Někdo klepe na dveře. Arthur Dreyfuss, svobodný mladík, právě ve svém domku u výpadovky, na samém kraji vesnice, sedí jen ve spodkách u televize. Zvedne se, jde otevřít a před ním stojí Scarlett Johanssonová. Scarlett se tu objevila čirou náhodou – prostě chtěla na chvíli zmizet, ztratit se někde na konci světa, strávit pár dní v místě, kde ji nikdo nezná a nikdo nebude hledat. To první se dá těžko zařídit, i automechanik v té nejzapadlejší vísce přece pozná, o koho jde. Ale herečka snadno zdůvodní, proč by uvítala, kdyby ji Arthur u sebe doma na chvíli schoval. A on samosebou nezaváhá, přání jí ochotně splní. Jistěže s nadějí, že by se ze setkání mohl vyvinout i nějaký vztah: jestli na jednu noc, anebo na déle, o tom zatím netřeba přemýšlet.

Arthur měl těžké dětství – jeho maličkou sestru k smrti pokousal, ba spíše sežral dobrman. Otec poté zmizel. Matka se dala na alkohol. Arthur byl průměrný žák a později průměrný člověk, ale je dobrák a hlavně šikovný automechanik. A tajný čtenář (jedné) sbírky básní. Přičemž jeho jedinou vášní, avšak spíš planou tužbou, jsou ženská ňadra. Ve chvilce, kdy se před jeho prahem zjeví slavná herečka, se mu má změnit život. I když Scarlett vlastně není Scarlett, jen její dvojnice: Jeanine Foucamprezová.
Aby toho nebylo málo, Jeanine se trápí. Z původní výhody, totiž že jako by z oka vypadla slavné herečce, se stala nevýhoda. Se slavnou dvojnicí se Jeanine zprvu zcela ztotožnila, zná do detailu celý její život i všechny role a střípky z natáčení i osobních eskapád. Jenže pak si uvědomila, že je jen stínem celebrity bez vlastního já. Proto se rozhodla od svého předobrazu osvobodit, což není jednoduché a vlastně ji to zničí. Jak, o tom vypráví v závěru románu Na první pohled francouzský spisovatel a autor několika betsellerů Grégoire Delacourt.

Od reklamy k bestsellerům

Delacourt (nar. 1960) od svých 22 let pracoval v reklamě, romány začal publikovat až v padesáti letech a zatím drží tempo co rok, to kniha. Řemeslo má, jak vidno, v malíčku. Roku 2011 vydal první román, L’Écrivain de la famille, o rok později už jeho titul La liste de mes envies (č. Seznam mých přání, 2013) dosáhl nákladu 500 000 výtisků a 26 překladů do dalších jazyků. Po románu Na první pohled (2013, La première chose qu’on begarde) nabídl hned v roce 2014 další, On ne voyait que le bonheur. S ním se ocitl dokonce v prvních nominacích na prestižní literární cenu Prix Goncourt – do dalších kol však už nepostoupil.

K napsání románu Na první pohled autora údajně přivedla dávná touha zjistit, jak se rodí touha a kam přesně se zadíváme, když druhého vidíme poprvé: do očí, na prsa anebo na zadek? Takový námět by možná vydal na svižnou povídku, nicméně na román se to zdá málo. Což Delacourtova kniha v podstatě jen potvrzuje. Román má chabou zápletku: výše popsané setkání automechanika s krásnou ženou vyústí jen ve sled několika obrazů, kdy se oba velmi cudně sbližují, rozhodnou se žít spolu život banálnější než líbivá reklama na pěkné zařízení obýváku, a pak – když se autorovi plkáním podaří naplnit metu dvou set stran – vše vezme absurdní a smutný konec. Bohužel i ten je tak nevěrohodný, že lze těžko posoudit, zda se spisovatel snaží být vtipný (či dojemný?), a nejde mu to, anebo chtěl zplodit cosi mravoučného, ale je úplně vedle.

Text vypočítavě stojí na rádoby vděčných (bohužel ale bezduchých) klišé: postava automechanika s přízemními životními ideály má asi získat hlubší rozměr tím, že Arthur občas odcituje pár veršů ze sbírek básníka Jeana Folaina. Součástí charakteristiky každé z postav je vždy přirovnání k některému z „typizovaných“ známých herců. Do nekonečna opakované jméno jedné celebrity má možná sloužit jako podprahové sdělení o tom, že i my se můžeme pohybovat ve světě důvěrně známém z filmů a bulvárních zpráv. Uspokojit ale může skutečně jen velmi nenáročného čtenáře, jinak spíš mate.

Lakonicky řečeno se Arthur mezi první stránkou a vrcholnou scénou románu, jež přivádí oba protagonisty do záhuby, nikam příliš neposune: ani nestačí zvednout oči od slečnina poprsí. Bujné vnady zkrátka tentokrát jako dostatečná výzva pro román neobstály. Ani v případě, že chtěl autor naznačit, že je považuje za pěkný životní projekt a metaforu přízemního života. I když to tak asi bylo zamýšleno, román nelze číst jako výraz obdivu k jednoduchosti, a tedy pokus ukázat, že i v běžném životě se skrývá klíč ke štěstí. Při čtení se bohužel čím dál víc vnucuje podezření, jestli ta kniha nechtěla být spíš ironickou zprávou o směšných snech příliš obyčejných lidí: jenže potom by jí zase chyběl odstup a nadsázka.

Přitom je třeba přiznat, že Delacourt píše zručně, totiž chytlavě. (A český překlad Evy Sládkové s originálem svižně drží krok, taktéž redakční zpracování je, jak je v nakladatelství Host zvykem, bezchybné.) Rozmanitě regulovaný tok textu rozhodně není monotónní, připravuje mnohá překvapení. Dlouhá souvětí střídají úderné krátké, často jednoslovné věty charakteru dovětků, upřesnění či výkřiků. Vyprávění je prokládáno komentáři, navozujícími dojem spiklenectví se čtenářem, jindy je oživeno úseky vnitřních monologů postav nebo citacemi výroků zúčastněných i nezúčastněných osob – čímž je čtenáři dána možnost nahlížet situace z různých úhlů. Nesporná bravura a lehkost Delacourtova stylu však doplácí na to, že autor nemá moc co sdělit a spokojuje se s jaksi frivolním, malicherným zaplňováním řádků lacinými slovy. Text tedy svižně střídá stručné, trefné popisy s dialogy a zápisy akčnějších scén s rádoby hlubokými úvahami, sice nahozenými vděčně stručným způsobem a často i s vtipem (ačkoli i ta legrace je někdy trapně šponovaná, jako když si Arthurova matka v domově důchodců užvýká ruku až k lokti – ze samého žalu po ztracené dcerce), ale z velké části předem zabitými, protože kážou omletá moudra a prozrazují plytké obecnosti. I když autor je patrně považuje za sůl svého dílka, protože ty nejlepší z nich okázale odsazuje na nový řádek, aby měla prostor rezonovat. Tak máme možnost dozvědět se například, že „Člověka nezušlechťuje čas, ale to, jak žije“ nebo že „Láska je jediná věc, která nám zabrání, aby se z nás stali vrahové“ či třeba že „I za tichem se může skrývat násilí slov.“ Občas nás přinutí i k zamyšlení, když položí otázku, na niž nám odpoví až o pár řádek dále: „Proč je štěstí vždycky tak smutné?“ [...] „Možná proto, že nikdy nevydrží.“

Z románu tudíž víc než co jiného trčí cynismus reklamních textařů, obracejících se na publikum považované za masu, jež spolkne všechno, čím je to přízemnější, tím líp. Je s podivem, že i tak si dílko získalo v některých médiích nejednu pochvalu a dosáhlo prodejů sice nižších než předchozí kniha, ale i tak vysokých (autor na svých webových stránkách uvádí 150 000 výtisků). Co se na ní líbilo? Webové stránky Delacourtovi nakloněných knihkupců a blogy příznivě naladěných čtenářů uvádějí pořád dokola tu perfektně vymyšlenou výchozí situaci, soudí, že kniha je oslavou lidských slabostí, povrchnosti a obdivu k ženským ňadrům. Vysloveně negativně kritických ohlasů bylo méně, za všechny citujme recenzi Erica Chevillarda, publikovanou v deníku Le Monde. Ten Delacourta opravdu nešetřil: knihu považuje za nezáživnou břečku, do níž autor nadrobil trochu momentek z bulváru a pár poetických myšlenek Jeana Folaina, aby u publika vyvolal dojem, že čte cosi na úrovni. V samé podstatě však podle Chevillarda jde o urážku knih z žánru tzv. lidového románu, oddechového čtiva.

Skutečná Scarlett Johanssonová na vydání románu reagovala tak, že podala žalobu na nakladatelství JC Lattès za trestný čin poškození cizích práv. Domáhala se taktéž zákazu dalšího šíření díla a poskytování licence k jeho šíření. Nakonec se musela spokojit s finančním odškodněním. Nicméně autor se jejímu přístupu nestačil divit. V rozhovoru pro rozhlasovou stanici RTL, jež jako první zprávu o žalobě přinesla, uvedl, že by spíš čekal, že ho herečka pozve na kávu.

Nápad napsat knihu o tom, jak se konfrontují konzumní sny s realitou, není nijak originální, ale sám o sobě ještě neznamená prohru. Ve zpracování Grégoira Delacourta je to ale bída, zbytečně potištěný papír a moře ztraceného času toho, kdo by se třeba i chtěl na vlnu lehčí četby naladit. Místo toho dostává do rukou kousek podivného příběhu, který končí stejně absurdně, jako začal. A nespasí ho ani futrál z líbivých sentencí.