Katri Lipson je českým čtenářům známa již díky svému oceněnému románu Zmrzlinář z roku 2012 (česky 2014), v němž hraje důležitou roli české prostředí za minulého režimu a osudy a čin Jana Palacha. Autorčina debutová próza Kosmonaut, která vznikla o čtyři roky dříve, je situována do Murmansku 80. let minulého století a líčí osudy ruského chlapce Serjoži, který toužil stát se kosmonautem. Sám Serjoža se v knize vyskytuje především v replikách a myšlenkách ostatních postav – například nejlepšího kamaráda Saši, učitelky hudební výchovy Světlany, do níž se Serjoža ve škole zamiloval, i Serjožovy matky Anny Ivanovny. Kapitoly nesou názvy právě podle jednotlivých postav nebo podle rolí, jaké tyto postavy ve světě zastávají (Režisér, Učitelka, Voják, Kosmonaut), jiné naznačují symbolický význam textu (Klíč, Konec, Začátek). Většina kapitol má svůj vlastní stylistický rejstřík a celek je pak ukázkou skvělé práce s jazykem, a to jak v originále, tak ve výtečném českém překladu Vladimíra Piskoře.

Katri Lipson ráda nabourává zažité postupy, proto se podobně jako ve Zmrzlináři také v Kosmonautovi text přelévá mezi žánry – kromě filmového scénáře zde najdeme náznaky dokumentu či epistolární pasáže. Autorce nestačí ani klasické metody vyprávění, a proto jsou její texty nesmírně poetické, plné básnických obratů i obrazů. Nestačí jí ani mantinely fikčního světa, protože jej neustále narušuje a zpochybňuje, potírá hranice reality, fantazie, snu. A tak čteme cosi, o čem si vůbec nejsme jisti, co to vlastně je. Tyto pochybnosti provázejí celé naše čtení a jsou jasnou hybnou silou a zdrojem napětí.

Bylo by možné vyzdvihnout mnoho aspektů knihy, mimo jiné autorčiny hry s textem, ale s jistou nadsázkou a odkazem k názvu lze říci, že jejich výčet by byl nekonečný jako sám vesmír. Rozsahem nevelké dílo v sobě skýtá malý kosmos – život malého člověka, jehož prizmatem lze pohlížet i na naše životy. Za pozornost stojí tři aspekty románu, a to stylistická rovina, ztvárnění „ruské nálady“ a hranice fikčního světa. O tom, že autorka používá velmi poetický jazyk, se psalo již v recenzích na Zmrzlináře. I v Kosmonautovi čtenáře ohromí lehkost a zvláštní tajnosnubná průzračnost vět kladených za sebou, poskládaných v poměrně složitý celek, a přitom uplývajících s naprostou přirozeností a příjemným napětím. Navíc je text protkán množstvím obdivuhodných přirovnání a metafor: „na Světlanu vyšplíchl smích jako zvratky, které v sobě třída nějaký čas zadržovala“ (s. 30); „Celou noc hnětl hlavou polštář jako příliš tuhé žitné těsto“ (s. 67); „A nad tím vším se vznášelo zhmožděné nebeské moře mračen jako na laciných kulisách“ (s. 68) nebo „U domu Fjodorovových bylo kluziště o velikosti poštovní známky“ (s. 155). Poetická vyjádření jsou prokládána lakoničtějšími sentencemi s filozofujícím, společenskokritickým, morálním či existenciálním nádechem: „Naděje je nůž v ruce bolesti“ (s. 75); „Kočka je kočka. Šváb je šváb. Jenom člověk není člověk“ (s. 92).

Rusko je nahlíženo kriticky, avšak ne přímočaře ve smyslu současného protiputinovského diskurzu. Autorka postihuje určité stereotypy ruské povahy, pomocí nichž dokresluje atmosféru 80. let, a spíše mimovolně z toho vyplývá, že se dodnes na Rusi příliš mnoho nezměnilo: „Rozšířené póry, lesk kožního mazu, zaříznuté opasky, minerálka, překyselenost, polévkové talíře v nejlepších hotelech, a přesto po prostírání běží jen šváb. Jsme na Rusi“ (s. 47). „Ruskou náladu“ vnímáme i v jiných rovinách. Některé pasáže evokují romány ruských klasiků: například hned v úvodní kapitole se zdánlivě neodehrává nic zvláštního, jen se popíjí čaj a padne několik replik, avšak psychologicko-analytický popis spojený s prostým líčením této mikrosituace jako by vypadl z Dostojevského či Čechovova pera: „Světlana se na Serjožu dívá, jen když spolu hovoří. Jakmile nastane ticho, ona okamžitě odvrátí pohled někam jinam, na zablácenou podlahu nebo přes jeho rameno do temnoty na schodišti, a pozornému oku neunikne, že se jí nepatrně třese hlava“ (s. 6).

Kosmonaut je kniha o snech, touze a naději, ale i o nesplněných snech, nenaplněné touze a beznaději, která často ústí v únik. To všechno autorka umně propojuje a vytváří podivuhodně fungující koláž. Hrdinové sní o budoucnosti, která však nenastane, o jiné profesi, o jiném životě, jiné pravdě, jiné minulosti. Každý o tom svém, každý svým způsobem a každý se s tím jinak vyrovnává, nejčastěji však vzdálením se od reality. Serjoža uniká do fantazie, Saša uniká do jiného prostředí a slouží jako voják v ponorce, Anna Ivanovna ve své nehynoucí naději nechtěně uniká k bludům a do choromyslnosti, Světlana do vzpomínek. Aby byl kruh kompletní, uniká režisér ke scénáři, který se zřejmě nikdy nenatočí, a čtenář k vlastní interpretaci všech předložených, již jednou interpretovaných „skutečností“. Všechno je vzájemně propojeno, protože vše se vzájemně ovlivňuje a jedno by nebylo bez druhého. Všechno bylo již někdy proneseno, anebo alespoň myšleno. Všechno je současně také zpochybněno. Protože jak si můžeme být jisti, že se situace odehrály tak, jak si na ně vzpomínají jednotlivé postavy? Jak můžeme vědět, že to není jen součást scénáře? Jaký smysl má ptát se, co se ve skutečnosti stalo? Co znamená skutečnost? Kde je hranice reality a fikce? Jak se můžeme vůbec ptát, zda jde o realitu, či fikci, když jsme ve fikčním světě? Co jednou fikce je, nemůže fikcí nebýt...

Hledíme skrze kaleidoskop, pozorujeme opakující se motivy, filtrujeme si vše vlastním viděním a myšlením a nevíme, jaké nastavení je to správné. Jisté však je, že ať už se podíváme z jakéhokoliv úhlu, vždycky se nám na matnici objeví celistvý obrazec, ač pokaždé trochu jiný. A to je brilantní!