Katri Lipson (*1965) je helsinská lékařka, která od dětství snila o tom, že se stane spisovatelkou. Od mládí si vedla deníky, psala básně, ale do psaní prózy se prý v návalu inspirace pustila až při pobytu v Olomouci v létě roku 1990. Několikrát pak také přijela do Prahy a v polovině devadesátých let se v Malostranské besedě seznámila se svým budoucím americkým manželem. Není tedy divu, že její román Zmrzlinář, který v překladu Vladimíra Piskoře před několika týdny vydalo nakladatelství Argo, je českým prostředím hodně ovlivněn.

iLiteratura: Kniha Zmrzlinář je věnována celníkovi na československých hranicích, můžete vysvětlit proč?
Katri Lipson: V sedmdesátých a osmdesátých letech jsme s rodiči a dvěma mladšími sourozenci o prázdninách mnohokrát autem cestovali po Evropě a v létě 1976 se rozhodli vyrazit do východní Evropy. Ta cesta byla v mnoha ohledech velmi obtížná a například hraniční kontroly byly pro mě, tehdy jedenáctiletou holku, dost strašidelným zážitkem. Trvalo to vždycky celé hodiny, pohraničníci měli zbraně a prohrabávali nám auto velmi zevrubně. Na československých hranicích se ale odehrálo něco výjimečného. Můj táta začal vychvalovat šikovnost československých hokejistů a zachmuřený celník se před našima očima náhle proměnil v lidskou bytost, usmál se, zkontroloval nám jen pasy a bez dalších problémů nás vpustil do Československa. To byl můj první dojem z téhle země a zůstal ve mně pak jako předobraz toho, jak mohou slova prorazit zeď.

iLiteratura: Jaký máte tedy vztah k Československu? Co si pamatujete z té své první cesty?
Katri Lipson: Můj vztah k Československu se začal rodit už před onou cestou, protože jako malá jsem obdivovala československou hokejovou reprezentaci, která dokázala vzdorovat tehdy neporazitelnému sovětskému brankostroji. Z toho roku 1976 si pamatuju jen ono snadné překročení hranic a několik dalších drobných situací. Nejsilněji asi to, že jsme nějak minuli Prahu a to maminka tatínkovi nikdy neodpustila.

iLiteratura: Znovu jste se vrátila do Československa v létě 1990?
Katri Lipson: V červenci toho roku jsem se jako studentka medicíny dostala na výměnný studijní pobyt do fakultní nemocnice v Olomouci, přesněji řečeno na tamní interní kliniku. Byla jsem sice cizinka, ale i tak jsem cítila mimořádnou atmosféru té doby. Vždyť to bylo první léto po sametové revoluci!

iLiteratura: V románu Zmrzlinář velkou roli hrají československé dějiny. Jak moc je znáte a z jakých zdrojů?
Katri Lipson: Věděla jsem o nich celkem málo, jen to, o čem jsme se učili při hodinách dějepisu v souvislosti s 1. a 2. světovou válkou, Sovětským svazem a Varšavskou smlouvou. Při cestách do Československa na mě ovšem historie velmi silně dýchla a pak jsem toho hodně načetla. Na osud Jana Palacha jsem ovšem narazila až poměrně pozdě, v létě roku 1990 při výletu z Olomouce do Prahy.

iLiteratura: Jména a příjmení románových postav pro nás, české čtenáře, nesou spoustu významů – např. Němcová, Zachovalová, Jan, Milena – jak jste je vybírala? Nebo to bylo pouze náhodné?
Katri Lipson: Postavy v mých knihách mají jen málokdy náhodná jména. Odkazují samozřejmě na Boženu Němcovou – jedna z mých raných vzpomínek je spojena se sledováním filmu Babička –, na Lieko Zachovalovou, která kdysi pracovala jako redaktorka finského rozhlasu v Praze, na Jana Palacha a všechny další Jany a pochopitelně na Milenu Jesenskou. Franz Kafka patří k mým oblíbeným autorům.

iLiteratura: Předpokládám, že jsou reálie vypozorované na základě vlastní zkušenosti z pobytu v Československu?
Katri Lipson: Všechna nejdůležitější prostředí popisovaná ve Zmrzlináři dobře znám: ve venkovském domě, v němž se natáčí film, i na popisované pražské studentské koleji jsem přenocovala, byla jsem i v tom göteborském bytě, kam byli na oslavu pozvaní Kerstin a Jan (až na to, že ten byt je vlastně ve Stockholmu). Znám Prahu i Olomouc… Jedině pokoj, který si v závěru románu pronajme Gunilla v Olomouci, je pro mě tajemný. Viděla jsem při pohledu z ulice jen rozbité okno. Byl to rozhodující, inspirující okamžik, protože jsem začala přemýšlet o tom, co se za tím rozbitým oknem asi odehrálo.

iLiteratura: Kniha je v podstatě sledem zdánlivě oddělených příběhů, postavy se ztrácejí, proměňují… Svým způsobem to připomíná filmové střihy. Máte nějakou osobní zkušenost s filmem? A jaký máte vztah k českému filmu, když jednu část románu uvozuje citát z Formanova filmu Lásky jedné plavovlásky?
Katri Lipson: S vlastní filmovou prací žádné zkušenosti nemám, ale můj zájem o film asi nejlépe ilustruje to, že jsem v mládí dělala přijímací zkoušky na obor filmová režie. Filmy miluju vášnivě a mezi mé oblíbené patří právě díla československé nové vlny 60. let, včetně rané tvorby Miloše Formana.

iLiteratura: V celé knize zpochybňujete identitu, pohybujete se na hranici mezi snem a skutečností, lží a pravdou. Lze říct, že právě hledání identity, vlastního já, je hlavním tématem románu?
Katri Lipson: Ano, jednoznačně. Jako spisovatelka jsem chtěla znejasnit hranice mezi postavami nebo vytvořit takové postavy, které se částečně překrývají, jako třeba ženy, které se objevují v první polovině knihy.

iLiteratura: Mnoho Finů je fascinováno českým slovem „zmrzlina“, ostatně pro Čechy je finské slovo „jäätelö“ taky pěkný oříšek. Souvisí název románu konkrétně právě se zvukovou stránkou tohoto slova, nebo je prostě jen led/zmrzlina protikladem motivu ohně, který je v románu silně zastoupen?
Katri Lipson: Jedna z postav o sobě tvrdí, že je zmrzlinář. To je lež a tak trochu i vtip, ale z mé strany to nebyl nepromyšlený tah. V motivu zmrzlináře se protne celá řada věcí: fotografie z dvacátých let, na níž je můj dědeček zachycen v parku jako prodavač zmrzliny, navíc „zmrzlina“ bylo první české slovo, které jsem se v létě roku 1990 naučila. A pak také vzpomínka na výstavu dětských kreseb z koncentračních táborů, kterou jsem navštívila toho roku v Praze a na níž mě nejvíc dojal obrázek stánku se zmrzlinou jako vzdálená ozvěna života před válkou, kdy děti v letních dnech chodily na zmrzlinu.

iLiteratura: Jaké jsou čtenářské reakce ve Finsku? Nejsou tato témata pro domácí publikum příliš vzdálená? Vlastně i váš první román Kosmonaut se odehrává mimo Finsko – finská témata vás nelákají?
Katri Lipson: Dovolím si tvrdit, že Československo (nebo Česko) není pro Finy vzdálené. V dějinách vaší země je navíc mnoho věcí, s nimiž se Finové mohou ztotožnit. I u nás už se mě ale mockrát ptali, proč nepíšu taky o Finsku a o Finech. Na to mám jen jednu odpověď: příběhy si vybírají mě, ne naopak. Věřím, že nadejde den, kdy si mě najde i finský příběh, a moc bych si to přála, protože i tam je spousta zajímavých příběhů.

iLiteratura: Za první román jste získala cenu Helsingin Sanomat pro nejlepší prvotinu roku, za druhý cenu Evropské unie. Ta druhá cena ve Finsku asi není moc známá a uznávaná. Pro Zmrzlináře ale možná znamená snadnější vstup na evropský knižní trh, nemyslíte?
Katri Lipson: Cena Evropské unie za literaturu je relativně nová a ve Finsku ještě není moc známá, zejména ve srovnání s tradičními cenami Helsingin Sanomat nebo Finlandia, ale v Evropě i mimo ni mi otevřela mnohé dveře, mimo jiné z hlediska překladu do dalších jazyků. Čeština byla první, což mě velmi potěšilo, ale připravují se překlady do angličtiny, maďarštiny, bulharštiny, albánštiny či turečtiny.

iLiteratura: Jako dítě jste prý snila o povolání lékařky v rozvojových zemích, což se později naplnilo. Kde přesně jste působila a chtěla byste se tam vrátit? Chystáte nějakou knihu s touto tematikou?
Katri Lipson: Na přelomu let 1996 a 1997 jsem šest týdnů pracovala v Keni, poblíž Viktoriina jezera. Čas od času mě napadne vrátit se tam, ale momentálně mě příliš mnoho věcí váže k Finsku. Román z tohoto prostředí nechystám.

iLiteratura: Druhým dětským snem bylo stát se spisovatelkou – teď se za ni už považujete? Je pro vás psaní spíš koníček, nebo už povolání? Máte ještě čas na lékařskou praxi?
Katri Lipson: Sen stát se spisovatelkou byl úplně první ze všech. Psaní je můj život, v téhle chvíli možná také částečně povolání, koníčkem bych to nikdy nenazvala. Jako lékařka pracuju nadále pravidelně tři dny v týdnu.

iLiteratura: Jaký příběh si vás najde příště? A jestli se smím zeptat, tak kde se bude odehrávat?
Katri Lipson: Když jsem dokončila svou románovou prvotinu, Kosmonauta, začalo mě zajímat, jaký by byl osud těch dvou ruských chlapců, kteří snili o tom, že se stanou kosmonauty, kdyby se dostali do „ráje na zemi“, tedy jako hráči do hokejové NHL. V mezidobí se z nich stali Američani a příběh se bude odehrávat v USA.