(Sebe)důvěra, kreativita a propojenost

Sestra nepochopila ani ty akvarely – byla z nich zmatená – prohlížela si je několikrát – a zdálo se, že pokaždé znovu uvažuje – o tom muži na koni, který se jí líbil […] vezmu to zítra do školy – ukazovat to lidem, kteří nic nevidí, mě bolí, ale stejně to udělám – […] Jestlipak je to proto, že mám v sobě víc zvířete než mozku – že chci být u tebe, abych ti řekla, jak moc se mi to líbí – Ne, žádné zvíře – je to kvůli doteku – Pro mě dotek může být Bůh, nebo ďábel – nevím, který z nich – […]

Georgia O’Keeffeová Alfredu Stieglitzovi

Přibližně ve stejné době, kdy jsem se potýkala se zdravotními komplikacemi, jsem se vrátila do školy – v doktorském studiu jsem se chtěla věnovat spisovatelkám viktoriánského a edwardiánského období.

Začala jsem si všímat, že mnohé ženy, které tvořily mezi lety 1850 a 1920, vypovídaly ve svém díle cosi o ženské sexuální zkušenosti, v čem se nejednou rýsovalo spojení mezi sexuálním a tvůrčím probuzením. Tyto autorky z doby dávno před sexuální revolucí i „druhou vlnou“ feminismu (například britská viktoriánská básnířka Christina Rossettiová, Američanka Kate Chopinová, píšící na přelomu 20. století, nebo Anaïs Ninová, autorka slavných deníků, která ve 30. letech žila a pracovala ve Francii) líčí ženskou sexuální vášeň jako všemocnou sílu, s níž vůle nebo sebeovládání nezmůže zhola nic. Vidí, že sexuální sebepoznání nebo probouzení je u ženy často spojeny s objevováním tvůrčích schopností a vlastní identity. na rozdíl od autorek a umělkyň pracujících s dědictvím 60. let nikdy nepopisují ženskou sexualitu jako zdroj „pouze“ fyzické rozkoše.

Přišla jsem ještě na jednu velmi zajímavou věc: Přestože mizogynní pozorovatelé odjakživa tvrdili, že geniální ženy jsou asexuální (inteligentní a málo smyslné „modré punčochy“ se v různých podobách objevují už od středověku) a že naopak přitažlivé a žádoucí ženy nevlastní fungující mozek, potvrzovaly biografie těchto umělkyň jedna po druhé pravý opak. Kdykoli ta či ona spisovatelka, revolucionářka či umělkyně prožívala nějaký zvlášť osvobodivý milostný vztah nebo známost anebo začala sama sebe sexuálně vnímat, i když třeba partnera neměla, prošla vzápětí velmi plodným obdobím, v němž se projevil její tvůrčí a intelektuální růst. A soudě podle soukromé korespondence, pochopila jsem, že některé z nejoriginálnějších a intelektuálně či psychicky „nejsvobodnějších“ žen své doby – od George Eliot přes Christinu Rossettiovou, Edith Whartonovou, Emmu Goldmanovou až po Georgii O’Keeffeovou – byly zároveň ženami velmi náruživými.

George Eliot popsala v románu Červený mlýn (The Mill on the Floss, 1860) svou hrdinku Maggie Tulliverovou jako „vrhající se pod svůdnou nadvládu svých nekonečných potřeb“. Podle britské prozaičky A. S. Byattové, která dílo této slavné viktoriánské spisovatelky editovala a komentovala, trpěla i George Eliot „obavami, že v ní vášnivá povaha může rozpoutat něco démonického“. V dopisech se přátelům svěřovala a přiznala i strach z pohlcení erotickou touhou: „Včera večer mě přepadla hrůzná představa, jak se stávám světskou, smyslnou a ďábelskou“.

Muka ženské žádosti brilantně vystihla básnířka Christina Rossettiová. Lauru, hrdinku výpravné básně „Goblin Market“ (Trh skřítků; 1862), „natáhla jako prut šílená touha / A zuby jí zhrzené skřípaly a slzy tekly / Jako by jí mělo srdce puknout“. Lauřina sestra Lizzie, která ochutnala „ovoce skřítků“, je naopak opojená a žádá stále víc. křičí: „objímej mne, líbej, pij moje šťávy / Pro tebe vysáté z ovoce skřítků / od skřítků dužinu a chutě nektarů. / Jez mne a hltej, miluj mne; / […] vem si mne celou […] / Líbala ji a líbala hladovými ústy.“ Dívky na trhu skřítků nutí „malební a prohnaní mužíci“ jíst ovoce, které působí „jako balzám v hrdle, / Ale jako jed v krvi“.

Celá ukázka v .pdf ke stažení