Víte, kde se dá najít ta pravá Afrika? Překvapivou odpověď navrhuje sociolog Ulrich Beck. Podle něj to ani tak není geografická veličina, jako spíše „nadnárodní idea a její inscenace, která se koná na mnoha místech světa, třeba na největším evropském pouličním masopustu v Londýně“. Výběr masek, hudby, oděvů a tanců je totiž „navržen podle scénáře témat, pro který platí, že tato témata jsou všude na světě přijímána z rezervoáru kulturních idejí ,Afriky‘, a zároveň jsou přizpůsobena zvláštnostem černých subkultur na předměstích Londýna“. Inscenované Africe na londýnských ulicích přitom podle Becka „neodpovídá nic na celém africkém kontinentě. Jak by také mohlo. Kde se nachází Afrika ve světové společnosti s penetrovanými hranicemi? V ruinách, které po sobě zanechali koloniální vládci? Ve velkoměstských tvářích napolo modernizované Afriky? Ve čtyřhvězdičkových hotelech Afriky? Na organizovaných safari? V knihách o Africe, které jsou psány na západních univerzitách?“ Podobně tvrdí antropolog Thomas Hylland Eriksen, že „hlavním městem indické kuchyně může být Londýn“.

Ano, Londýn. Město, které podle autora jeho biografie Petera Ackroyda možná „obsahuje předešlé civilizace: hlavní a příčná loď Westminsterského opatství byly přirovnávány k Městu mrtvých u Káhiry, systém kanalizace se zase srovnával s římskými akvadukty“. Město, které dle T. Carlyla je jako srdce celého vesmíru, případně „symbol všeho nejtemnějšího a nejkrajnějšího v samém bytí“. Londýn podle autora také „vyjadřuje všechny možnosti lidského rodu, a tím se stává vizí světa jako takového“, obsahuje „všechna přání a všechna vyslovená slova, všechny vykonané činy nebo učiněná gesta“. Jeho univerzalita zahrnuje všechny kultury a „všechny aspekty lidského života“. Čtenář či návštěvník s podobnými epitety může, či nemusí souhlasit, jisté ale je, že se v Londýně coby bývalém centru obrovské koloniální říše v četných tamních muzeích i jinde nacházejí památky z celého světa a všech množných dob: torza chrámů a soch ze starého Řecka či Mexika, reliéfy starých Asyřanů, egyptské mumie, indiánské totemy, socha z Velikonočního ostrova, čínská pagoda, ale i japonské zahrady a celé arabské či čínské čtvrti.

Česká republika je pro Angličany zřejmě málo exotická, takže exponáty reprezentující naši kulturu třeba v Britském muzeu nijak nápadně zastoupeny nejsou. Přesto ale alespoň jistou formu „inscenování“ najít můžeme: roku 2011 zde výtvarnice Kateřina Šedá v rámci performance nazvané Od nevidím do nevidím „přesadila“ několik desítek obyvatel vesnice Bedřichovice u Brna do centra metropole. Od východu slunce ve čtvrt na sedm ráno bedřichovičtí dělali to, co doma – pili kávu, děti stavěly před budovou galerie Tate Modern bunkr z papírových krabic, ženy zametaly známý most Millenium Bridge, vedoucí od galerie směrem ke katedrále svatého Pavla.

Korea jako testovací základna
A víte, kde se letošního rok ve dnech 8. až 10. dubna – s trochou nadsázky řečeno – „inscenovala“ knižní Korea? Nebo aspoň kde se nacházely přední osobnosti jihokorejského knižního průmyslu? Na londýnském výstavišti Earls Court, na němž byla v rámci Londýnského knižního veletrhu Jižní Korea hlavním hostem. Některé doprovodné akce se přitom odehrávaly i mimo veletržní areál, jako vystoupení jistého korejského zpěváka na náměstí Piccadilly. Navíc se dá ve městě najít množství korejských obchodů (například i ve zmiňovaném Chinatownu) a Britské muzeum, které mělo na veletrhu samozřejmě také svůj stánek, například vystavuje i model tradičního korejského příbytku…

Připomeňme, že roku 2005 tvořilo ve Frankfurtu jádro korejské expozice spojení starého a nového: vysoké, částečně opracované kameny, vytvořené podle prehistorických dochovaných (snad náhrobních) kamenů, sloužily současně jako jakési stojany na mobilní telefony, na kterých bylo možné číst elektronické verze vystavených knih. Letos v Londýně už ale zůstalo jen ono „nové“: krajina byla prezentována jako země moderních technologií, v níž má kupříkladu komiksový web Naver Webtoon šest a půl milionu návštěvníků denně; jako země s nejvyšší rychlosti internetového připojení na světě, přičemž nějakou jeho formou je vybaveno 98 procent domácností. Přes 80 procent obyvatel používá chytré telefony, a u věkové skupiny 18–24 let je to dokonce 97 procent. Mladší generace Korejců se tak ukazuje být velmi bystrou a nadšenou skupinou konzumentů všeho digitálního a v tomto směru také představuje „bohatou testovací základnu“. Jaké ovšem skutečně jsou důsledky používání těchto médií, je diskutabilní: i na Londýnském knižním veletrhu, na němž představitelé korejského digitálního průmyslu hýřili nadšením, se ozývaly méně rozjásané hlasy. Jistý korejský nakladatel tištěných knih přiznával, že dříve soutěžili s jinými vydavateli, dnes ale spíše se digitálními hrami a seriály typu soap opera. A ještě radikálnější je německý neurovědec Manfred Spitzer, který tvrdí, že digitální média přinášejí dramatický pokles schopnosti učení, poruchy pozornosti a čtení, osamělost, úzkost a otupělost, poruchy spánku a deprese, nadváhu, sklony k násilí a celkový úpadek společnosti. Tvrdí to ve své knize Digitální demence, přičemž tento výraz se podle něj poprvé objevil právě v Jižní Koreji, kde je dvanáct procent školáků závislých na internetu…

Jeden z opravdových národních pokladů Británie – Terry Pratchett
Z autorů, kteří letos měli na veletrh zavítat, byl nejočekávanější jistě Sir Terry Pratchett (webová stránka veletrhu se také snažila této skutečnosti náležitě marketingově využít). Zřejmě ze zdravotních důvodů se ale nakonec akce osobně nezúčastnil, což zasvěcenější nemohlo tolik překvapit, protože už před čtyřmi lety za něj přednášku Shaking Hands With Death musel přečíst jeho přítel, protože autor toho osobně nebyl mocen. V jedné z veletržních tiskovin si ale čtenáři alespoň mohli přečíst rozhovor s Philippou Dickinsonovou, jeho editorkou (a také editorkou dalších knih z oblasti fantasy). Mimo jiné v něm popisuje, jak slavný autor reagoval, když si dovolila mu cosi v textu vytknout, nebo líčí jejich současnou spolupráci: Pratchett, postižený Alzheimerovou chorobou, svoje knihy diktuje do programu, který je automaticky převádí do textové podoby, ovšem s častými komickými chybami a záměnami. A koupit se dala třeba i monografie s názvem Terry Pratchett – the Spirit of Fantasy od Craiga Cabella. Jejím cílem bylo podle autora oslavit „jeden z opravdových národních pokladů Británie“.

Čtenáři mohli také hlasovat o tom, která je nejoblíbenější postava Pratchettovy Zeměplochy; v rozhovoru s Markem Ebenem spisovatel mimochodem prozradil, že by možná chtěl žít právě v ní, protože by nehrozilo, že by tam mohl dostat nějaký telegram nebo e-mail… Jelikož jsem mimo jiné také knihovník, nemůžu zde smlčet, že se do výběru TOP 10 dostala i postava Knihovníka, která je natolik významná, respektive má u nás tolik fanoušků, že má i vlastní heslo na české Wikipedii (částečně z něj zde vycházím). Knihovník se při jisté magické nehodě změnil v orangutana a rozhodně prý netouží po návratu do původního stavu. Jako orangutan má totiž větší sílu, lépe se mu manipuluje s knihami, hlavně ve vyšších policích, a nemusí se starat o tolik věcí jako člověk. Též jeho podoba budí větší respekt, obzvláště pokud obnaží celou řadu svých zubů. Zvyky a přirozené prostředí? V útulném koutku pod stolem uprostřed knihovny hnízdo obložené knihami. Když má strach, schovává se tam pod dekou. Ke šťastnému životu mu stačí jen ovoce a pravidelný přísun kartotéčních lístků. Čtení má sice rád, ale čtenáři mu jdou na nervy. Váží si těch, kteří knihy milují a respektují je; nejlepší způsob, jak to podle něj dělat, je podle knihy Průvodce po Zeměploše „nechávat je na poličkách, kde je jejich přirozené místo“. Nesnáší lidi, kteří ho nazývají „opice“, toto oslovení považuje za velkou urážku a reaguje na ně agresivně. Ve zmiňované knize Terry Pratchett – the Spirit of Fantasy se k tématu uvádí, že se Pratchett mimo jiné snaží o navrácení sympatií fiktivním orangutanům. Před ním totiž měli špatnou pověst: v Poeových Vraždách v ulici Morgue se jako násilnický vražedník ukazuje právě tento lidoop, který se s velmi tragickými následky snaží „opičit“ po lidech, a orangutaní doktor Zaius v Planetě opic chce dokonce vraždit ve velkém a zbavit Zemi lidí úplně. Málo se možná ví, že Pratchett se také zapojuje do boje za to, aby přičiněním našeho živočišného druhu nebyla naopak naše planeta zcela zbavena orangutanů. O totéž se snaží i místní zoo, v níž sice živé orangutany nechovají, ale zato se v ní – jako mytický Knihovník – každý návštěvník může alespoň na chvíli vizuálně proměnit v orangutana a nechat se tak vyfotografovat. Přiznám se, že ani já jsem fantastické představě neodolal...

Sex, knihy & zombie
„Vše podstatné, co se v anglické literatuře dělo, vycházelo z Londýna,“ tvrdí Ladislav Nagy ve své knize Londýn stejný a jiný, pojednávající o literárních proměnách britské metropole. Tomu věřit můžeme i nemusíme, každopádně je jisté, že se v tomto městě mnozí britští literáti jistým způsobem „scházejí“ alespoň po smrti. Zvláště ve slavném Poets' Corner ve zmiňovaném Westminsterském opatství, kde byl nejprve pochován Geoffrey Chaucer a po něm následovali Robert Browning, Charles Dickens, Rudyard Kipling nebo Alfred Tennyson; tělo Thomase Hardyho přitom nebylo zcela kompletní, protože srdce bylo uloženo na zcela jiném místě.

K literárnímu Londýnu ovšem patří i místní knihkupectví, v nichž jsem měl jako pracovník Národní knihovny ČR mimo jiné za úkol nákup publikací. Jedno z nejstarších nese název Hatchards, pochází z roku 1797 a dají se v něm sehnat knihy vlastnoručně podepsané autory. Největší knihkupectví je podle známého českého historika a „britofila“ Martina Kováře Waterstone's na ulici Piccadilly, nejuctívanější pak Foyles v blízkosti náměstí Soho. Poněkud nečekaný ale může být fakt, že naproti prý „nejuctívanějšímu“ knihkupectví stojí sice seriózní Blackwell, z druhé strany ale sousedí s obchodem, který návštěvníky lákal sloganem Sex & knihy & rokenrol, nabízel erotické knihy i další tematické zboží a vstup do něj byl povolen jen osobám starším osmnácti let. Nabídka různě zaměřených obchodů s knihami je tedy v Londýně velmi pestrá.

Sehnat se v nich dal bezpočet knih přibližujících literární dějiny Londýna i jeho literární topografii (také jednu fiktivní od T. Pratchetta, Dodger's Guide to London), v tomto duchu jsou mrtví spisovatelé nějak svázaní s Londýnem stále „živí“. A dále se samozřejmě nabízel nespočet dalších knih: o výročí první světové války; o Williamu Shakespearovi; o nedávno zesnulém Nelsonu Mandelovi, který má mimochodem sochu kousek od Westminsterského opatství; o vymírajícím umění psaní dopisů; o seriálu inspirovaném knižní ságou Hra o trůny nebo o nebezpečí alternativní medicíny... Mne mezi nimi zaujal nárůst titulů s problematikou zombie. I na veletrhu byly nabízeny nejen příslušné knihy, ale i hry a legové postavičky inspirované komiksem a od něj odvozeným seriálem The Walking Dead (v češtině Živí mrtví). Na jejich obalu stálo, že nejsou určeny dětem mladším tří let, což implikuje nepříjemnou představu, že čtyřleté děti už si s nimi hrát (a daný seriál sledovat) můžou, či dokonce mají... V této souvislosti musím zmínit, že výstavní areál Earls Court prakticky sousedí s místním hřbitovem, jehož některé části jako by byly přímo stvořené pro natáčení zombie hororu. Příští rok se tak veletrh raději bude konat v jiné londýnské lokalitě dále od hřbitova, přičemž hledat zde jakoukoli přímou souvislost by ovšem bylo přehnané.

Český stánek
Český stánek se nacházel hned vedle „korejského“ areálu, což doufejme nevypovídá nic o tom, jak Britové vnímají naši zemi z hlediska její významnosti či geografické vzdálenosti; přinejmenším už dnes nahlas neopakují po jednom ze svých premiérů, že jsme pro ně vzdálená země s lidmi, o nichž nic nevědí. Kromě zástupců Albatrosu a tiskařské firmy Finidr, kteří na stánku – alespoň jak jsem mohl soudit – po všechny tři dny čile pracovali, Čechy zastupovala opět Šárka Krtková. Ta má mimo jiné na starosti německou verzi Portálu české literatury, který už v dřívějších letech sloužil jako hlavní informační zdroj pro všechny, kdo stánek navštívili (samozřejmě existuje i mutace anglická, dále stručnější polská a ruská, připravují se i stránky ve španělštině a francouzštině). Odvažuji se tedy napsat, že kontinuita české prezentace na veletrzích je v tomto smyslu doufám zachována, i když změna pořadatelské firmy ovšem přinesla jisté problémy, což nezpochybňuje ani nově vybraná firma Bent. Ta souhlasně s kritiky uvádí, že na přípravu bylo málo času.

Z českých autorů na veletrhu nevystoupil žádný, stejně jako v minulých letech. A přítomná nebyla ani Iva Pekárková, která se prý na něm byla v minulosti párkrát podívat, ale jen jako divák. V britské metropoli žije už od roku 2005, o tamním dění pravidelně české čtenáře informuje na svém blogu a čerpá z něj i ve svých knihách. Třeba ve Slonech v soumraku, erotickém příběhu mladého černocha a jeho stárnoucí bílé manželky. K doplnění kontextu je třeba dodat, že do Londýna českou spisovatelku podle jejích vlastních slov původně „odvlekl“ její přítel Kenny, Čech nigerijského původu, který je skoro o dvanáct let mladší než ona. Autorce prý přináší inspiraci a hlavně jí „dal Afriku“. Což je přirozené, kde jinde by bylo možné „Afriku“ lépe darovat a sdílet než v multikulturním Londýně?