Vidět Paříž a nezemřít
Karakaš, Damir: Skvělé místo pro neštěstí

Vidět Paříž a nezemřít

Do češtiny již přeložený, a českým čtenářům tedy ne zcela neznámý chorvatský autor Damir Karakaš (*1967) se ve svém románu z roku 2009 rozhodl zhodnotit a literárně zpracovat řadu osobních zkušeností s pobytem ve Francii (nejprve v Bordeaux a následně v Paříži).

Do češtiny již přeložený, a českým čtenářům tedy ne zcela neznámý chorvatský autor Damir Karakaš (*1967) se ve svém románu z roku 2009 rozhodl zhodnotit a literárně zpracovat řadu osobních zkušeností s pobytem ve Francii (nejprve v Bordeaux a následně v Paříži). Román Skvělé místo pro neštěstí je vícevrstevnatý, hlavní linii tvoří v jakémsi kruhu se pohybující hlavní hrdina – doma již uznávaný a vydávaný chorvatský spisovatel, který vyrazil něco (si) dokázat do Paříže. Jako modelky míří do Milána nebo začínající herci do Hollywoodu, tak by spisovatelé, kteří chtějí prorazit ve skutečném světě (do kterého se bývalý východní blok včetně Jugoslávie nepočítá), měli vydat svou knihu ve Francii, v Paříži. Poté se stanou součástí intelektuálního světa na nejvyšší úrovni. Tedy alespoň tak to mnoho startujících, ale i zavedených spisovatelů vidí. Být hvězdou doma, v jednom z balkánských států, je hezké, ale skutečné uznání přijde až po ukotvení na Západě. Jenže vydavatelé se v Paříži nekonají, peníze nejsou, musí se vydělávat jinak – díky talentu je možné nějaké to euro získat např. za karikaturu poblíž Centre Georges Pompidou, tedy pokud pak nedostanete lahví do hlavy. Jindy není špatné chodit s dívkou s francouzským pasem, ač je původem Tunisanka nebo učí na škole, kam se snažím dostat.

Další možností, jak román čtenářsky pojmout, je vnímat život východoevropských přistěhovalců (legálních, pololegálních či zcela nelegálních), kteří se v románů potkávají, a jejich každodenní život. Velmi přesvědčivě jsou tu vykresleny střety těchto lidí s francouzskou realitou (úřady, policií, běžnými Francouzi), a český čtenář tak má možnost nahlédnout do „břicha Paříže“ bez běžných uhlazování a zjednodušování. Naštěstí Karakaš téměř nikdy ve svém románu nemoralizuje a nepoučuje, takže je daleko snazší přijmout optiku hlavního hrdiny za svou.

V jiné rovině nám autor dává nahlédnout do hrdinova dětství, v čemž se nejspíše některé autobiografické prvky objevují také. Venkovský (současnou mluvou spíše vidlácký) otec terorizuje ženu i syna a největší hrůzu má z toho, že by chlapec nemusel být heterosexuál. Když (nedej bože) zalévá dobrovolně květiny, následuje rána a tak pořád dokola.

Nejpůvabnější na celé knize je mnoho drobných detailů, které velmi přesvědčivě doplňují a dokreslují hlavní směry příběhu (viz např. popis problematického splachování záchodu), čímž se čtenář, obzvlášť pokud sám někdy něco podobného zažil, dostává hrdinovi až „na tělo“.

Každopádně se jedná o velmi povedený román. Karakaš opouští pozérství, které tak znehodnocovalo Kino Liku, a jde trochu hlouběji. Spolu s románem Roberta Perišiće Naš čovjek na terenu se dle mého názoru jedná o nejpovedenější romány chorvatské literatury posledních patnácti let.

Brněnské absolventce Zuzaně Jirekové se podařil pěkný překlad do češtiny. Vcelku dobře vyvážila užívání spisovné i nespisovné formy jazyka. Pár drobností se ale objeví u některých překládaných termínů. Asi nejvýraznější chybou je špatný překlad (spíše přepis) jména ubytovatele hlavního hrdiny Bulhara Christa. V chorvatštině, která nemá spřežku ch a nevyslovuje h, se písmeno h používá pro vyjádření ch. V češtině je tomu jinak a jméno Christo není možné do češtiny převádět jako Hristo, ač se to tak chorvatsky píše! Na s. 68 je uvedeno „zito ve Slavonii“ (text pochází z e-mailu, a proto postrádá diakritiku), jedná se ale o obilí, ne žito. Pro českého čtenáře by také bylo srozumitelnější přeložit název knihy La conjugaison pour tous jako Časování pro každého a ne Konjugace pro každého (s. 162). Podobně by si hrdina v Paříži asi nechtěl nadepisováním adres vydělat „nějakou korunu“ (s. 92), ale asi nějaké to „éčko“, ne?

Recenze

Spisovatel:

Kniha:

Přel. Zuzana Jireková, Doplněk, Brno, 2013, 250 s.

Zařazení článku:

beletrie zahraniční

Jazyk:

Země: