působí, jako by autorským záměrem bylo jen děj uměle zpomalit: „Maso bylo vynikající. […] Přesto zatoužila po kousku chleba, kterým by ho zajedla. Možná byl právě tohle její problém. Všechno intenzivní utlumit a schovat do balastu přijatelné náhražky štěstí.“ (s. 63)

Hříchy otců

Dcera Barucha vstupuje do děje svým vlastním vyprávěním v ich-formě. (Ostatní kapitoly jsou napsány tradičním vyprávěcím postupem s vševědoucím vypravěčem, který však často čtenáři zprostředkovává vnitřní monology postav, střídající se s dialogickými pasážemi.) V nemocnici, kde se Barucha ocitá po zranění na začátku rozvodového martyria, zažívá podivné setkání na rozhraní snu a horečnatého blouznění, když v noci potká na chodbě zřízence, který jí ukáže pokoj s umírajícími dětmi a na rozloučenou si vyjme skleněné oko, aby si ho mohla zblízka prohlédnout. Nejen tato zkušenost, ale i její zážitky z dětského domova, kam se dostává v důsledku otcovy manipulace, jsou v některých částech poutavější než úzkostné myšlenky její utrápené matky.

Nejpůsobivější částí knihy je ale kapitola o Jakubovi, v níž je vylíčeno jeho dospívání, které ho poznamenalo nenávistí k sadistickému otčímovi, zprvu bezmocnou. Chlapec, tehdy teprve devítiletý, se rozhodne svou situaci změnit a léta se připravuje na pomstu. Chodí na box, vítězí v reprezentaci žáků, později pěstuje další bojové sporty a časem se z něj stává agresivní rváč, který jako by se každým střetnutím, jež většinou sám vyprovokuje, přibližoval ke svému cíli. Jakubova postava se vyvíjí od týraného dítěte k muži plnému nenávisti, který sahá k brutálnímu násilí. V době ústředního příběhu je však nenáviděný otčím již dávno po smrti. Před více než dvaceti lety jej Jakub surově napadl, nevlastní otec později zemřel a syn tak o objekt své nenávisti přišel. Od té doby za něj hledá náhradu, kterou po více než deset let úspěšně nachází ve své ženě Ince. (Manžel ji považuje za „tak hloupou, že ani neumí nenávidět“.) Ta po celá léta o jeho agresi nikdy nikomu neřekla – zranění skrývala za to, že je velice nešikovná, často uklouzne a upadne, spadne ze schodů, z postele apod. Jako většina týraných žen se za svou pasivitu a nerozhodnost stydí. Už méně pochopitelná je její ochota s Jakubem spát hned den poté, co jí zlomil nos a pohmoždil žebra: „Už dávno si sex tak neužila.“ […] „Vyhýbal se bolavým žebrům.“ (s. 22) V hlavní dějové linii se však Jakubova potřeba ubližovat v jeho vědomí střetává s přesvědčením o lásce k dívce Justýně, které by „nikdy neublížil“, stejně jako své dceři.

Filmařské efekty

V některých kapitolách je až příliš doslovnosti, kdy autor detailně popisuje myšlenky a pocity především hlavní ženské postavy. Nenechává čtenáři prostor k domyšlení a nutí čtenářovu představivost vykreslit scénu přesně tak, jak ji on zamýšlel. Text se tím ale rozmělňuje a ztrácí působivost. Na té mu ubírá také rozuzlení příběhu, jež končí dojemným výjevem, který je příliš efektní, příliš „luxusní“ na to, abychom mu ochotně podlehli. Opět se tak čtenáři připomíná autorova obrazová představivost, v níž se slova proměňují ve filmové záběry.

Přes některé zmíněné výhrady však autor s úspěchem nahlíží až do hlubin bolesti a zoufalství své hrdinky. Cítíme lítost, smutek a údiv nad tím, jak je možné léta strachu a ponížení vůbec přežít. Inčina reakce na Morrisovu nabídku, že jí zařídí služby špičkového advokáta, ilustruje naprostou ztrátu sebeúcty oběti domácího násilí: „‚Nemám peníze, který bych vám mohla dát,‘ sama mluvila tiše, protože to, co se chystala říct, v ní probouzelo ostych a stud. ‚Nemůžu vám nabídnout ani sama sebe, protože bych vás urazila.‘“ (s. 79) Soužití s agresorem ji připravilo o obranné instinkty a emocionálně ji otupilo. A rozvrátilo i její vnímání sexu. Pod povrchovou vrstvou románu však můžeme najít ještě jedno důležité sdělení: obětí násilí je nejen matka a dcera, ale i otec Jakub, ačkoli si to on a jemu podobní tyrani nikdy nepřiznají. I on je tu věrohodně vykreslen jako zástupce těch, kdo uznávají jenom sílu. Podle nich jen se slabí a neschopní stávají oběťmi. A vyhrávají především dravci.