Od přehlížení k triumfu. Tak by se dal stručně charakterizovat příběh modré barvy, který ve své knize vypráví francouzský historik kulturních dějin Michel Pastoureau. Jde přitom o zrcadlově převrácený pohyb po hodnotové a významové škále, než jaký popsal ve své první česky vydané knize, která líčila pád bývalého krále zvířat, medvěda.

Řekové ani Římané ještě modré barvě žádnou větší pozornost nevěnovali, dokonce ji pokládali za barvu barbarů, nepříjemnou na pohled. Pak ale nastává postupný vzestup a valorizace modrých odstínů, k čemuž prý přispělo to, že nikdy nebyla barvou hanlivou a nepatřila ani mezi předepsané, ani mezi zakázané barvy. Proto bylo její používání neutrální a bez rizika, i když se prý obchodníci s červenou barvou snažili přimět skláře, aby za účelem zdiskreditování vzmáhající se módy modré zobrazovali modře čerty, ale byli neúspěšní. Dnes se jedná o barvu, jejíž obliba v celé Evropě daleko předčí barvy ostatní (včetně zelené a červené), což mimochodem v českém kontextu možná dokládá skutečnost, že modrá barva už má v češtině dvě monografie, první byla Modř: barva mezi barvami od historika umění Jana Baleky. Další srovnatelné knihy je dnes možné číst už jen o fialové (2 díly publikace Pocta fialové od Jiřího Černého) a o červené (Red od trojice Lucie Pavlásková, Jana Zielinski a Jiří Macek).

Ani Pastoureau se ovšem nemůže věnovat zcela izolovaně pouze „své“ barvě, respektive nemůže se nevěnovat i dalším barvám a barevnému spektru celkově. Mluví například o původním potrojném systému černá – bílá – červená, který podle něj přetrvává v některých verzích pohádky o Červené karkulce, v níž dívka červené oblečená nese bílé máslo babičce (nebo vlkovi) v černém. Humorně, i když ne příliš překvapivě působí pasáž o tom, jak se v dějinách měnila barva připisovaná Panně Marii, jak ukazují osudy jedné sochy z lutyšského muzea. Toto románské dílo bylo nejprve nabarveno červeně, ve 13. století přetřeno na modro, následovala zlatá a v 19. století (v souvislosti s vyhlášením dogmatu o neposkvrněném početí) bílá – současný stav autor pro jistotu neuvádí.

I pro modrou ovšem platí to, co obecně napsal Jacques Le Goff, totiž že nejen ve středověké symbolice „nemají označující prvky (zvířata, barvy, čísla) jako slovní jednotky svůj vlastní význam, toho nabývají teprve použitím“. Pastoureau tedy uvádí pestrou škálu významů, se kterými byla jeho barva spojována: s loajálností či hloupostí (středověk), čirou poezií a ideálním životem (romantismus, zvláště Novalis), melancholie či smutkem (blues). Autor nenechává stranou ani džíny (stejně jako Baleka, který se přitom zastavuje u homosexuálních konotací „modré lásky“) a barvu vojenských uniforem (dodejme, že Baleka se zase rozepisuje o modrých uniformách Československého svazu mládeže a obdobných zahraničních organizací). Pastoureau dále analyzuje politické konotace jednotlivých barev: modrá prý byla nejprve barvou revoluce, pak umírněných republikánů a nakonec konzervativců, což – mimochodem – platí i pro českou ODS (připomeňme i knihu jejího zakladatele Modrá, nikoli zelená planeta) nebo slovenskou SDKÚ, jejíž kampaň se přímo nesla v duchu hesla „Modrá je dobrá“. Zajímavě Pastoureau píše ale také o rudém praporu, který původně nařizoval v případě srocení davu, aby se rozešel, a až během revoluce roku 1791 získala vlajka svůj revoluční obsah; mnoho ovšem nechybělo a rudá vlajka se prý mohla stát i francouzskou vlajkou národní (o té současné ovšem francouzský autor trochu masochisticky dodává, že „není nijak zvlášť hezká“).

Autor se detailně rozepisuje také o technologiích, jimiž se různé barevné odstíny získávaly; podotýká například, že barvení na černo bylo obtížné, takže někdy měly černou „představovat“ barvy zcela jiné, včetně modré. Celkově ale podle francouzského historika platí, že technologický pokrok byl většinou vyvolán a motivován ideologickými hledisky, ne naopak.

Zatímco mnozí antropologové soudí, že počet barev, které daná kultura či etnikum rozlišuje a pojmenovává, závisí na daném společenském uspořádání a rozvoji, Pastoureau zdůrazňuje, že vidění je všude stejné, existují ovšem velké interkulturní rozdíly třeba v tom, které barvy jsou například teplé a které studené (modrá prý byla i v Evropě dlouhou dobu hodnocena jako barva teplá), a v některých kulturách existují i takové klasifikace barev, které jsou pro Evropany či Američany jen těžko postižitelné (barvy němé a smutné či matné a lesklé).

Autor nakonec tvrdí, že modrá je ta „nejneutrálnější, nejpacifičtější barva ze všech“, pročež ji také mají na svých vlajkách četné nadnárodní či mezinárodní organizace. A provokativně se ptá, co o sobě vypovídáme, když řekneme, že modrá je naše oblíbená barva, a sám si odpovídá: „Nic nebo skoro nic. Je to tak banální, tak vlažné.“ Což je ovšem v závěru právě této knihy celkem překvapivé vyjádření. Každopádně i díky ní může čtenář vnímat soubor významů v minulosti asociovaných s touto barvou jako velmi bohatý, komplexní a mnohovrstevnatý. A modrou jako barvu s vlastním příběhem. I když ty ostatní mají zajisté také svoje – neméně zajímavé – příběhy…