Takže tak to bylo, řekne dědeček. Dědečku, voláme, od začátku a celý příběh! Ano, příběh, příběh dějin světa my psát nechceme, řekne dědeček, řekli jsme tenkrát, Japonečka a já.

Anebo budeme psát příběh světa, který je náš, a odehrává se v této krajině: větší než zahrada, menší než pole. Jsou tam stromy, květiny, zvířata, je tam voda a oheň. Máme kastrol na vaření a máme nářadí na opravení letadla. Nakonec opět budeme moci létat.

Dědečku, o konci teď mluvit nechceme. Děti, až vám bude tolik jako mně, bude konec vždycky součástí příběhu. Dědečku, když jsi jako mladík s očima dokořán vystrkoval jazyk na Japonečku, měls v očích jen začátek, a o tom teď chceme slyšet!

Tak dobrá, jen si to představte: váš velký, snědý a smělý dědeček jako mladý muž s krásnou Japonečkou na poli skrovné výměry se stromy a zvířaty, dál vzadu voda moře.

Několikrát obejde její letadlo, leží obrácené na bílých zádech, břicho roztržené, kov z něj trčí a plastové díly, rozškubnutá látka, dráty, šrouby, kabely. Ptá se jí, co prožila a jak přežila, a řekne: potrvá to, než bude tvé letadlo zase létat. Její oči na něm visí a říkají: Dá se tu pobýt na určitou dobu života.

Jakoby samozřejmě, řekl mladý dědeček, vycházíš z toho, že tu setrvám, abych ti opravil letadlo a zůstal u tebe. A pravdu máš: Jeden každý by ti letadlo opravil a zůstal s tebou, náhodou jsem to však já, kdo je teď opravuje a je tu s tebou. Je to náhoda, říkají oči Japonečky, ale já s tebou budu jako s tím, kdo si mě vyhlédl.

Vyhlédl jsem si tě, řekne dědeček, už z velké dálky a hodně shora jsem viděl tvůj žár a vzor tvých šatů, zářící jako nouzový signál. Ve vzduchu člověk nežije sám, prolétla mi hlavou myšlenka, zatímco jsem se začal připravovat k přistání.

Nechej mě být tvým hostem, řekl dědeček Japonečce, jež vařila čaj v kastrolu nad mírným ohněm, zatímco on letoval a šrouboval a piloval. Posadí se k ní, upije pár doušků, hned nato mu vyčerpáním padne hlava do jejího klína. Je to louka nebo to jsou její šaty, ptá se, když cítí vůni květů, a obejme ji v pase a tiskne se k jejímu tělu, až jí to horko šaty sežehlí. Pak zase povolí a o několik centimetrů sklouzne a znovu se k ní tiskne, takže při každém pohybu se do látky jejích šatů vpalují drobné sklady jako na vějíři nebo tahací harmonice, rozpínané od krku až po kotníky, aby hrála. Japonečka teď leží bez hnutí v trávě, a jakmile dědeček doskládal, tahací harmonika se s povzdechem stáhla, a šaty jsou na šířku už jen jako páska, která Japonečce tak tak zakrývá krk. Odhaleno je bílé tělo, pod jehož kůží jsou vidět žíly. Dědečkovi se udělá mdlo a má dojem, že v žilách Japonečky rozpoznává vzor jejích šatů. Před očima tmu, načež ho při příštím nádechu, kdy zase přijde k sobě, její pleť oslní, a přejíždí po ní dlaněmi, kůže se rudě blýská, takže dědečkovi při každém doteku hoří prsty a syčí to. Pak jí vezme hlavu do rukou a dlouho ji tak drží a dívá se na ni. Ona hledí na něho a tiše drží hlavu, tělo se však zmítá tu na jednu, tu na druhou stranu, jako by chtělo utéci anebo od sebe dědečka zase odstrčit, tvář však přece zůstává v jeho dlaních, a oči má doširoka rozevřené, takže je do nich dědeček hluboce zahleděný.

Začíná být chladno, dědečku, povídej prosím dál. Dědeček rozrazil okna a hledí do noci. Setře si pot z čela a z horního rtu, a rázuje si to sem tam po kuchyni. Hlavu předkloněnou, ruce zkřížené za zády, pohrává si s prsty a chytne se za čelo, na nás přitom úplně zapomene. Dědečku, jak to bylo dál? Začneme dědečka ostřelovat starými nedopalky. Jednou ho zasáhneme, zastaví se, nakrátko se zarazí, díváme se na sebe, on pak sebere ze země ten, který ho trefil, a zbyteček tabáku ještě jednou zapálí. Povzdychneme si.

Víte, řekne dědeček, přidrží hořící cigaretu mezi palcem a ukazovákem naším směrem a přimhouří přitom oko, cosi mě málem minulo na mých cestách po pláních tohoto světa. Nebyl to ale žádný vyčpělý filtr jako tenhle, to byla třaskavina. Provrtá se kůží jako máslem a přímo do srdce, vy bobíci, abyste si to dovedli trošku představit. Jen díky tomu, že jsem rychlý jako vítr, tu ještě meškám mezi vámi a vy se mnou. Přičemž si nejsem jist, jestli bych nezůstal něčeho ušetřen na tomto světě, a pak i svět vaší ctěné přítomnosti, kdybych se tomu nebyl bryskně vyhnul.

Dědečku, vyprávěj dál, jak to bylo s Japonečkou. Dobrá dobrá, řekne dědeček, když už o tom mluvíme: Zahleděl jsem se Japonečce hluboko do jejích rozšířených očí, a co jsem v nich spatřil, mě zasáhlo přímo do srdce. Přímo do srdce, peng-peng, přímo do srdce, zazpívá dědeček ještě párkrát, otočí se a nataženým ukazovákem a prostředníkem se střelí do hrudi, zahvízdá tu krátkou melodii ještě jednou a tančí a boxuje do vzduchu. Přímo do srdce!

Druhého dne ráno se mladý dědeček pustí zčerstva do práce. Šroubuje a kroutí, rozebírá a sestavuje, hledá závady a dumá nad náhradou náhradních dílů. Taková oprava, říká si, to není žádný med, nedá se brát na lehkou váhu a není hotová levou zadní. Zapotřebí jsou jistě obě ruce a všechna kuráž a rozum, aby člověk přiměl věc k letu. To všechno mladý dědeček ví a má na takový úkol, ne nadarmo, řekne a bije se přitom do prsou, jsem to já, kdo se toho ujal. A poslání, míní mladý dědeček, se musí dopomoci. Oprava letadla je obtížná, ale netrvá donekonečna. Je komplexní, ale není neřešitelná.

A pak? Zatímco se tu potýkám s letadlem Japonečky, kopu sám sobě na vlastním hrobě. Až budu hotov, nastoupí a odfrčí! A já pak zůstanu sám se svou láskou, a co si s ní počnu? Bude mi přítěží a při letu domů se pro tu nadváhu zřítím. A až budu roztříštěný ležet na zemi, vpadne mi do zad a celého mě rozdrtí, láska.

Bratře milý, musíme jít za ptactvem a donést vajíčka na snídani. Zatřesu jím, spáčem, a v tu ránu vyletí, se zalepenýma očima, celý propocený. Máš peří mezi zuby, řekne mi. Jsem noční můra tvého dne, řeknu a otevřu ústa dokořán, aby dobře viděl mé zuby prošpikované peřím.

Rychle, než budou z vajíček ptáčata, křičím a vyběhnu napřed do vlhkého rána ke kurníku. Bratr klopýtá za mnou, popadneme čtyři vajíčka na snídani, ještě teplá a špinavá z hnízda. Pokaždé to samé, nadává bratr, když se slepice natřásají, kdákají a klovají nás. Ale už v příští chvíli na svoji starost o vajíčko zapomenou a zvesela si vykračují do nového dne. Jsou šťastné a pitomé, řekne bratr, babička má s tou svou averzí pravdu. Přikývnu a prohrabávám slámu dál. Do dlaně mi vklouzne menší vajíčko, namodralé, ale bratr trvá na tom, že je hnědavé. Řeknu: kukaččí vejce! Bratr opáčí, že kukaččí vejce jsou jen v hnízdech zpěvných ptáků.

Tak bylo tohle, řeknu já, propašováno do hnízda nezpěvného ptáka, a je cizí nadvakrát. Vezmu si ho a nechám ho vylíhnout. Bratr mému úspěchu při líhnutí nevěří, ale nerad by je případně propásl. Zabalíme vajíčko do kapesníku a držíme je čtyřma rukama v teple. Jdeme hodně pomalu a jeden na druhého syčíme, ať sebou neklátí a pořádně drží. Takto na čtyřech nohou a se spojenýma rukama dojdeme do domu a do našeho pokoje. Tam uložíme vajíčko do kufříku, do kterého probodneme otvory na dýchání a vycpeme ho papírem a slámou. Vtom slyšíme babičku, jak z kuchyně volá: Vzduchu se mi nedostává!

Dědeček pokuřuje a čeká na schodišti, když vtom řekne: Cestující se nemají zdržovat. Potom se otočí na nás, zatímco my strčíme hlavu do dveří a sledujeme ten výjev: Nám letcům nerozumí. Nemá ráda slepice ani vajíčka a moje marmeláda jí nechutná. Nemá smysl pro velikost a celek. Chce prostírat stůl k snídani, zatímco já si tam potřebuji vyřídit korespondenci.

Dědeček se opírá o stěnu, gestikuluje pravou rukou a levou zas a znovu pozvedá k ústům a potahuje z cigarety. Jde o život a smrt, řekne pak, jde o nebe a zemi. Není divu, že se jí nedostává vzduchu, když ani jedinkrát neviděla svět shora. Tady dole je řídký vzduch, tak je to, a nahoře na nebi je těžký a voní kontinenty, na které člověk shlíží, a lidmi, co se dole hemží a milují a nenávidí. To člověk ze země nevidí, protože nemá nadhled a výšku a dobrodružství. Tady dole je člověk prostě příliš zapletený do Tady a Teď a zavrtává se do svého dne. Ale kdo je znalý dálav, ví: teď ráno je v Japonsku už zase noc: k čemu tady povyk kolem snídaně?

Držím tvou ruku, milá Japonečko, šeptá si mladý dědeček a nacvičuje si, co a jak přesně řekne: A vydržím pro tuto ruku a zbytek tvého těla, tvého srdce, tvé duše a tvého účesu, neboť ve dne myslím na noc a v noci na lásku. A vidíš, opravuju tvé letadlo, a po spravení přijde let domů. Chci, abys pak letěla se mnou. Bydlím v krásné zemi na kopci, mám tam vliv a platím za největšího, nejsnědšího a nejsmělejšího. A ty bys tam byla nejmenší, nejsvětlejší a nejsmělejší, a tvořili bychom pěkný pár v našich letadlech. Vidím už lidi mávat na přistávací dráze, až doletíme, dlouho domněle nezvěstní, zato pak tím svěžejší mezi mými krajany. Řeknou: Našel si ale pěknou ženu v dalekých zemích. Budou hvízdat, závist jim bude hledět z očí. A zatímco budeme vystupovat z letadel, utvoří lidé špalír a zanotují písně na přivítanou, nakonec budou házet do výšky klobouky a květiny, a jako první z chumlu vyrazí děti a poběží k tobě, Japonečko, vtisknou ti do rukou, co za celý den nasbíraly, kamínky, barevné papírky, malinké šnečí domečky. A ty děcka jedno po druhém obejmeš a část jejich dárků si vetkneš do vlasů a část pak hodíš zpět mezi lidi jako výzvu k přátelství. Ženy zatím budou skeptické, protože se budou bát o své muže, ale tiše už tě budou obdivovat, a brzy budou všechny napodobovat tvou chůzi, šít si šaty podle tvých, splétat si tvůj účes. A já budu psát básně na tvoji počest, na papír, ze kterého složíme vlaštovky a pošleme je do světa.

Tak dědeček jako mladý muž v mysli bájí o svém životě, zatímco se ještě potýká s letadlem Japonečky, a maluje si budoucnost, zatímco ona o jejich štěstí ještě nic neví.

Zní to jako štěstí, že jste se s Japonečkou poznali v té době na té pláni, řekne teď bratr. Moc dobře jsme se poznali, odpoví dědeček, zatímco babička nese ze sklepa láhev vína. Dědeček zavře oči a zhluboka se nadechne, jako to dělává jen na jaře pod kvetoucí třešní. Ale, řekne teď zase bratr, nevím, jestli bychom my oba, a ukáže přitom na mě a na sebe, byli připraveni pustit se do japonštiny, slovem a písmem. Pak by ale aspoň náš táta mluvil napůl japonsky a my oba ještě ze čtvrtiny, a každý zvlášť pak z jedné osminy. V každé větě bychom tak měli cirka jedno až dvě japonská slova a nevyšli bychom z odpočítávání slov na prstech. Ovšem prsty potřebujeme na něco jiného, doplním bratrovu námitku, když už pusa je plná jídla a slov. Dědeček přikývne a nosem vyfukuje vzduch zpátky do světa, jak to jinak dělává jen v létě, když je utržena a snědena poslední třešeň. Tak pak to ještě jednou všechno dobře dopadlo, moje dvě jednojazyčná vnoučátka, řekne, ale teď mě musíte nechat chvilku o samotě, abych si promluvil s vaší babičkou, mojí ženou.

Bratr i já přikývneme a potichu se zašijeme na půdu. Mezi odloženým nábytkem a polštáři si tam vybudujeme úzkou chodbičku a na jejím konci se usadíme na deky. Bratr vezme z hromady oblečení starou čepici a přetáhne si ji přes obličej. Tupým hlasem pak řekne: Obrali mě o večeři. I mě obrali, řeknu já.

Táta na sobě ale skutečně nemá nic japonského, řeknu později. Ne, vůbec ne, odpoví bratr. Přestože je velký milovník čaje, řeknu. Ano, poví bratr, a milovník japonského, s příštími slovy je bratrův hlas jasně zvonivý, umění papírových skládanek. Smějeme se. Nakonec si bratr zase stáhne čepici z tváře, kterou má teď rudou a spařenou. Hej, Rudá tvář, křiknu, jsi vnukem Japonky a Indiána!

A ty, křikne bratr, jsi plodem těla nemajetné sběratelky třešní a pověstného sukničkáře, a my tě zubožené dítě, vzali jen ze soucitu do domu mého mocného dědečka, kterému patří půda od silnice dole až k nebi nahoře se všemi ptáky, letadly a raketami, co létají na Měsíc.

Haha, směju se, bylo to obráceně, to já ze soucitu přišel k vám! Nebojácně jsem táhl světem a letěl a pak jsem tě uviděl a řekl si, takový skrček s ušima jako slon potřebuje sourozence, jehož lesk se na něj snese a který mu ukáže, jak se dá s takovýma ušima, když už ne vypadat dobře, tak aspoň létat.

Vidíš, řekne na to bratr, a já si vždycky myslel, jak dobře, že se učím létat se svým politováníhodným pěstounským sourozencem, neboť chůzi by se byl se svýma křivýma nohama, černými drápy na prstech na nohou a s těžkým nosem dlouhým jako zobák stejně nenaučil.

Tak, řekne dědeček bratrovi a mně, kdoví, jak dlouho ještě budu žít, lépe, když vám zavčas prozradím svou tezi o světě a životě. Považujte si jí a pořád na ni myslete, neboť já se k ní složitě propracovával. Co vám píšou rodiče na pohlednice, to vás životem neprovede. Kdykoli se dostanete do úzkých, pomozte si mými poučkami. Takže, jestli dovedete psát, poznamenejte si toto a zbytek si domalujete.

Bratr a já klečíme na podlaze a malujeme na velký list papíru. Zaprvé, řekne dědeček hlasitě a přísně: Svět tvoří člověk a zvíře. Dělí se o život. Odrážka: Od obou druhů existují velcí i malí, mezi nimiž jsou zase dobří a zlí. Povím vám příklad, který si nemusíte zapisovat: Může existovat velký zlý pták, což ale neznamená, že malý bude dobrý a naopak. K jednomu ani druhému, a to už si zase pište, zadruhé, úplně nevažte své srdce. Doufat a vzpomínat, zatřetí, k životu patří, z valné části ho však tvoří bytí. Tady si udělejte odrážku: bytí se skládá z jídla, spaní, pití a létání. Všechno ostatní z toho vyplývá.

Bratr i já si poznamenáváme vše, jak jen svedeme. Dědeček si s každou tezí dává načas a přidělí jí náležité místo na našem plakátu. Říká nám, kterou barvu máme použít na které uspořádání. Jeho hlas je slavnostní, sotva se odvažujeme dýchat. Štěstí, lásku, pochyby a boj máme v podobě šipek, jež ukazují do čtyř světových stran, vést přes celý model. To jsou, říká dědeček, přitažlivé síly tím či oním směrem a působí na naše jednání. Načež nám k dalšímu dotvoření ponechá volnou ruku.

Bratr a já přineseme fotoalba, dopisní známky, nůžky a lepidlo a začneme tvořit velký obraz světa: Babička sedí jako mladá žena ve svatebních šatech na šipce láska a letí tak vesmírem, kterému jsme přichystali tmavé pozadí se zlatými planetami z vánočních ozdob. Babiččiny šaty jsme zčásti přelepili poštovními známkami ze všech zemí našeho Pána, nastřihaných na tenké proužky. Bude mít radost, řekne bratr a oči mu jen svítí, že má nejkrásnější šaty. Od šipky láska vede předimenzovaný rentgenový paprsek na babiččino břicho, takže je v něm vidět osvícené kukaččí vajíčko, v němž ale dozrává ke znovuzrození naše oblíbené, dědečkem usmrcené kuře. Na šipce boj sedí dědeček jako na raketě. I jeho jsme vystřihli ze svatební fotky prarodičů a skutečně na ní vypadá velmi směle. Na bundu jsme mu nalepili odznáčky, jež jsme našli v novinových výstřižcích o velkém vládci a na obalech gramodesek. Pak se pohádáme, protože bratr trvá na tom, že na dědečkovu raketu nalepí křídla ptáků, jinak by totiž něco scházelo. Já si nemyslím, že tam patří, vymíním si však za to, že babičce vlepíme do břicha budík, aby ukazoval čas do opětovného narození našeho oblíbeného kuřete. Šipku pochyby vynecháme, protože si nejsme jisti, co bychom tu měli nakreslit. Nakonec přilepíme ještě nás oba na pravou a na levou stranu plakátu: V nadživotní velikosti strážíme model světa.