Píše se rok 1968. Zdeněk Drahoš, řidič trolejbusu v Českých Budějovicích, má svéráznou úchylku: jeho pracovní nástroj je mu vším, a proto je mu hrdina bezmezně oddaný. Jeho manželství se postupně rozkládá, společenský život se ocitá na mrtvém bodě. Ze zaslepenosti ho dokáže vyburcovat až teprve invaze sovětských tanků a činy funkcionářů KSČ: přinutí ho obhájit si svérázné pojetí životních hodnot.

Le char et le trolley je historický román. Chce nabídnout (francouzskému) čtenáři vhled do událostí pražského jara a prvních měsíců období normalizace, tak jak je prožíval řadový československý občan, zcela neznalý politických souvislostí. Snaží se ukázat také smutek a rezignaci, které tehdy zavládly, politickou hru provázenou vydíráním, cynismus některých kádrů, stejně jako bezmoc osamocených jednotlivců, neschopných postavit se běhu dějin.

Tato autorská výzva popsat lehkým perem závažné období českých dějin je v díle z obecného pohledu naplněna, ačkoli první trhlina tohoto tvůrčího projektu tkví už v tom, že sám příběh postrádá věrohodnost. Psychoanalytická sonda do protagonistova dětství není dostatečně přesvědčivá, abychom dokázali uvěřit, že někdo může být trolejbusy posedlý natolik, že se rozhodne jim obětovat život. Přesto můžeme i na takto vachrlatý rámec románu přistoupit, přijmout nabízenou hru, číst a nedočkavě vyhlížet rozuzlení.

Druhou, závažnější trhlinu představuje právě ta výše zmíněná lehkost románu: postavy jsou prázdné, hloubku postrádají jejich vztahy stejně jako motivy jejich jednání, chybí tu jakékoli završení z pozice autora, jenž příběh nepředkládá ani jako absurdní, ani tragicky, ani s humorem. Velké i malé dějiny jsou zmiňované spíše letmo, jako by je autor nebral příliš vážně, kniha tak ale nenabízí žádnou další rovinu čtení. Postrádáme jakýsi nadhled, odstup.

Co však četbu románu s naprosto tradičním půdorysem ztěžuje nejvíce, je bezpochyby styl: jazyk zní strojeně, až nabubřele, a přitom se tu a tam vyskytují nešikovné obraty, dialogy dokonce místy znějí nechtěně komicky.

Poslední zmíněný nedostatek románu by se mohl napravit, kdyby se autor rozhodl román přepsat česky: kniha by tak dostala druhý život, který by si zasloužila už proto, jaký příběh vypravuje, i proto, jak ho podává.