Téměř osmdesátiletý prozaik žijící v USA Norman Manea (*1936) patří bezpochyby mezi nejznámější rumunské exilové spisovatele současnosti a je rovněž držitelem řady prestižních literárních ocenění z celého světa. Český čtenář měl možnost seznámit se v roce 2008 s jeho memoárovým románem Chuligánův návrat, který je příznačně rozkročen mezi tři hlavní autorova niterná témata pramenící z jeho autobiografie: holokaust, život v komunismu a exil. Traumatická zkušenost života za „železnou oponou“ přibližuje Maneu v jistém ohledu k jeho slavnější souputnici, držitelce Nobelovy ceny Hertě Müllerové, přestože každý vychází z jiného prostředí: Manea jako příslušník židovské menšiny zažil v dětství za druhé světové války holokaust; Müllerová se musela vyrovnávat s dědičnou vinou danou jejím německým původem

Spisovatelův poslední román z roku 2009, který nyní vychází v češtině pod názvem Doupě, je mnohovrstevnatá próza o životě rumunských přistěhovalců v americkém exilu. Těžko bychom však hledali klasicky vystavěný příběh reprezentovaný jednou výraznou postavou či několika vyhraněnými typy. Maneovi hrdinové mají tendenci čtenáři splývat do jednoho, protože jejich osudy jsou minimálně po příjezdu do nové vlasti téměř zaměnitelné a výměna rumunské totality za bezbřehou svobodu s veškerými jejími lákadly a nástrahami nemusí nutně znamenat výhru a lepší život. Především proto, že dávné sny, strachy a obsese nemizí, ale naopak ani tisíce kilometrů daleko neztrácejí na intenzitě. Nemusí jít však jen o plané obavy: poučený čtenář v jedné z dějových linií snadno dešifruje příběh slavného rumunského učence Mircei Eliada, jehož sympatie pro meziválečnou krajní pravici právě Manea v 90. letech připomínal na stránkách rumunského tisku a sklidil za to ostrou kritiku, a Eliadova talentovaného žáka a následovníka Ioana Petra Culiana, který byl zastřelen na toaletě v budově univerzity v Chicagu za dodnes nevyjasněných okolností. Vzhledem k tomu, že ve svých porevolučních publicistických článcích nešetřil ani dřívější komunisty deroucí se opět k moci, ani pohrobky fašistických Železných gard, měl v Rumunsku řadu nepřátel, kteří zřejmě neváhali přistoupit k jeho fyzické likvidaci v daleké Americe.

Ústřední postavy románu – Augustin Gora a Peter Gașpar – v mnoha aspektech téměř splývají. Postarší univerzitní profesor Augustin má být jakýmsi tichým zpovědníkem mladšího nezodpovědného Petera, který mu přebral manželku. Krásná, tajemná a nevyzpytatelná Lu nejprve odmítne emigrovat s Augustinem, aby se nakonec po Peterově boku objevila v Novém světě, kde opouští i jeho. Není divu, že si osamělý uprchlík připadá jako růžový slon, neobratné domestikované zvíře z říše absurdna. Nepřiznaný stesk po domově a milované ženě nakonec přináší i konkrétní zdravotní obtíže – bolavé srdce. Zatímco pro Petera se jeho selhání stává osudným, Augustin trpí a bojuje za své uzdravení. Jejich paralelní osudy tak připomínají dvojníky Ștefana Vizira a Cira Partenia z Eliadova románu Noaptea de Sânziene (slov. Svätojánska noc, 2000), kteří rovněž postupně sdíleli jednu ženu a jeden z nich zemřel, aby druhý mohl dále žít.

Próza je vystavěna na prolínání pásem vypravěče, který na závěr vstoupí jako osoba do textu, a jednotlivých postav, což nijak neulehčuje orientaci v textu, podobně jako nedopovězené konce a narážky na řadu děl světové literatury od T. Manna přes J. L. Borgese až po E. Sábata, jehož román O hrdinech a hrobech inspiroval Maneovu alegorii komunistické strany jako všudypřítomné a všemocné „Společnosti hluchoněmých“, jak ji popsal v románu z roku 1986 Plicul negru (Černá obálka) a zmiňuje se o ní i v Doupěti. Na tomto místě je potřeba ocenit výkon překladatele Jiřího Našince, protože zpřístupnit v češtině autora, který je v originále téměř nepřítelem slovesa, vyžaduje značnou dávku překladatelských dovedností.

Doupě je především román idejí, zachycující odcizení emigrantů a jejich obtížnou orientaci v novém nepřehledném světě, která je možná jen za cenu řady zjednodušení. Nicméně vzpomínky a minulost nelze nijak přizpůsobit, a tak se této poslední nucené generaci exulantů vracejí jako noční můry, protože jenom tam někde v nitru leží to skutečné útočiště, temné, spásné i obávané „doupě“. Samotný Manea v rozhovorech a esejích uvádí, že jeho vlastí a opěrným bodem se stala rumunština. Svým osamělým hrdinům tolik štěstí nedopřál, protože jinak by nedokázali tak věrohodně ilustrovat bloudění intelektuála v cizím světě, kde krajané s podobnou zkušeností zůstávají jediným záchranným kruhem, ale zároveň mohou být i potenciální hrozbou, jak dokazuje Culianova smrt z roku 1991. Pohnutky pro emigraci se ve 21. století možná v řadě případů změnily, avšak mnohé dojmy a pocity zůstávají stejné. Maneova próza je tak sice ukotvena v reáliích druhé poloviny 20. století, ale to nic neubírá na její působivosti jako výpovědi o životě lidí přesazených ze své domoviny kamsi daleko za oceán.