V září 2009 vyšel nový román Damira Karakaše Sjajno mjesto za nesreću (Krásné místo pro neštěstí), který se tématem své prózy opět vrací na území Evropské unie, do hlavního města Francie.

Paříž - místo zaslíbené umělcům všeho druhu. Přesně s takovou představou přijíždí do Francie bezejmenný, nicméně „známý“ chorvatský spisovatel, aby konečně pronikl do světa veliké literatury tím, že zde vydá překlad svého románu. Než se tak stane, přivydělává si kreslením karikatur pro turisty. Seznámí se s pochybnými existencemi, vesměs slovanské provenience, s nimiž sdílí kromě bytu s nefungujícím záchodem také touhu žít si ve městě pod Eiffelovkou o něco lépe než ostatní. Každý z nich však o tom má své vlastní představy. A tak zatímco se náš spisovatel pokouší udat svůj román některému z francouzských nakladatelů, zaplete se nechtěně do plánu na vyloupení banky, z něhož je prakticky nemožné vycouvat. A aby nebylo smůly málo, přihraje mu Paříž do cesty hned několik žen.

Autor město nijak neidealizuje, ani na ně nehledí s falešnou nostalgií turisty. Karakašovo „břicho Paříže“, to jsou ulice plné policajtů, somráků, pochybných i opravdových umělců, prostitutek, pokrytců ze Západu a zoufalců z Východu, menších zlodějíčků i skutečných mafiánů, a nakonec i prostých slušných lidí. Věřit můžete všem nebo nikomu. Je to Paříž živější než to město z bedekrů a televizních cestopisů. Je to místo, kde jde kolikrát skutečně o život. Místo, jímž teče nezastavitelný proud lidských osudů, v němž je velmi těžké obstát, protože kompromisy zde neexistují, což Karakaš dobře zná i z vlastní zkušenosti.

Autorův styl je přísně jednoduchý. Jeho věty jsou jasné a bez zbytečných kudrlinek říkají vše. Čtenář si je vždy jistý, kdy se vypravěči něco nelíbí, něco obdivuje nebo haní. Nezabývá se líčením krás Paříže a Francie vůbec, ale naopak se snaží ukázat, že pod vrstvou pozlátka se skrývá hrubost, omezenost a neotesanost. Výsledkem symbiózy autobiografického ladění textu a Karakašova vypravěčského umění je tak silná autenticita díla. Časté dialogy i množství krátkých dějových odboček ženou příběh dynamicky kupředu a odkrývají i něco z charakteru jeho hrdinů. Ti tvoří pestrou mozaiku povah; vedle homofobních zkažených a trochu naivních Bulharů je tu například spisovatel-alkoholik Joe, snažící se o totéž co hlavní postava, homosexuální malíř Stefan, který kvůli své orientaci přijde o celé své dílo, nešťastně provdaná Chorvatka Ana, řešící své problémy alkoholem a nevěrou, nebo Hadami, dcera tuniských přistěhovalců, od počátku snad jediná postava, která se snaží hlavnímu hrdinovi opravdu a upřímně pomoci. Lze však ocenit lidskost v nelidském světě peněz a nenávisti?

Karakaš napsal román, který drží pohromadě, jehož příběh se nerozpadá v bezpočtu irelevantních odboček do nikam, má silný náboj a pozornost čtenáře si udrží od první do poslední stránky, což je jeho největší předností.