Matka má pravdu. Připomíná to tady vězení. Jediný rozdíl je, že má člověk vlastní klíče od dveří, aby se dostal dovnitř a ven. Ale co když na tom vůbec nezáleží, jestli se dovnitř či ven dostane? V tomhle pokoji by mohl bydlet kdokoliv. Na psacím stole leží stejné knížky jako jinde, rok co rok se posílají dál do oběhu. Od vynálezu elektřiny se elektřina nijak nezměnila. Nikdo ji nedokáže zcela vysvětlit, ale ona existuje a nám stačí, že ji dokážeme využívat. Potom jsou samozřejmě ještě zápisky z přednášek: připusťme, že každý je škrábe víceméně svébytným stylem a rukopisem. Ale celkem rychle začnou v ročníku kolovat jejich kopie, někdo si prostě umí zapisovat líp než druzí a za menší obnos z toho mají užitek všichni. V našem ročníku to je Pavlína. Pavlína si pomocí zkratek a značek vypracovala tak nedostižnou techniku rychlopsaní, že stačí držet krok i u těch nejbezohlednějších přednášejících. Pavlína píše, až se jí kouří od pera, zatímco ostatní si v klidu rýpou do lavic, ohryzávají tužku a plánují si, co o víkendu. Pavlína je šedivá myš ročníku, ale vykupuje si své místo pílí a nápomocí. Někdy mám pocit, že bych k ní mohl cítit něco silnějšího, kdyby měla nějaký viditelný tělesný nedostatek, kdyby na ní zanechala defekt nějaká vážná nemoc v dětství a ona by kulhala na jednu nohu nebo by musela vyměšovat vývodem do pytlíku. Zdává se mi, že si spolu hrajeme jako děti, stavíme z písku celou společnost. Všechno bezvadně plyne, neztrácíme čas žvaněním, ona mi prostě podává naplněné kbelíky a já je vysypávám na okraj hradebního příkopu strážní věže, a když se probudím, cítím obrovskou úlevu, že to byl jenom sen, že jsme nikdy nebyli něco tak dalekosáhlého a závazného, jako bývají kamarádi z dětství, že jsme se oba narodili a vyrůstali v různých částech země a do loňského roku žili, aniž jsme o sobě věděli, protože jinak by mi nezbyla jiná možnost, než se s ní hned po státnicích oženit, najít si zaměstnání a pořídit si byt, auto a dvě děti. Ona je pro tuhle další životní etapu jako stvořená, ví, že v tom bude dobrá a nenahraditelná a že její bezvýznamnost ve studentských kruzích, v té kruté vyřazovací hře mládí je pouze pomíjivým úsekem života. Ona možná zamlklé lidi považuje za laskavé, takže proto si vybrala mě? Anebo proto, že u Milana či těch dalších, kteří si navzájem skáčou do řeči a překypují společenskostí, chlapáctvím a plány do budoucna, neměla žádnou šanci.

Milan si nad postel pověsil fotku spoře oděné ženy. Myslí si, že to jeho půlce pokoje jaksi dodá na jedinečnosti. Ale takhle vypadá mužem obydlená zeď ve vězení, na vojně, na stavbařské ubytovně. Zcela vysvlečená žena na fotce, koho by tak mohla urazit? Jiné ženy? Nějaké opravdové ženy, za něž se žena z fotky ani nesnaží vydávat, ona jenom svádí, rukou si zakrývá prsa, která jsou zásluhou technické úrovně barevného tisku v naší zemi spíš červená, než aby měla barvu kůže.
Tomuhle pokoji je jedno, jestli jsem tady já, nebo někdo jiný. Kdybych teď odešel, na pokoji by nebylo poznat, jestli jsem umřel, nebo žiju, na něm by vůbec nebylo vidět, jestli jsem tu kdy pobýval. A kdybych naopak umřel právě tady, šlo by mě snadno odnést pryč a pokoj by vypadal, jako by se nic nestalo. Měl jsem už dávno začít kouřit. Spoustu krabiček denně. Dehet by ulpěl na plicích a na zdech pokoje, jako by patřily k sobě. Není vůbec těžké pochopit ty, kteří skoncují se vším, aniž zanechají nějaké stopy. Nebo ty, kteří si myslí, že konec je neopominutelná zpráva, že jen tehdy, když něco skončí, zůstane něco neodvolatelně v platnosti. Konečné řešení nastane pouze tehdy, pokud už nenásleduje nic jiného.

Ten den, kdy měl Jan Palach pohřeb, odešli všichni do centra, všichni museli být u toho. Bylo téměř dojemné, jak všichni, jeden po druhém (včetně těch, kteří se mnou doposud sotva ztratili slovo) ke mně nahlíželi a ptali se, jestli už jdu, copak já nejdu, jak můžu nejít, jestli je pravda, že nejdu taky. Jedna holka mi přinesla z kuchyňky rádio, určitě si myslela, že tu ležím se zápalem plic nebo jsem z nějakého jiného důvodu upoutaný na lůžko. Vzal jsem si ho, jen abych se jí co nejrychleji zbavil. Z patra nade mnou se ozývaly uspěchané kroky, dveře bouchaly, na schodech se rozlehlo ‚Šárko, Šárko, přijdem pozdě!‘, jako by ještě bylo co zmeškat.
Ale pak se rozhostilo ticho a já pochopil, že všichni prchli jen před tímhle tichem, před touhle prázdnotou, která ničím nedojímá. Mohl jsem tady sedět, u vypnutého rádia, mohl jsem se natáhnout a civět do stropu, třebaže celý národ byl v pohybu. Po letech si z toho dne nebudu pamatovat nic jiného než tuhle místnost, dokonce nebudu ani vědět, jaké bylo počasí. Ostatní si budou pamatovat, jaká tehdy byla venku zima. Právě ten den bylo obzvlášť syrovo. Padal sníh s deštěm nebo mrznoucí déšť?

Když se do chodeb vrátily hlasy, přišla taky Pavlína. Já jsem proležel celou dobu ve stejné poloze. Ona mezitím někde stála, mrzla a plakala, až jí opuchla víčka. Ráda by si ke mně teď přilehla.
„Jene, kde jsi byl? Celou dobu jsem na tebe čekala. Byli tam všichni.“
„Proto jsi tam byla i ty?“
„Jak to můžeš takhle říct? Právě dneska, copak nemáš srdce? Proč jsi nepřišel?“
„A proč bych měl? Můj pohřeb to přece nebyl.“

Když to Pavlína vzdala a odešla, musela konečně pochopit. Toho dne jsem se definitivně od všeho oddělil, i od ní. Může si nad tím potají zaplakat, jako při loupání cibule. Mrtvý Jan byl její cibulí, živý Jan utajeným pramenem jejích slz. To byl ten moment, zbytečně a neurvale nafouknutý dějinami národa, a žádný z těch jiných momentů, jež bývaly důvěrné, rozpačité, politováníhodné.