V jedné z dřívějších próz Ivana Binara, novele Den, kdy slétly vlaštovky (1990), se příběh jednoho dne točí kolem klíčové události. Neznámý provokatér vypustil dolů z radniční věže barevné papírové vlaštovky, které v očích tehdejšího zákona zesměšňují práci a šeď socialistické společnosti. Binarovo vyprávění je právě takové jako ty vlaštovky. Tu budí úsměv, tu vzpomínku či dojetí. Trochu laškovné a navzdory bohatým barvám trochu smutné, protože ačkoliv papírové vlaštovky dýchají svobodou, tušíme za nimi něco opravdu vážného, co však nemusí být za každou cenu vysloveno. Stejná je i nejnovější Binarova próza Jen šmouha po nebi.

Novela upředená z rozjímání o současnosti, vzpomínání na minulost a snových sekvencí je více než co jiného obdivuhodná jazyková hra. Silně imaginativní vyprávění jako by všechny události i postavy jazykově ohledávalo a přetřásalo, aby poukázalo na výjimečnost či absurditu. Zároveň si zachovává cenný nadhled, a účtování s minulostí tak zůstává smířlivé. Slibný, srozumitelný a rytmicky dobře uspořádaný začátek však narušuje druhá polovina, kdy text přestává držet pohromadě, hranice mezi vypravěčskými pásmy se narušuje a čtenářská pozornost mírně upadá.

Vypravěčem a zároveň hlavním hrdinou je Antonín Bartoš, který se po letech v cizině vrací do fiktivního města Spáleného (dříve Brennstadtu), ačkoliv jemu samotnému není vlastně zcela jasné proč. Snad proto, aby se uzavřel jakýsi kruh. Před lety, po otcově smrti, matčině hospitalizaci v psychiatrické léčebně a umístění sestry Anky do sirotčince byl Antonín spolu s dalšími sedmi lidmi a jedním zvířetem prohlášen za nepřítele lidu a vykázán do Spáleného, aby zaplnil prázdný prostor po vyhnaných Němcích. Postupem času se Spálené zalidní a v textu funguje jako vzorek socialistické společnosti s kontroverzními postavičkami i prospěcháři. Prizmatem svého tehdejšího mládí vypravěč popisuje fungování městečka s účelově komickou důkladností. Jakkoli je v popisu pečlivý, nejpodstatnější je pro mladého Antonína jeho rodící se láska k dívce Růžence.

Antonínova současnost, v níž se zpovídá ze své minulosti kočce Mňau, která je v textu často oslovována, nese určité pohádkové rysy. Hned v první kapitole vypravěč sděluje: „Ze světa jsem si přinesl trakař peněz a postavil z nich dům za městem“ (s. 11). Kromě vyprávění příběhu mládí a zatoulané kočky se stará o jediné, a to o stavbu věže. Po četných neúspěších mu nakonec pomáhají Růženčini bratři, přezdívaní Sedm krkavců, ačkoliv Růženka z Antonínova života už dávno zmizela. Věž Antonínovi umožňuje shlédnout na celý kraj kolem Spáleného, tak jako se během vzpomínání snaží shlédnout na minulé události. Jakmile věž stojí, není již na co vzpomínat.

Podstatné jsou pro vyprávění i snové sekvence. Vyjevují se v nich postavy a okolnosti čtenáři již z Antonínova vzpomínání známé, ale také se objevují prvky zcela nové. Pro sen je charakteristické, že na rozdíl od skutečného prožívání není vázán logikou či fyzickými zákonitostmi. Snící tak létá, vznáší se, bez vysvětlení či zjevných přesunů se ocitá na úplně jiném místě či v jiné situaci, aby se zničehonic probudil. Vyprávění se těmto snovým záznamům podobá. Přeskakuje z místa na místo, bohatou popisností ozvláštňuje všední situace a svou obrazotvorností oživuje či polidšťuje i sochy nebo zvířata. Na rozdíl od snu musí realita alespoň do jisté míry podléhat přírodním zákonitostem a nelze se z ní probudit.

Ve chvílích ponížení, bezmoci, v přelomových okamžicích Antonínova života, se na obloze objevuje modrý trojstěžník s modrými plachtami zvaný Modrý smíšek. Vyhrává na něm hudba, posádka pokřikuje na pozorovatele dole a spouští provazový žebřík, aby na poslední chvíli ucukla a sdělila dotyčnému, že ještě není jeho čas. Kromě Antonína je schopen trojstěžník spatřit pouze blázen Vladislávek. Pro ostatní je Modrý smíšek jen šmouha po nebi. Podobným motivem, procházejícím celým textem, jsou krkavci Lukáš s Gábinou, milostný pár, ptáci, kteří „vědí, jak žít“. Jako by byli nesmrtelnou připomínkou volnosti a svobody, paralelou k Antonínově lásce a zároveň každým rokem s novými mláďaty zosobňovali rodinné štěstí. Žijí jeden pro druhého a ani v nejmenším se nemusejí starat o okolní svět.

V poslední době vychází velké množství próz, které se snaží účtovat s minulostí, ovšem ne vždy tak činí s invencí. Někdy vypravěč raději nechává hovořit jímavé události; ty však dílo mnohdy nezachrání od jisté plochosti. Ivan Binar k takovým případům rozhodně nepatří. Ačkoliv trefně poukazuje na příkoří či absurditu, pro čtenáře je to spíše vedlejší (přesto stále podstatný) produkt literárně-jazykové hry. Čtení Binarovy prózy je jako literární pohlazení. Stojí tak za čtenářskou pozornost i navzdory tomu, že se text na dvousetstránkové ploše postupně nevyhnutelně vyčerpává.