Pro knížku byly vybrány texty z doby po druhé světové válce, které jsou pro uvedení Arno Schmidta nejvhodnější. Jde o kratší texty, které ho představí v přístupné podobě. Za prózu Leviatan obdržel A. Schmidt již roku 1949 Cenu Akademie věd a literatury v Mainzu. Nejvíce se proslavil svou obtížně srozumitelnou, monumentální knihou Zettel’s Traum, v níž se na 1331 třísloupcově popsaných stranách formátu A3 (které nazývá „lístky/cedulky“ – německy Zettel) zabývá americkým spisovatelem Edgarem Allanem Poem.

Próza Leviatan aneb Nejlepší z možných světů (Leviathan oder Die beste der Welten) je povídka, odehrávající se od února do května 1945 v Lužici. Napsaná je formou deníku, v němž jde o lásku, válku a zlomyslnost stvoření. Pestré skupině mužů, žen a dětí podaří obsadit bezprizorní lokomotivu s jedním vagonem a uniknout z ostřelovaného města Laubanu. K vozu je ještě připojen vytrhávač pražců, takže skupina za sebou zametá stopy. Hovory mezi vypravěčem a starým poštovním doručovatelem o nesmyslnosti všeho tvoří existenciální základ celého vyprávění. Záznamy v deníku končí, když se protagonista chystá se svou nalezenou láskou vrhnout z téměř úplně zničeného železničního mostu do Nisy. Vedle vypořádávání s německým nacionálním socialismem a militarismem jde i o kosmologické úvahy nad mnohorozměrným vesmírem a kritiku církve. Leviatan tu ztělesňuje světový chaos.

Raná próza Přesídlenci (Die Umsiedler, 1953) líčí příběh dvou utečenců bezprostředně po druhé světové válce, kteří hledají nový domov ve zničené zemi a sblíží se za společné cesty vlakem přes Německo. Muž, který doufá, že po přesídlení z Dolního Saska do Porýní se mu otevřou nové možnosti, se ve vlaku setká s mladou rezolutní ženou, jež ztratila ve válce muže a ještě přišla o nohu. V letech 1944–1950 bylo v Německu v důsledku války a vyhnání na útěku více než 12 milionů lidí. Hledali ve zpustošené zemi nové domovy. Nikomu se nepodařilo vylíčit toto vynucené přesídlení s takovou naléhavostí jako právě Arno Schmidtovi.

Protagonista v Černých zrcadlech (Schwarze Spiegel, 1951) si po zničující třetí světové válce, která zřejmě vyhladila lidstvo, ale nikoli přírodu, vybuduje v roce 1955 na Lüneburských pláních dřevěný dům. Během let si uvědomuje, že nelituje zániku lidstva, které se projevovalo primitivně a destruktivně. Mnohem blíž má k přírodě, kterou si personifikuje. Po pěti letech života v osamění se setkává se ženou, sblíží se s ní, ale ta se po čase rozhodne odejít. Myšlenka povídky vznikla již během jeho britského zajetí v roce 1945.