Jméno slovenského kritika a překladatele Jána Roznera (1922–2006) je nebo donedávna u nás bylo zcela neznámé. Ostatně takřka zapomenut prý byl už také na Slovensku, což se ale změnilo po vydání knihy Sedem dní do pohrebu, která velmi záslužně právě vychází i v českém překladu. I když Roznerovy první publikace nesly názvy jako Bojujúca Kórea a Zločinci proti ľudstvu: ako imperialisti vedú vojnu proti ľudstvu a sloužily komunistické propagandě, jeho kniha Sedm dní do pohřbu svědčí o autorově pozvolném názorovém přerodu: po roce 1968 Roznera i jeho ženu Zoru Jesenskou (1909–1972) postihl osud zakázaných autorů a Rozner nakonec roku 1977 emigroval do Mnichova, kde také zemřel. Sedm dní do pohřbu ale líčí dny, kdy umírala jeho žena, i ty další až do jejího pohřbu. Ukazuje, jak se husákovský režim pohřbu Jesenské obával a k jak masivnímu zastrašování lidí i absurdním praktikám se přitom uchýlil (na Slovensku nesměly vyjít ani její nekrology, celkem obsáhlý zato vyšel v exilových Listech). Například překladatel Jozef Felix (1913–1977), který nepodlehl nátlaku a na pohřbu statečně pronesl řeč, byl záhy zbaven místa na fakultě (před obřadem po něm přitom zástupci státních orgánů chtěli, aby svoji řeč předložil ke kontrole). V tomto smyslu kniha relativizuje silně zakořeněné mínění, že normalizace na Slovensku probíhala mírněji než v českých zemích, každopádně Roznera i jeho ženu zasáhla drtivě a osudově. Jesenská se prý mimo jiné účastnila demonstrace proti ruské okupaci v Bratislavě, na které ji policie surově zbila. Autor ovšem zaznamenává i hrdost a nadšení svých přátel, stejně jako řady dalších osobností slovenské kulturní a politické sféry, pro Gustáva Husáka (sám se ostatně osobně znal s Husákovou druhou ženou). Ovšem to, že Husáka na Slovensku skoro všichni pokládali za „nového mesiáše“, líčí značně sarkasticky.

Smutné dny, které autor s velkou otevřeností líčí, jsou naplněny vypjatými emocemi (těmi vznešenými i absurdními a hloupými, například zlostí, že ho tu žena nechala samotného), bilancováním, výčitkami sobě samému (třeba z toho, že si při smutečním obřadu nedokázal přesně vybavit tvář zesnulé), ale i trapnými spory s příbuznými či autorovými krátkodobými výpadky paměti typu kdo vlastně zařizoval pohřební věnec pro manželku. A také mnoha dalšími, až příliš věcnými starostmi, které jako by vůbec neodpovídaly závažnosti a řekněme velkolepé tragičnosti oněch chvil, ale kterými se přesto při odchodu člověka z tohoto světa pozůstalí musí zabývat.

Ono bilancování se přitom týká i celého autorova vztahu k jeho ženě a jejich manželství dvou intelektuálů, kteří se ostatně i seznámili díky jejímu překládání a jeho novinářské činnosti a po uzavření manželství navzájem hojně spolupracovali. Ale zároveň měli díky profesní blízkosti možná větší schopnosti posuzovat práci toho druhého a také ji velmi kvalifikovaně ocenit či kritizovat, takže autor prozrazuje, že se za manželčina života k jejím překladům později už raději nevyjadřoval, zato však jej prý „naštvalo“, když si dovolil ji v recenzi kritizovat kdokoli jiný. Rozner si to tedy trochu vynahradil až po manželčině smrti, právě v knize Sedm dní do pohřbu, kde konečně mohl vyjádřit svůj někdy i nelichotivý názor na její překladatelskou práci. Jinde ale ironicky líčí i to, jak například četl jistou knihu od Hegela, přičemž byl na každé straně „aspoň pětkrát popostrčen od Absolutna k Ničemu a neuměl si nic představit ani pod Ničím, ani pod Absolutnem“. Přitom ho žena souběžně zahrnovala (a vyrušovala) otázkami, které se vztahovaly k jejímu překladu. Svoji knihu pak odložil, aniž by v ní něčemu rozuměl, ale v textu jeho ženy zato byla všechna jména německých filozofů a jejich komplikované pojmy správně přepsané a přeložené.

Autorova metoda by se snad dala označit jako jakýsi vnitřní pozitivismus, s nímž líčí jednotlivá hnutí svojí mysli, například hněvivé reakce na chování lidí v okolí, které ale nenechává přejít v dlouhé nenávistné tirády, protože vnitřní výbuchy rychle krotí sebereflexivním odstupem. Zpovídá se ze sklonů k alkoholismu, s nimiž zřejmě jeho žena musela svádět těžké boje, přiznává se k problémům v navazování styků s jinými lidmi, které mu manželka rovněž pomáhala překonávat, i k vlastní „neurotické egocentrické vztahovačnosti“, i když právě to, jak svoje vnitřní těžkosti líčí, možná svědčí spíše proti autorovu deklarovanému egoismu. Dodejme ovšem, že autobiografičnost někteří mírně zpochybňují, česká anotace mluví o tomto titulu jako o knize „s charakterem románu“, podobně jako se v jedné slovenské recenzi mluví o „románu s dokumentárním charakterem“. Žánrové zařazení Sedmi dní do pohřbu každopádně není tolik důležité. Podstatné je to, že jde o silnou knihu vypovídající o tom, jak normalizace deformovala životy lidí i po jejich smrti. A je to také pozoruhodné svědectví o radostech a strastech manželství dvou literátů i příběh o věčném tématu lásky a smrti.