Jaroslav Daneš působí na Katedře filozofie a společenských věd Filozofické fakulty Univerzity Hradec Králové, kde se věnuje klasické a politické filozofii. Toto odborné zaměření se promítlo i do Danešovy nové monografie,¹ v níž se zaměřil na politicko-ideologický rozměr řecké tragédie, kterému, jak sám uvádí, nebyla v českém prostředí dosud věnována soustavná pozornost. Výběr této oblasti zkoumání vychází ze základní teze, že „řecká tragická poezie je […] bytostně politická, neboť život v polis i jeho inverze je ústředním tématem tragického dramatu“ (s. 11); pro její zpracování pak autor zvolil formu „tematické mozaiky“ (s. 12). Jak základní premisa (minimálně ve své první polovině), tak zvolená forma jsou oprávněné a lze souhlasit i s Danešovou poznámkou, že ze všech možných přístupů a výkladů řecké tragédie jsou ty zaměřené na politické aspekty v menšině (s. 31). Je třeba samozřejmě dodat, že jejich počet za posledních zhruba čtyřicet let značně narostl, o čemž svědčí i množství literatury citované v recenzované knize. Hned na počátku by také bylo možno podotknout, že právě autorem zvolená forma mohla být nějakým způsobem naznačena v názvu knihy, aby čtenář nečekal „vyčerpávající pojednání o všech politických rovinách a tématech tragédie“, které není Danešovým cílem (s. 12), a aby se tak kupříkladu vyhnul překvapení, když v monografii nenalezne rozbor tragédií, jako jsou Peršané, Trójanky či Hérakleovci. Rozsah knihy by totiž na první pohled k takovému očekávání mohl svádět, ovšem jen do chvíle, než čtenář knihu otočí a zjistí, že z druhé strany začíná text anglický; česká verze knihy tak zahrnuje 158 stran včetně bibliografie a jmenného rejstříku.

Recenzovaná kniha je rozdělena do šesti hlavních kapitol. První se skládá ze dvou podkapitol a je zaměřena kontextuálně. Nejprve je nastíněn sociálně-politický kontext Athén (s. 13–23), což je užitečné zejména pro literárně zaměřené interprety, kteří mají leckdy tendenci chápat Athénskou polis a athénskou demokracii jako neměnný fenomén. Nejedná se však o historickou rekapitulaci, jež je jen naznačena. Patrná je spíše snaha postihnout a sumarizovat určité typické rysy demokratické ideologie, které se mohou do tragédií promítat. V druhém oddíle první kapitoly (s. 23–29) se kontext více zaostřuje, protože je pojednáno konkrétněji o Velkých Dionýsiích a jejich ideologickém pozadí, což je minimálně od publikování Goldhillova dnes již klasického článku² hojně diskutované téma. To je zde spojeno nejprve s otázkou, zda samotné ustavení Dionýsií bylo ideologicky motivováno (s. 24, konfrontovány jsou teze badatelů, jako jsou Connor, Csapo, Slater a Osborne), dále s provozními aspekty Dionýsií a nakonec se čtyřmi ceremoniálními momenty, které předcházejí samotné produkci a jimiž se přímo zabývá právě Goldhill. K němu nakonec Daneš zaujímá kritický postoj a shrnuje, že krom jedné výjimky nepředstavují tyto momenty demokratický, nýbrž velmocenský a reprezentativní akcent, zdůrazňující ekonomickou moc a vojenskou sílu (s. 29).

Ve druhé kapitole (s. 31–42) autor stručně sleduje tři interpretační způsoby, jak k řecké tragédii přistupovat, přičemž jejich výběr (historické, strukturalistické a genderové čtení) je smysluplný v rámci celkového zaměření monografie (k provedení viz níže). Samotný výklad jednotlivých tragédií nacházíme v kapitolách 3–5 (s. 43–128), v nichž jsou postupně pojednány Aiás, Filoktétés, Hekabé (všechny tři v nejrozsáhlejší třetí kapitole s názvem „Dvě tváře Odyssea: státník a demagog“, s. 43–86), dále pak Ión a jako poslední Eurípidovy Prosebnice. Výkladům Aianta, Filoktéta a Hekaby předcházejí užitečné podkapitoly shrnující prameny k danému mýtu a jeho další umělecká zpracování. Po interpretaci konkrétních tragédií však autor přesouvá v poslední šesté kapitole výklad do 4. století, k Platónovi a Aristotelovi a jejich rozdílnému chápání výchovy skrze divadlo. Tato kapitola by byla na místě, kdyby po ní následoval ještě závěr, který by zhodnotil dosavadní postupy a různé úrovně, na kterých můžeme politické aspekty tragédie sledovat. Žádné takové shrnutí se však v knize neobjevuje a tuto kapitolu při vší snaze jako závěr celé knihy chápat nelze, protože je jen dalším dílem mozaiky. Práci tedy schází právě obecnější závěr, který by čtenáři jasně shrnul autorovy hlavní teze i to, co z nich vyplývá.

Vzhledem k tomu, že se v českém prostředí jedná teprve o druhou monografii věnovanou řecké tragédii³ (tato skutečnost mimo jiné poněkud relativizuje autorovu úvodní premisu, protože se nabízí otázka, jakým aspektům tragédie je u nás věnována soustavná pozornost), je nutné se zastavit u některých sporných bodů. V první kapitole se autor dopouští několika zjednodušení, případně podává jako fakt to, co je ve skutečnosti diskutabilní a problematické. Teze, že „veškeré umění a ‚literatura‘ […] měly aristokratický ráz“ (s. 15–16) v podstatě vylučuje sborovou lyriku, která rozhodně nebyla omezena jen na epiníkie. Ostatně během Velkých Dionýsií vystoupilo každý rok tisíc choreutů v dithyrambech a předpokládat čistě aristokratický ráz této produkce jednoduše nelze, což platí rovněž o dalších „žánrech“ sborové lyriky.

Větší problém představuje tvrzení, že se ženy nemohly „účastnit divadelních představení o svátku Velkých Dionýsií“ (s. 16 a znovu na s. 40). Minimálně v poznámce mělo být uvedeno, že se jedná o spornou a stále řešenou otázku, a měl být doplněn odkaz na relevantní diskusi. Goldhillův výrok, že otázka přítomnosti žen v athénském divadle představuje „jednu z nejožehavějších a nejvášnivěji diskutovaných otázek divadelní historie“,⁴ je možná trochu nadnesený, ilustruje však, že se nejedná o problém vyřešený. Další neuzavřený problém představují datace počátků divadelní produkce. Vzhledem k charakteru našich pramenů a ke stavu, v jakém je tzv. parský mramor, by byla na místě také jistá opatrnost při datování prvního představení spojeného s Thespidovým jménem. Autor je opatrný na s. 24, kde se o existenci problému zmiňuje, ale v úplně prvním odstavci knihy na s. 13 pracuje s rokem 535 jako s faktickým mezníkem. (Daneš ostatně cituje na s. 24 v poznámce 36 zajímavý článek W. R. Connora, který mimo jiné přináší důkladné zhodnocení čtení parského mramoru a oprávněně kritizuje Snellovo čtení, které Daneš uvádí v pozn. 35 tamtéž; autor zde tedy mohl tento problém znovu zdůraznit.) Vágní je dále tvrzení, že Peisistratos „uvedl Dionýsův kult do Athén, aby ideově podpořil svou vládu“ (s. 24). Z této věty není jasné, co má autor přesně na mysli, ale pokud chce říci, že Peisistratos uvedl kult Dionýsa jako takový, měl by uvést, o co své tvrzení opírá.

Bylo již řečeno, že výběr interpretačních způsobů tragédie ve druhé kapitole je oprávněný v rámci zkoumání politických aspektů tragédie. Je však třeba poopravit, resp. upřesnit autorovu zmínku o dalším „významném metodologickém směru, tzv. performance criticism“ (s. 37, pozn. 15). Tento směr, jehož „základní kámen“ položil Oliver Taplin, nebyl primárně zaměřen na „moderní interpretace a adaptace tragédie“, ale, velmi stručně řečeno, vracel řeckou tragédii do řeckého divadla – pokrýval tedy škálu zkoumání od divadelních konvencí po problematiku divadelního utváření významu. Toto nedorozumění však mohlo vzniknout proto, že označování moderních směrů je leckdy poměrně volné.

Pokud jde o autorovo pojednání tří vybraných čtení, jen k prvnímu způsobu, tj. historickému čtení, které autor následovat nechce, připojuje určité kritické výtky. Zde také zaznívá důležitá věta, které by se mělo držet nejen zkoumání politických aspektů, ale třeba i literární interpretace: „V tragických dramatech zaznívá řada hlasů a my nemůžeme určit, se kterými z nich se básník identifikuje, pokud vůbec s nějakým“ (s. 36). Znamená absence kritiky, že autor zbylé dva způsoby (strukturalistické a genderové čtení) přejímá bezezbytku? Ve strukturalistickém čtení je přitom implicitně obsaženo nebezpečí, že zájem o „strukturu a vnitřní organizaci tragédie“ s sebou nese i projekci těchto struktur. V každém případě genderové čtení je autorem recenzované knihy představeno neadekvátně, a to nejen proto, že je uvedeno na rozsahu pouhých dvou stran a šesti řádků. Na s. 40 je nesrozumitelná poznámka 26, z níž není vůbec jasné, jak souvisí s otázkami v hlavním textu a co má dokládat: „Tyto otázky (tj. otázky uvedené v hlavním textu, pozn. J. Č.) se přímo nabízejí, neboť i v hrách, jež nesou jméno ženské hrdinky, mizí ústřední postava na konci první třetiny hry, načež její místo přebírá mužský hrdina, jehož pádu jsme většinou svědkem.“ Čtenáře naopak mohou napadnout tragédie, které jsou pojmenovány po hlavní hrdince, ale postava nemizí na konci první třetiny hry (Sofokleova i Eurípidova Élektra, dále Hekabé, Ífigenie v Tauridě, Ífigenie v Aulidě). Není však jasné, jestli tyto tragédie podle Daneše představují výjimky.

Další problém, který snad s touto poznámkou souvisí, spočívá v dělení „běžných typů ženských rolí“ na a) pasivní trpící ženu jakožto žádoucí typ a b) aktivní destruktivní ženu jakožto nežádoucí. Takové dělení je zjednodušující a není z něj jasné, co nám říká o vnímání postav nebo o tom, jak fungují. Je Hekabé aktivní, nebo pasivní? A co například Déianeira? Situace je asi poněkud komplikovanější, protože i aktivní ženy, onen nežádoucí typ, zároveň vrhají ne zrovna lichotivé světlo na muže. Totéž lze říci i o hrdinkách, které označuje Daneš jako pasivní (a navíc brzy mizící ze scény), jako je například Alkéstis. Toto jsou jen některé z otázek, které nás při představení genderového čtení mohou napadnout (a možná jsou i částečně dezinterpretující) proto, že není úplně jasné, co se chce v tomto oddílu říci.

Z výkladů konkrétních tragédií lze vyzdvihnout kapitoly věnované Aiantovi a Prosebnicím. Zajímavě jsou rovněž popsány komplikované vztahy ve Filoktétovi (např. s. 75–76), i když se zdá poněkud přehnané interpretační dotažení určitých výrazových paralel mezi Odysseem a Filoktétem, které, podle Daneše, „jako by napovídaly, že básník hovoří o proměně polis v divočinu“ (s. 77). Naopak za sporné je třeba považovat kapitoly věnované Hekabě a Iónovi.

V případě tragédie Hekabé se Daneš soustředí na „motiv korupce politické rétoriky (πείθω) [...], který nás přivádí do srdce dobové athénské politiky“ (s. 80). Tato poměrně krátká kapitola však ukazuje limity výkladu, který je zaměřen na specifickou terminologii, a rovněž autorův sklon k expresivním vyjádřením a jisté projekci. Výklad je založen na zásadním přehlédnutí, které se vztahuje k oběti Polyxeny. Na s. 81 Daneš píše: „Sněmující Athéňané Théseovci Akamás a Démofón oslovují shromáždění s návrhem krvavé oběti, která není nutná, protože Achilleův duch hovoří pouze o oběti. Jejich brutální sklony jsou zjevné. Svou rétoriku používají, aby šířili násilí. Jak připomíná Hekabé, u hrobu stačí zabít dobytče (260–61).“ Problém tkví v tom, že Achilleův duch hovoří „pouze o oběti“ jen v citaci sboru a sbor, rozhodně nikoli nezaujatý, je zprostředkujícím prvkem s omezenou autoritou vědění. Sbor, který zde funguje jako tradiční postava posla, rovněž není nositelem přesných citací. Jediná postava, která v Hekabě určitou autoritu vědění má, je Polydóros, protože už náleží do jiného světa. Ten však v prologu přímo říká, že Achilleus  αἰτεῖ δ' ἀδελφὴν τὴν ἐμὴν Πολυξένην / τύμβωι φίλον πρόσφαγμα καὶ γέρας λαβεῖν (v. 40–41), a tyto verše tak poskytují zásadní informaci. (Nezáleží tedy na tom, jsou-li verše 94–95, v nichž i Hekabé říká, že Achilleus žádá lidskou oběť z řad Trójanek, ἤιτει δὲ γέρας / τῶν πολυμόχθων τινὰ Τρωϊάδων, interpolované, či nikoli.) Je tedy zcela lhostejno, jestli Hekabé připomíná jiný možný druh oběti. Tím pádem je však neudržitelný Danešův závěr, že „Eurípidův Odysseus v Hekabě je prezentován jako vzor demagoga, který manipuluje s davem a šíří násilí, aby zvýšil své renomé“ (s. 85). I když je zde bezpochyby ukázán potenciál „sněmovní a soudní rétoriky“ (Daneš ho označuje jako „vražedný“, s. 83), takový závěr by byl možný v případě, že bychom v prologu slyšeli od Polydóra, že se žádný Achilleův duch nezjevil, ale Odysseus si ho vymyslel, případně že duch žádá jakoukoli oběť, ale Odysseus prosazuje oběť lidskou. Diváci, a tedy i čtenáři by po celou dobu první části sledovali manipulovaní a využívání obětní terminologie a neadekvátnost takové oběti. Nic takového však nezaznělo. Přísně vzato, sleduje-li Odysseus něčí renomé, pak je to renomé statečných a hrdinných mužů, kteří zemřeli za Řecko (v. 306–310). Sám Daneš se k tomuto závěru blíží, když na jiném místě říká, že Odysseus „v Hekabě využívá svých řečnických schopností, aby prosadil smrt, kterou spojuje s vděkem a úctou“ (s. 84). Opět však dodáme: Odysseus si tuto smrt jakožto γέρας hrdinovi nevymyslel. Odyssea, který vymýšlí a prosazuje smrt, však lze najít v Trójankách (v. 719–725), byť vystupuje jen zprostředkovaně.

Pokud jde o autorovu interpretaci Ióna, jistě nelze popřít, že mýtus o autochthonii hrál velkou roli v „ideologii občanství“ a že byl rovněž „využíván jako ideologický prvek v athénské zahraniční politice“, jak Daneš správně uvádí (s. 88). Daneš však klade na roli tohoto mýtu při svém výkladu Ióna takový důraz, že výsledkem je zároveň značné a ne zrovna vhodné interpretační zatížení v podstatě všech postav. Na základě veršů 290 a 296–298 nelze jednoduše říci, že Kreúsin „vznešený původ nepříznivě ovlivňuje vztah k jejímu manželu Xúthovi“ (s. 91). Ostatně sama Kreúsa ve chvíli zvažování pomsty odmítá nápad zabít manžela se slovy „Ctím naše styky, když byl ještě řádný muž“ (v. 977, přel. Kurzová – Klier). Tento verš musíme vzít v úvahu, i když zároveň cítíme, že zde spíše než vnitřní psychologie Kreúsy promlouvá požadavek děje. Divák, se kterým Daneš počítá, se však nezabývá požadavky děje, a slyší tedy, že minimálně do dnešního dne Kreúsa ctila sňatek s Xúthem.

O něco dále je pak posun, kterého dozná postava Kreúsy, autorem charakterizován takto: „[...] vraždu zosnuje s příslovečnou lstivostí, a teprve tehdy se z Kreúsy stane obhájce rodové čistoty (1036–8) a – cynicky řečeno – ekonom násilí“ (s. 92–93). Pokud se tato charakteristika opírá o uvedené verše, lze ji hodnotit jako do jisté míry neekonomickou. Kreúsa zde nebrání rodovou čistotu, ale podnícena otrokem-vychovatelem (v. 846–849) se domnívá, že brání svůj život a svůj dům; nefunguje zde tedy opozice autochthón (příp. rodová čistota) – cizinec. Pokud bychom takový důraz chtěli hledat, mohly by snad posloužit verše 1297 a 1299. Avšak i v této přímé konfrontaci Kreúsy a Ióna je na straně Kreúsy patrná motivace vycházející ze strachu z násilí (více méně v. 1295) a ze strachu o svůj život (v. 1031). Co se postavy vychovatele-otroka týče, Daneš si opět trefně všímá, že „vychovatel chce eliminovat všechny, kdo Kreúse nějak ublížili“ (s. 92). Právě toto lze považovat za klíč k této leckdy až komické postavě (je pochopitelně otázka, jestli se athénskému publiku mohla zdát výzva k vypálení delfského chrámu komická, ale právě horlivost této postavy, na kterou Daneš rovněž upozorňuje, k jistému komickému nádechu svádět může). Daneš však jde dál a rovněž tuto postavu překrývá výše naznačenou terminologií, která je však vzhledem k aktivitě této postavy ještě více vyostřená: „[...] je dokonalým ztělesněním zla a mistrem konspirace. Nejprve manipuluje Kreúsu proti Xúthovi a Iónovi, a to ve jménu rasové čistoty či z vlasteneckých důvodů, chceme-li“ (s. 92). I když skutečně na několika místech tato postava hovoří o důležitosti autochthonního původu (např. v. 735–737) a rovněž o cizineckém statusu Xútha (v. 813–814), opět by se dalo namítnout, že o „rasovou čistotu“ až tak nejde. Tato postava totiž sama říká, že problém je (předpokládaný) otrocký původ Ióna; zlo by bylo menší, kdyby Xúthos jednal s Kreúsou otevřeně a Ión pocházel z dobrého rodu (v. 839–841). Jednoduchá ironie tak spočívá spíše v tom, že loajálnímu otrokovi se hnusí jiný (předpokládaný) otrok. .

Pokud jde o postavu Ióna samého, je sporná interpretace verše 1334, na kterém Daneš staví tezi, že „Ión si v podstatě počíná jako starý vychovatel a chápe čistotu jako nutnost zabít všechny nepřátele“ (s. 94). Tato interpretace je založena na přehlédnutí kontextu. Ión pouze reaguje na slova Pýthie, že má do Athén odejít čistý, tj. bez poskvrny, a říká, že zabít nepřítele, byť se uchýlil k oltáři pod ochranu boha (Kreúsa), není zdrojem poskvrny. Není zde tedy implikováno ono spojení čistoty s nutností zabít. Jediný, kdo skutečně jasně verbalizuje čistotu rodu a exkluzivitu Athén, tak zůstává sbor, což Daneš však jen naznačuje na s. 93 v rámci určité dramatické situace. I když je zajímavý samotný závěr interpretace Ióna (s. 97), kde Daneš mluví o „mýticky konstruované vzájemnosti“, tato kapitola ukazuje jistá metodologická nebezpečí či jednostrannost: vytyčený důraz na ideologii autochthonie vedl k tomu, že postavy, jejich jednání i celkové vyznění hry byly interpretovány výhradně na tomto základě a „politický aspekt“ tragédie překryl vše ostatní. Místo na dramatický kontext byl kladen důraz na terminologii. Zůstala nám tak Kreúsa jako „deprimovaná a dezinformovaná žena“ (s. 93), se kterou se podle Daneše divák nemohl identifikovat. Skutečně by nemohl divák cítit s Kreúsou sympatie po její úvodní stichomýthii s Iónem a zejména po její slavné monódii?

Bohužel je třeba ještě uvést, že při přípravě této knihy selhala redakční práce v míře větší než malé. Podepsaná jazyková redaktorka Dagmar Magincová svůj boj s autorem ve prospěch čtenáře buď prohrála, nebo ani nezačala, a v knize tak zůstává celá řada stylistických neobratností. Posuzování stylistiky může být do značné míry subjektivní, ale i pokud odhlédneme od řady nepříliš šťastných formulací, stále je na knize zřetelná velmi nedbalá redakční práce. Několik příkladů za všechny: „Athéna doprovází tento výklad morálním poučením o uměřenosti a rozvaze, které prolíná celou hrou“ (s. 49); „Z mnoha motivů a témat, které hra Hekabé o utrpení trójské královny po dobytí Tróje a narušení dřívějších tradičních hodnot [...], jakož i nestálosti lidského osudu, vybírám motiv [...]“ (s. 80); „Podtatná je rovněž [....]“ (s. 97, pozn. 25), „O éthosu jako ústředním tématu hru pojednává [...]“ (s. 117, pozn. 25); „Toto téma je počínaje pseudo-Xenofóntovou Ústavu Athéňanů [...]“ (s. 86).

Název Platónova dialogu Alkibiadés je v pozn. 10 na s. 131 jednou uveden kurzívou, podruhé nikoli; dialog Prótagoras není uveden v kurzívě v pozn. 26 na s. 117. V pozn. 36 na s. 55 není jasné, kde končí Heskova citace. V pozn. 39 na s. 56 je jednou uveden Kito, podruhé správně Kitto. Nesjednocen je způsob citování ze sekundární literatury v hlavním textu, ale i poznámkách. Ve větší části české verze knihy je citováno česky, což se nabízí, ale náhle se na s. 65 objevuje citace Saxenhous(ové) v angličtině a totéž, avšak nekonzistentně, se ukazuje v kapitole o Prosebnicích. V bibliografii se opakují banální chyby ve jménech autorů a v tomto smyslu působí skoro až komicky zápis čtyř titulů od Ann Norris Michelini, který připomíná rýmovou strukturu ABAB (Michelini A. N., následně Michelini, A. N. a tatáž sekvence ještě jednou). Stejná chyba, případně chybějící tečka za křestním jménem se vyskytuje u dalších devíti autorů, a dokonce i u samotného autora knihy (P. J. Rhodes pro změnu vnáší do bibliografie rýmovou strukturu ABBA). Malcolm Heath je jednou uveden jako Heat; jediný bibliografický záznam Jamesona je zapsán jako M. H. Jameson a nikoli Jameson, M. H. Takových chyb si redakce jistě měla všimnout.

Výhradně na hlavu autora jdou samozřejmě citace v řečtině (např. s. 54, 66 pozn. 65, 68, 80, 94 pozn. 15, 110 a pozn. 11 tamtéž, s. 123 pozn. 40) a v odkazech na sekundární literaturu (Goldhillova kniha Reading Greek Tragedy nebyla publikována v roce 2004, jak je uvedeno na s. 16 v pozn. 12, v bibliografii je uveden správně rok 1986; Taplinova přelomová kniha Stagecraft of Aeschylus není uvedena v bibliografii, ačkoli ji autor cituje na s. 37 v pozn. 15; taktéž Vernantova kniha La tragédie grecque selon Louis Gernet: Hommage à Louis Gernet, citovaná na s. 37 v pozn. 16, není uvedená v bibliografii; kniha Vernanta a Vidal-Naqueta je dvakrát citována jako Myths and Tragedy [na s. 37 pozn. 17, na s. 38 pozn. 18] a jednou je uvedeno jiné místo a rok vydání [s. 39 pozn. 20]; Kamerbeek neřeší významy slovesa ἐφίμεαι na straně 112, jak je uvedeno na s. 49 v pozn. 19, ale na stranách 41–42. Autor zde tedy zaměnil číslo verše s číslem strany). Autor by také příště mohl zvážit vhodnost některých moderních termínů či spojení: „Athénský intelektuální disent“ (s. 109); „korupční síla“ (s. 55); „vlastenecká činohra“ (s. 97); „rozhodnout se pro hladovku“ (s. 113 pozn. 118).

Závěrem je třeba se zastavit u dvojjazyčné podoby Danešovy knihy, protože v důsledku představuje jeden ze zásadních problémů této práce. Nejsem si jist, že anglická verze může mít výraznější dopad v zahraničí, kde je produkce v této oblasti zkoumání tragédie přeci jen značná, byť se nejedná o hlavní kritický proud. Rovněž bylo řečeno, že naopak v českém prostředí tato kniha představuje teprve druhou monografii věnovanou tragédii, což nutně vnáší jisté nároky a očekávání. Místo práce na anglické verzi měl autor plně věnovat své úsilí verzi české, která jeho roztříštěnou pozorností na řadě míst utrpěla. Množství citované literatury ukazuje, že se Jaroslav Daneš řeckou tragédií už delší dobu intenzivně zabývá, což spolu s jeho zázemím v politické filozofii představuje zajímavý potenciál, díky němuž může poukázat na souvislosti, které by v rámci jiného interpretačního přístupu zůstaly přehlédnuty. Cílem uvedených připomínek je motivovat autora, aby kriticky promyslel některé své postupy, aby zvážil, kdy je vhodné rozpoznání určitého významu, který dává smysl jako „politický aspekt“, konfrontovat ještě z jiného úhlu pohledu, aby se nakonec z aspektu nestal dominantní rys. Doufám, že se toto a jiné (vždy by mělo být i mnohé jiné) promýšlení promítne do Danešovy další práce, která už místo roztříštěné tematické mozaiky přinese určitý obraz, u kterého bude jasně patrné, jaké jsou jeho linie a kde je ohraničení.
 

1. Kromě řady studií v odborných periodicích a sbornících publikoval Jaroslav Daneš např. monografii O věčnosti světa: Jan Filoponos proti Aristotelovi, Praha 2006. ^zpět
2. Simon Goldhill, The Great Dionysia and Civic Ideology, in: The Journal of Hellenic Studies 107, 1987, s. 58–76. ^zpět
3. Na mysli mám práci Evy Stehlíkové Řecké divadlo klasické doby, Praha 1991, která se věnuje jak tragédii, tak komedii. Neberu zde v úvahu důležitou knihu Františka Groha Řecké divadlo, Praha 1909, která je zaměřena čistě na provozní aspekty řeckého divadla. ^zpět
4. Simon Goldhill, Representing Democracy: Women at the Great Dionysia, in: Ritual, Finance, Politics: Athenian Democratic Accounts Presented to David Lewis, Robin Osborne – Simon Hornblower (eds.), Oxford 1994, s. 347. ^zpět