Kolem poledne dojdu na Pompidou, připravím se, rozložím stoličky, upravím si oblečení, vytáhnu reklamní karikaturu, pak si uvědomím, že se mi dneska vůbec nechce kreslit, nemám na to sílu. Rozhodnul jsem se odejít do knihovny. Doufám, že fronta před ní nebude moc dlouhá. Vchod je na druhé straně centra Pompidou, odsud délku fronty nemůžu vidět. Jestli má řada kolem sta metrů, znamená to, že je třeba čekat asi půl hodiny. Jestli je o moc delší, pak se půjdu projít k Seině. Obejdu budovu. Odhaduju, že bych se přece jen mohl dostat dovnitř tak za půlhodinku. Rozhodnu se počkat. Hlídači nejdřív čekají, až odejde zhruba deset lidí, a teprve pak tam pustí dalších deset nových. Jako na narvané diskotéce. Když jsem konečně přišel na řadu a když mě předpisově prošacovali, sotva jsem našel prázdný box.

Nasadil jsem si sluchátka: klasika, jazz, neapolské písničky…

Později vystoupám eskalátorem na patro, kde jsou umístěny tuny zajímavých knížek.

Večer sednu na metro a vyrazím se projít po Montmartru.

Zastavím se u srbských kreslířů, kteří turistům vestoje dělají rychlé karikatury a portréty. Mezi nimi si všimnu vetřelce, Araba v maskáčových kalhotách. Vidím, že je nepopsatelně šťastný, protože se mu, stejně jako ostatním, výborně daří. Takhle to tu je pokaždé: pustí vetřelce, ať kreslí den – dva a pak ho zmlátí. Na téhle dlažbě, která vede do jádra Montmartru, můžou kreslit jenom Srbové, eventuálně Černohorci.

V prvních dnech jsem se tu objevil i já. Se mnou byl Íránec s obrovskými bílými zuby.

Mlčeli jsme, krotili vzrušení a kreslili. Dařilo se nám senzačně.

Tu první noc jsem vzrušením nemohl zavřít oči.

Všechno vypadalo tak jednoduše. Balíky bankovek všude na ulici.

Celou noc jsem počítal, kolik vydělám za měsíc. Počítal peníze ve snu. Usnul jako pracháč. Přišli jsme i další den a opět nám to šlo skvěle.

Zrovna jsem kreslil Američana v bílém obleku se zlatým pečetním prstenem na ukazováčku.

Íránec chytil dvě Afričanky s barevnými turbany. Jednu kreslil a druhou, hezčí, balil. Ostatní kreslíři byli taky dost zabraní do práce.

Pak mě někdo zezadu silně praštil do hlavy.

Vedle mě ležel Íránec, ječel a držel se rukama za zkrvavenou hlavu.

Kreslíři okolo beze stopy zmizeli, utekli i ti naši klienti.

Objevili se za půl hodiny. Pokračovali v kreslení, jako by se nic nestalo. Naštval jsem se, zaťal zuby, chtěl jsem jít mezi ně, ale Hristo mi na druhý den přátelsky radil, že pro mě bude moudřejší na tu událost co nejdřív zapomenout.

Řekl: „Jenom takhle můžou chránit své teritorium.“ Teď jsem zase ucítil silný vztek. Sotva jsem se udržel, abych tam nešel a něco jim neřekl.

Aby si mě zapamatovali. Říkám si, jak by reagovali, kdyby zjistili, že jsem Chorvat?

Možná by mě znovu napadli?

Možná by mě nechali kreslit?

Stál jsem úplně blízko, dokonce mě i několik z nich chtělo kreslit, protože mysleli, že jsem turista.

Vůbec mě nepoznali. Kdo by si taky zapamatoval všechny, které zmlátili.

Přemýšlel jsem, jestli mám upozornit Araba na to, co ho čeká. Nechtěl jsem se do toho míchat.

Pak jsem šel dál. Procházel se, zastavil.

Stojím. Dívám se na město. Na jeho bezpočet světel, která jde těžko popsat. Vzpomněl jsem si na větu Henryho Millera, který jednou řekl, že Paříž odsud v noci vypadá jako ulomený drahokam roztříštěný po dně nádoby. Nicméně jsem si ten výjev ani trochu neužíval.

Bolela mě hlava, jako kdyby mi někdo rval vlasy.

Díval jsem se na ta světla a začal přemýšlet o Moraně. O tom, jak jsem jí na Montparnassu, když přišla z jógy, přiznal, že jsem ji podvedl se ženou, která v kině u metra Lourmel trhá lístky. Když jsem jí to všechno v metru řekl, začala mě před lidmi škrábat po tváři a křičet.

s. 30-32