Kluci mají penis, holky zase vaginu. A u znalosti této edukační hlášky z filmu Policajt ze školky povědomí o ženské sexualitě často také končí. Přitom přístup k vagině se dá metaforicky pojmout jako přístup k ženám obecně. Zjevením byl první do češtiny přeložený feministicky laděný text Monology vaginy Eve Enslerové (poprvé vyšel v ČR v roce 2002). Vedle něj se mimo různé manuály a spíše gynekologické příručky objevila ještě kniha Vagina od kulturní historičky Catherine Blackledgeové, zachycující zejména mytologické aspekty vaginy, a k odbourávání tabu přispěla i Kniha o kundě Nely Astonové a Karla Utteho, opěvující v mnoha pojmenováních ženské pohlavní ústrojí jako literární zdroj. Americké feministce a publicistce Naomi Wolfové jde o víc, ve své nejnovější knize Vagina – nová perspektiva objevuje autorka bestselleru Mýtus krásy vaginu jako cestu do ženské duše.

Naomi Wolfová nabídne i krátký exkurs do kulturního vnímání a reprezentací vaginy, ale základ knihy tkví spíše v nové perspektivě nahlížení na vaginu, jež se odvíjí z neurofyziologických vědeckých poznatků dokládajících vztah mezi vaginou a mozkem při ženských sexuálních prožitcích. Autorka přichází s tezí, že pohlavní vzrušení je u ženy závislé na jedinečné koncentraci nervových zakončení v pánvi, které přenáší vzruchy pomocí nervových vláken do míchy. Optimálně aktivovaná autonomní nervová soustava – žena se musí cítit v bezpečí a psychické pohodě – vynese ženin mozek až do jiného stavu vědomí, po kterém se cítí emocionálně naplněna, s povzbuzenými tvůrčími schopnostmi. Autorka tak boří tak řadu mýtů, jako že geniální ženy jsou asexuální; naopak jsou spíše velmi náruživé.

Posunuje také význam sexuálního traumatu: nejen znásilnění, ale i slovní sexuální obtěžování se projevuje u ženy jako fyzický problém (např. závratě, ovládání motoriky, vysoký krevní tlak). Ukazuje, že amputace nohy nebo poranění střelbou u žen nemá takový dopad jako poranění vaginy, které v ženách „dokázalo zhasnout světlo“. Část o traumatizované vagině – tedy negativním pólu výjimečnosti ženské sexuality, spočívají v podstatě v tom, že vagina funguje jako letokruhy na kmenech stromů a zapisuje se do ní vše prožité – je nejemocionálnějším čtením, zejména nastínění teze, že ublížení vagině, např. v podobě vaginální píštěle ve válce, není sexuální úchylkou, ale cíleným jevem, jak účinně oslabit ženu. A potvrzuje se tak performativní síla výpovědi, protože každý slovní útok na vaginu působí na autonomní nervovou soustavu. I četba textů o vagině ovlivňuje pocity a energii jako na horské dráze, jak si ženy mohou ověřit při četbě řádků knihy Naomi Wolfové.

Ano, kniha působí, že je určena spíše pro ženy. Avšak poslední část knihy je věnovaná tzv. Protokolu bohyně, tedy jinému sexuálnímu modelu, než diktuje pornografie, a je jakýmsi návodem (pro muže?), jak ovlivnit ženské sexuální a citové štěstí, spočívajícím v nastínění ženských potřeb. V názvech podkapitol autorka přímo oslovuje muže v tezích jako „Dívej se jí do očí“, „Neděs ji, ale nebuď nudný“. Celkově v knize zdůrazňuje roli muže v ženině životě, čímž vlastně zpochybňuje i část myšlenek feminismu, zejména toho 70. let, který usiloval o odpoutání od mužské iniciace. Obeznámený muž dává ženám sílu, vibrátor nemůže v takové míře spustit autonomní nervovou soustavu. Je třeba spousta těch věcí okolo, kterým se říká předehra, jak autorka podotýká, roli hraje i složené prádlo. Ukazuje rozdíl mezi mužskou a ženskou sexualitou, zajímá ji dopad pornografie na muže, kteří závislostí na ní ztrácejí sexuální citlivost. Příklady dodává z oblasti milování s mužem, staví tedy na heterosexuálním vztahu. Lesbický a bisexuální vztah zůstává přítomen jen v občasných námětech, které zastřešuje otázka, zda působí Protokol bohyně stejně i tam. Uspokojí potřebu druhého při milování i jiná žena?

Na nevšední formální podobu textu a práci s množstvím faktů jako na autorský způsob „zaujaté publicistky“ upozorňují i překladatelky Eva Kalivodová, zabývající se profesně genderem a literaturou, a archeoložka Kamila Remišová Věšínová. Text je směsí náročných vědeckých termínů, když autorka vysvětluje, jak to všechno funguje z lékařského hlediska, zároveň užívá metafory, při líčení osobních problémů a zážitků často používá poetický popis prostředí, jako vystřižený z bukolické poezie, což působí i v té změti stylů nepatřičně. Wolfová zároveň využívá zejména reportáž, přepis rozhovorů a výsledků anket, aby přiblížila výzkumy a svoje poznatky, nabité mnoha setkáními se zástupci západní medicíny i východní tantrické a taoistické tradice, také s respondenty z řad široké veřejnosti, a vědomosti získané studiem textů z různých humanitních oblastí.  Převažuje tak velmi osobní přístup k hledání – a zejména u osobní účasti na tantrickém semináři a při setkání se sexuálním léčitelem Mikem Lousadou nepozbývá milé ostražitosti –, který je pro toto téma zvolen trefně. Knize dala tento výsledný tvar autorčina zkušenost s poruchou pánevního nervu, která ji na čas obrala o emocionální vrstvu milování.

Naomi Wolfová nabízí jednu z cest k poznání a otevření ženské sexuality, o které stále chybí dostatek informací a která je dnes utlačována zrychleným tempem diktovaným pornografií – což vede k sexuální nespokojenosti žen. Sexualita propojuje tělo a mysl, což je princip, který se uplatňuje v alternativní medicíně a dnes se začíná objevovat i v té západní. Správně přitom zdůrazňuje jinakost každé ženy, nic nepodsouvá a nenakazuje, jen žasne, co všechno o vagině nevěděla. S úctou a s laskavým úsměvem volá spolu s manhattanskými středoškolačkami, které měly dost sexuální neúcty a potlačování jejich potřeb: Vagina, vagina, vagina! A s nakažlivou zvídavostí a nasazením znovu dobývá pozbyté území.