Hamburský rodák Arno Schmidt (1914–1979) možná nepatří k nejznámějším, zato však bezesporu k vůbec nejoriginálnějším poválečným německým prozaikům. Po dvou souborech raných próz Leviatan (Opus, 2011) a Cesty do Weilaghiri (Opus, 2012) vyšel loni v překladu Michaely Jacobsenové i autorův neméně pozoruhodný „měšťácký“ román Ze života fauna.

Rozpolcenost řadového úředníka
Proč měšťácký? Odpověď je nasnadě. Jeho hrdinou a vypravěčem, respektive mluvčím jednolitého (vnitřního) monologu, který tvoří páteř Schmidtova válečného svědectví, je nenápadný provinční úředník Heinrich Düring. Zatímco v zaměstnání, konkrétně v úřadu zemské rady, i před ženou a dětmi předstírá Düring umírněnou oddanost fašistickému režimu, ve skutečnosti se mu politika hitlerovského Německa protiví a zaslepenými spoluobčany včetně členů vlastní domácnosti pohrdá. Stěží překvapí, že se Düring cítí vnitřně rozpolcený: „nechť neví pravice… Tak jsem ji lehce pozvedl k německému pozdravu a zato sbalil volnou levičku v pěst: takhle si svůj život rozdělím: do veřejné státotvorné poloviny. A zaťaté levičky.“

Düringova opozice však v žádném okamžiku nepřerůstá v otevřený odboj. Omezuje se pouze na tichý výsměch těm, kteří ve führerově „uřvaném šarlatánství“ nacházejí zalíbení, a na snahu o vlastní nerušenou existenci mimo prostor a čas. Takovému způsobu bytí se vypravěč přiblíží při studiu pozapomenutých historických archivů, které mu zemský rada svěří ke zpracování. V rámci mapování regionu totiž náhodně objeví opuštěnou dřevěnou chýši z dob napoleonských válek, úkryt dávného vojenského zběha. Odlehlé útočiště uprostřed slatí se stává nejen symbolem Düringovy intelektuální dezerce, ale též vhodným místem, kde se může tajně setkávat s půvabnou mladou sousedkou Käthe. Jediným místem, kde může být Düring skutečně sám sebou.

Trpký úsměv spolucestujícího
Útlý román Ze života fauna se časově rozpíná od jara roku 1939, během nějž se Německo připravuje na rozsáhlý konflikt, až ke konci léta 1944, kdy už se prohrávající země zmítá ve smrtelných křečích a kdy první oportunisté nenápadně zahazují stranické odznáčky. Vyjma závěrečné apokalyptické scény, při níž Schmidt popisuje vřavu při náletu na blízkou muniční továrnu, se však děj odehrává výhradně v poklidném zázemí a soustředí se pouze na každodenní život ve zfanatizované německé společnosti.

Nenápadnými posunky a postřehy, chtělo by se říct jen tak mimochodem, popisuje Schmidt proměnu obyčejných lidí, kteří zprvu hrozí zaťatou pěstí vzpurnému Polsku a bezmezně věří v Hitlera, v podvedené snílky, oplakávající ke konci války padlé příbuzné. Düring/Schmidt své spoluobčany však satiricky nezesměšňuje. Situaci líčí spíše s trpkým úsměvem někoho, kdo sice s nacismem infikovanými neduživci nehraje v tomtéž orchestru, ale je s nimi nucen cestovat v jednom kupé, dokud se válečná mašinerie nadobro nezastaví. Jeho trpitelská pozice přitom sama o sobě není zcela prosta kritiky.

Koncert virtuózního jazykomilce
Není to však úpadek výmarské společnosti, nýbrž jazyk, který Arna Schmidta primárně zajímá. Jeho nekonvenční, krajně poetický a v mnoha ohledech experimentální literární projev se dere k povrchu už od prvních stránek a vše ostatní včetně podružné dějové linky jím zůstává zastíněno. Šíře slovní zásoby, využívaná na maximum, a množství zčásti samoúčelných aluzí, které čtenáři osvětluje připojený poznámkový aparát, jen podtrhují odtažitost děje na úkor jazykové svébytnosti.

Román Ze života fauna, který lze číst i jako deníkovou zpověď či projev ke čtenáři, je jazykově opulentní, obsahem úmyslně skromné svědectví z (po)válečného Německa, které vytváří čtenářskou alternativu jednak k lakonickým povídkám tzv. literatury holoseče, jednak k epickým románovým opusům z pozdějších let. Jako v mnoha dalších Schmidtových dílech i jím prosvítá spisovatelova touha po zachování lidského kulturního dědictví, jeho nesmlouvavý ateismus či nedůvěra k veřejným autoritám. Vstoupit do Düringova řečiště slov a zorientovat se v něm však může být zpočátku problematické a řadu čtenářů by mohlo odradit. Teprve s přibývajícím počtem stran přechází poetický gejzír v pozoruhodný obraz sečtělého intelektuála uvězněného v síti předstírané všednosti.