Hvízdnutí na prsty – rošťácký, spíše klukovský svolávací signál – stojí na počátku pohádkového vyprávění Ivana Binara (1942). V něm však pískat na prsty naučí malou Bibianu její energická babička, která kromě toho, že dokáže pro vnučku a její kamarády sehrát loutkové představení, pracuje jako rychlá messengerka na motorce. Bibiana, upoutaná po autonehodě, při níž ztratila rodiče, na invalidní vozík, je v babiččině nepřítomnosti odkázána na omezený prostor bytu. Jakkoli je se svým handicapem vyrovnána, neubrání se občas pocitům smutku a stesku. Hvízdnutí, které se jí nečekaně podaří vyloudit, ji přenese přímo do pohádkové říše babiččina loutkového divadla mezi aktéry nedohrané pohádky o líném Honzovi.

Ilustrační doprovod scénografky Veroniky Podzimkové (1968) čerpá z motivů divadelní scény. Mezi kreslenými postavami zaujímá výlučné postavení protagonistka Bibiana, která je v kulisách vlastního snu jako jediná zobrazena na fotografiích.

Ivan Binar vstoupil do literatury pro děti a mládež již na konci 60. let 20. století a po přestávce, vynucené pobytem v rakouském exilu, pokračuje v tvorbě pro děti od 90. let. Jeho pohádkové univerzum je pevně ukotveno v české folklórní tradici i v její reflexi četnými autory. Binar si pohrává s komickými konotacemi u fiktivních zeměpisných názvů i jmen postav, jejichž promluvu navíc stylizuje s pestrostí použitých afektivních prostředků. Syžet Binarovy pohádky může asociovat vyprávění Josefa Lady z Nezbedných pohádek, kde samy princezny musí vzít do rukou vlastní osud. Bibiana totiž doprovází pecivála Honzu na jeho nedobrovolné pouti za předurčenou princeznou. Cesta obou hrdinů se chvílemi rozdvojuje, ale oba stále pociťují zodpovědnost za toho druhého. V nebezpečných situacích se objevují zvířecí pomocníci – Bibianina bázlivá kočka, akvarijní rybka a papoušek. I oni, vpleteni do víru pohádkových událostí, musí bojovat s vlastním strachem či nešikovností. Honza se po boku aktivní a statečné Bibiany postupně proměňuje v činorodého a nápaditého hrdinu, který nakonec Bibianu za pomoci hasicího přístroje vysvobodí ze spárů draka. Cíl jejich cesty však přináší překvapivou pointu, neboť hledanou princeznou je sama Bibiana a v pohádkovém zámku kralují její rodiče.

Bibiana prochází pohádkovým světem s úžasem a okouzlením Alenky Lewise Carrolla, její pocity nadto umocňuje skutečnost, že se může pohybovat bez vozíku. Bibiana, zbavena zátěže handicapu, se přímo vznáší a dokáže sama překonat kdejakou bariéru. Binar se úspěšně vyvaroval jakéhokoli sentimentu při líčení hrdinčina dvojnásobného handicapu. Princezna Bibiana na obrázku od dívčiny kamarádky má sice dlouhé nohy obuté do křišťálových střevíčků, ale sama dívka moc dobře ví, že chodit může opravdu jenom v pohádce. Bibianin sen o návštěvě v pohádkové říši je projekcí dívčiných přání zasutých do podvědomí, procitnutí ze sna ovšem neznamená deziluzi; Bibiana se přece probouzí do láskyplného prostředí. Autor tak vysílá k dětem, ať už zdravým či handicapovaným, důležitý vzkaz o skutečných životních hodnotách i snech, které nejsou únikem od reality, ale posilou.